MARIE (59): Nerada to přiznávám, ale mám radši snachu než vlastní dceru

Ale k příběhu. Paní Marie, nelze milovat všechny lidi stejně, každý je přece jiný, proto každého milujeme jiným způsobem. Píšu jiným způsobem, což neznamená, že jednoho miluji méně a druhého více. Navíc, to jak se v něčí společnosti cítíme, vůbec není o tom, jak moc toho člověka milujeme. Dokonce bych řekla, že právě u toho, koho milujeme hodně, nás jeho nedostatky trápí mnohem více a cítíme se s ním mnohem hůře, než s někým, jehož chyby sotva vnímáme, protože je nám tak trochu lhostejný. K tomu si přidejte, že čím častěji někoho vidíte, tím více rozumíte jemu, jeho pohnutkám a jeho stínům, takže mu dokážete více odpoustit a více jej chápete. Zkrátka pocitem, že milujete víc svou snachu, jako dceru, se netrapte, není to vaše chyba a není to podle mne ani pravda. Víte, stále si nosíme v podvědomí názor, že někoho, kdo je "zlý člověk" milovat nemůžeme, skoro bych řekla že nesmíme. Ale láska, především ta mateřská, je láska, to není odměna za dobré chování, ta musí být bezpodmínečná. Vy smíte své vlastní dítě milovat, i kdyby bylo zločincem, aniž by vás trápila myšlenka, že tou láskou jako by jste se provinila i vy sama. Milovat vzorné a úžasné děti, či kohokoliv jiného, je snadné a není k tomu třeba mnoho lásky. Milovat dítě, které vám dělá ostudu, které je nenáviděné, zlé, ošklivé, fetuje a podobně vyžaduje skutečnou lásku a opravdu veliké srdce. Když to přijmete, uvědomíte si, že právě nedostatky vaši dcery vám možnost takové lásky dávají. ♣♣♣ Na okraj - nepíšete nic o lásce k synovi. Možná, že i tato láska stojí za zamyšlení.