Marie se své životní lásky kdysi dávno vzdala. Když se jí ale po desítkách let naskytla příležitost naplnit ji, neváhala. Bylo to správné rozhodnutí?
S Karlem jsem chodila skoro rok, což za mého mládí znamenalo chystat se pomalu na společný život. Jediné, co tomu ještě bránilo, bylo odmaturovat, a protože jsem se díky lásce dost nevěnovala škole, dalo mi to docela zabrat. Karel už měl studia dávno za sebou, chodil do práce a doma se věnoval pouze mně. Všechny kamarádky mi ho záviděly, byl to statný a pohledný mladý muž.
Když se mi podařilo dokončit školu, byl zrovna rok 1968 a nakrátko otevřené hranice. Já za maturitu dostala úžasný dárek, jeli jsme společně do Anglie, kde měl Karel starého známého. Ten nás ubytoval u sebe a královsky pohostil. Začal nás také lákat, abychom se tam usadili. Měl skvěle zavedenou firmu, dařilo se mu a my bychom si tam mohli po svatbě dobře žít.
Laura Poláková
2. dubna 2020
Ale já jsem trvala na tom, že chci jet domů, mám tam přece rodinu a přátele. Plánovala jsem si, že budu dělat kariéru, a to bych v Anglii rozhodně nemohla. Navíc bych tam neuplatnila obor, který jsem studovala. Ne, zůstaneme v Čechách!
Ovšem Karel se takové nabídce neubránil, odjel zpátky za kamarádem a nastoupil v jeho firmě. Stýskalo se nám oběma. Nakonec to ale dopadlo jinak, než jsme oba chtěli. Karlovi se začalo dařit a přemlouval mě, abych přijela za ním.
Laura Poláková
31. března 2020
Tvrdil, že to zvládneme, ale já jsem trvala na tom, že zůstanu doma. Netoužila jsem nikam odejít, také jsem byla úspěšná v práci a nechtěla jsem přijít o šanci dělat povolání, které mě baví. Doufala jsem, že se vrátí, když mě miluje, ale čekali jsme to oba.
Mé trápení trvalo dlouho, až se jednoho dne v mém životě objevil Bedřich. Sváděl mě, byl hodný a milý a já jsem s ním nakonec začala chodit. Nebyla jsem do něj zamilovaná, ale dal mi pocit jistoty a zázemí – a to žena potřebuje ze všeho nejvíc. Nemohli jsme spolu randit donekonečna.
Laura Poláková
29. března 2020
I když jsem si nebyla úplně jistá, zda je to ten pravý, vzala jsem si ho a narodili se nám dva synové. Po několika letech mi přišlo svatební oznámení i od Karla z Anglie. Trochu jsem si poplakala, ale přála jsem mu štěstí z celého srdce.
Život plynul rychleji než voda. Synové odrostli, odstěhovali se a já se začala těšit na klidný život ve dvou. Mé plány náhle pokazila zákeřná nemoc manžela, která zničila veškerou naději na šťastné prožití druhé poloviny života. Zemřel.
Laura Poláková
24. března 2020
Zůstala jsem sama, protože na další známost jsem se už necítila. Upřímně, moc jsem se netěšila na roky samoty, brala jsem ji jako nutné zlo nebo kompromis, který potká spoustu žen mého věku.
Jednoho dne jsem se šla podívat do obchodu s nábytkem a ve výloze jsem zahlédla známý obrys. Když jsem se otočila, nevěřila jsem svým očím. Byl to Karel. Oba jsme chvíli stáli a jenom koukali jeden na druhého. Domluvili jsme se, že se sejdeme později večer.
Laura Poláková
19. března 2020
Doma jsem se převlékla do svých nejlepších šatů a spěchala na schůzku. Když jsme se sešli, bylo to, jako bychom se rozloučili včera, přeskočila jiskra jako zamlada. Karel byl již nějaký čas také vdovec, a tak nic nebránilo se vídat, tentokrát on přijel za mnou, předal firmu dětem a tady začal znovu podnikat. Já opustila svou práci a věnovala se už pouze jemu a našemu novému malému domku, který jsme společně postavili. Chceme být už stále spolu, asi to tak mělo být.