Marie je opravdu odvážná žena. Ve věku, kdy jiné rezignují a řeknou si, že už ten život nějak dožijí, se ona odhodlala k velkému kroku a opustila muže, který ji psychicky šikanoval. Jak si teď žije?
„Když chceš jít, tak si jdi,“ řekl mi manžel, když jsem mu po naší poslední nesmyslné hádce, kdy šlo jako vždy o prkotinu, řekla, že od něj odejdu. Neklapalo nám to už nějakou dobu, ale já dlouho věřila, že se všechno zase spraví. „To už jsi říkala několikrát, a nikdy jsi neodešla,“ pokračoval v dialogu manžel.
A aby toho nebylo málo, připojil větu, že mu inteligencí nesahám ani po kotníky, a jeho nadávky na mou osobu nejsou ani publikovatelné. Byla jsem v šoku, co jsem z jeho úst tenkrát slyšela, jakou zášť vůči mně choval. A to všechno jenom proto, že jsem přišla s naším psem z ranního venčení a „vlezla“ mu do kuchyně.
Laura Poláková
26. července 2018
Každé ráno vyběhnu venčit psa jen tak narychlo, neumytá, protože náš pejsek je už starý a mohl by se v bytě počurat… To ráno byla venku zima a já se už těšila, až přijdeme domů a uvařím si horký čaj. Když jsme se vrátili, manžel si v kuchyni (podotýkám, že poměrně velké) zrovna připravoval snídani a spustil: „Co sem lezeš, když jsem tu teď já?! Proč si nesedneš v předsíni a nepočkáš, až si udělám snídani a odnesu si ji do obýváku?“ řval na mě. „Je tu přece dost místa. Venku jsem promrzla, udělám si jen čaj,“ špitla jsem. „To je mi úplně jedno, prostě mi tu vadíš,“ křikl na mě.
Zeptala jsem se, proč si neudělal snídani, když jsem byla venku. „To jsem ještě ležel a četl si!“ Cítila jsem, jak to v něm pění, to jsem si dovolila moc, oponovat mu. A tak následovala velká hádka plná vulgárních nadávek a já jen stála a nestačila se divit.
Laura Poláková
24. července 2018
To ráno jsem pochopila, že s tímhle mužem v jednom bytě už dál žít nemůžu. Najednou jsem jasně cítila, že musím odejít, že už nemám sílu na jeho šikanu, která je pořád silnější. Ještě ten den jsem zašla na úřad požádat o informaci, zda ke svému nízkému důchodu (pracovala jsem léta jen na poloviční úvazek, abych mohla svého muže obskakovat, protože vyžadoval denně teplé večeře) můžu dostat podporu na bydlení.
Zašla jsem i do realitní kanceláře a poptala se na pronájem bytu. Naštěstí jsem si mohla vybrat z několika nabídek. Všechno šlo ráz naráz – za pár dnů už jsem podepisovala nájemní smlouvu. Ještě předtím jsem svému muži oznámila, že od něj odcházím, že jsem si našla byt, ale že si ještě všechno můžu rozmyslet. Bláhově jsem se domnívala, že mě bude přemlouvat, ať to nedělám. Nestalo se, a tak bylo rozhodnuto.
Laura Poláková
22. července 2018
Všechny své úspory, které jsem měla našetřené na pohřeb, jsem vložila do úprav bytu, ale nelituju toho. Mám vnuky, kteří mi hodně pomáhají. A tak teď žiju sama. Čtvrt roku jsem sice živořila, protože na příspěvek na bydlení jsem měla nárok až po třech měsících a dávky v nouzi vám důstojné žití rozhodně neumožní.
Po zaplacení nájmu a inkasa mi zůstane hodně málo, ale aspoň mě už nikdo nebuzeruje a mám klid. Také jsem zhubla čtyři kilogramy a v klidu už spím až do rána. Byly doby, kdy jsem z nervů každou druhou noc probděla…
Laura Poláková
17. července 2018
Jen jedno mi připadá zoufale smutné. Že chlap nechá odejít ženu po dlouhých 40 letech manželství… Někdy mám zaječí úmysly a říkám si, že bych možná můj chudý život vyměnila za trochu luxusu a trochu toho psychického teroru bych prostě nějak snesla. Ale stále doufám, že takových myšlenek bude méně a méně. Třeba je ještě šance, že někoho potkám…
Laura Poláková
15. července 2018