MARIE (62): Po 46 letech jsem potkala svou dětskou lásku. Byl to osud

18. 4. 2021
iStock
MARIE (62): Po 46 letech jsem potkala svou dětskou lásku. Byl to osud | iStock
Marie a František v sobě našli zalíbení už jako děti. Bohužel jejich lásku přerušil nečekaný odjezd Františka s rodinou do Anglie. Oba se s tím museli vyrovnat a začít žít svůj život jeden bez druhého. Marie vychovala tři děti a s manželem měla relativně klidný život. Obdobně to měl i František. Dva roky po smrti manžela potkala Marie Františka znovu. Byla to osudová láska.

Jak se pozná osudová láska

Mé vyprávění začíná v době, kdy jsem procházela pubertou a nenaplněnou láskou. S rodiči jsme žili v malém městečku nedaleko Pardubic. Nic nám tam nechybělo. Měli jsme základní školu, obchod, velké fotbalové hřiště, a dokonce i malé kino.

Na dětství vzpomínám moc ráda. Když nás rodiče pustili, byli jsme celá parta venku. Bylo nás osm dětí, všichni nejlepší přátelé a každý z nás uměl něco jiného. Kluci nám stavěli bunkry, lodičky a vyřezávali píšťalky. My holky jsme ty bunkry zdobily a měly jsme zmapované, kde najdeme různé přírodní materiály a zvířata.

Úvodní foto: iStock

Jak už to chodí, tak byl v naší partě jeden kluk, po kterém toužila každá z nás holek. Byl to František, o dva roky starší tmavovlasý kluk s hnědýma očima. Zdál se nám nejšikovnější a nejchytřejší. Tajně jsme se s holkami dohadovaly, která bude jeho manželkou.

Jak roky utíkaly, začala jsem mít pocit, že jsem to právě já, která se Františkovi líbí. Bylo mi v té době třináct a já jsem dostala první pusu od kluka. Romantické to zrovna nebylo, ale bylo to s Františkem. Všichni jsme tajně kouřili na seníku a za velkým balíkem mě František políbil. Od té doby jsme spolu chodili a nechodili, přesně tak, jak to bývá v pubertě. Cítila jsem ale, že je to moje osudová láska a budu ho milovat celý život.

Jednoho dne přišel František do našeho bunkru a všem nám oznámil, že se jeho rodina stěhuje. Tatínek prý dostal novou práci v Anglii a druhý den celá jeho rodina odjíždí. Byl to pro nás všechny velký šok. A já jsem v patnácti letech přišla o moji největší životní lásku. Slíbili jsme si časté dopisy, ale až čas ukázal, že naše vzájemná láska takovou dálku nemůže přežít. Roky utíkaly, naše parta se rozpadla a já jsem na Františka přestala čekat.

Vesnická zábava

Na jedné vesnické zábavě jsem potkala Vojtu. Byl to moc milý kluk a tak nějak jsme si hned padli do oka. Dva roky jsme spolu chodili, a když mi bylo devatenáct, tak jsme se vzali. Brzy po svatbě jsme založili rodinu. Narodily se nám tři krásné děti – dvě holky a jeden kluk.

Žili jsme spolu relativně klidný život. Vojta byl učitel a já účetní. S přibývajícím věkem začaly Vojtovi docházet síly na to, aby byl učitelem na plný úvazek. Nezodpovědný přístup studentů ho psychicky trápil a své stresy hodně ventiloval doma.

Častokrát byl celé odpoledne nebo víkend bez nálady a byl na mě protivný. Byl to trošku pedant, všechno muselo být podle něj, jinak bylo zle. Ty poslední společné roky nebyly zrovna šťastné. Hodně jsem se trápila a uzavřela se sama do sebe. Raději jsem byla potichu schovaná v koutku, než abych poslouchala Vojtovy uštěpačné řeči.

Když bylo Vojtovi čtyřiapadesát let, diagnostikovali mu doktoři metastazující rakovinu slinivky. Vojtovi už se nedalo nijak pomoc a za půl roku po zjištění nádoru zemřel. Bylo to všechno strašně moc rychlé, bez řešení a naděje na uzdravení. Jeho odchod jsem nesla těžce. I když se musím přiznat, že jsem si ulevila od jeho nesnesitelných nálad a nenápadného terorizování mě. I tak mi ale odešel milovaný blízký člověk.

O dva roky později jsem na jedné z mých pravidelných procházek v parku narazila na moc povědomého a příjemného muže. Byl zhruba ve stejném věku jako já a naše pohledy se pravidelně každý den potkávaly. Zdálo se mi, že jeho oči znám. Po několika výměnách pohledů si ke mně ten muž přisedl na lavičku.

Pamatuji si, že byl krásný jarní den. Po dlouhé zimě vysvitlo sluníčko a začali se ozývat ptáci. Dali jsme se do řeči a po chvíli povídání jsem ho poznala. Byl to můj František. Moje láska z dětství. Nevěřila jsem, že jej znovu po tolika letech vidím a že sedí vedle mě. František se znovu vrátil do rodného města a prý doufal, že mě někde v ulicích potká.

Partner na celý život

Začali jsme se pravidelně vídat a v srdcích se nám znovu otevřela ta kniha, kterou jsme společně v dětství nedočetli. Byl to osud a František je moje osudová láska. Když tehdy v mých patnácti letech odjížděl, moc jsem si přála, aby se ke mně jednou vrátil a byli jsme spolu. Po pár týdnech jsme se společně sestěhovali. František byl vdovec a já vdova. Nic tomu nebránilo.

Za dalších pár měsíců jsme se vzali. Sňatek byl pro nás symbolem toho, že jsme si souzeni a jeden je pro druhého osudovou láskou. Samozřejmě jde v našem věku spíše o duchovní pouto a přátelství, ale já vím, že jsem si nemohla přát krásnější zbytek svého života. Znovu jsem potkala a vzala si svou osudovou dětskou lásku. 

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Mezinárodní den rodiny strávíte v blízkosti partnera, dětí a milovaných příbuzných. Momentálně se pohybujete spíše doma a kamarádi jste až na druhém místě. Tím potěšíte drahou polovičku,…