Marie byla dlouhou dobu doma s dětmi. Starala se o ně, jak nejlépe uměla. Když ale děti dospěly, jejich chování k ní se začalo zhoršovat. Nyní má Marie pocit, že se její čtyři potomci proti ní spikli všichni do jednoho.
Dlouhá léta jsem byla ženou v domácnosti. Postupně jsem porodila čtyři dítka, která si žádala značnou péči. Byla hodně často nemocná, navíc jedno prodělalo i onkologické onemocnění. Takže mám pocit, že většinu jejich dětství jsem se o ně jen bála.
Ulevilo se mi, až když děti byly starší, samostatnější a mohla jsem se na ně spolehnout. I když, jak se říká: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“ Ale nad všemi jejich školními a pubertálními průšvihy jsem spíš mávala rukou, přece jen jsem měla v mysli vzpomínky na to, jak onehdy doslova bojovaly o život.
Laura Poláková
4. září 2022
Když postupně odrůstaly a odcházely na studia, přinutily mě zamyslet se nad tím, čím zaplním svůj život. Nikdy jsem sama žádné extra zájmy a záliby neměla. Byla jsem zvyklá a spokojená doma, uspokojovalo mě čisté prostředí, pocit, že mám navařeno a napečeno.
Ale teď nebylo pro koho. Můj partnerský vztah s manželem totiž procházel zásadní krizí. Řeč doma vázla. Janovi jako by bylo nepříjemné být v mojí společnosti. Zavíral se v dílně, začal s kamarády sportovat. Já se cítila strašně osamocená.
Martina Šebestová
28. srpna 2022
Nový životní impulz pro mě nečekaně znamenalo vybudování domova pro seniory na našem maloměstě. Sice jsem pracovala jako účetní v zavedené firmě, ale nechtělo se mi vracet se v podvečer do prázdného bytu. Takže jsem zkusila svoje štěstí a přihlásila se jako dobrovolnice, která si bude chodit vyprávět se starými lidmi, číst jim knihy, chodit s nimi ven.
Od prvního okamžiku mě to chytlo. Připadala jsem si tak potřebná. Navíc za čas začal pořádat náš domov i zájezdy po blízkém či širokém okolí. Já si udělala zdravotnický kurz a jezdila jsem jako doprovod.
Jiřina Sivcová
30. dubna 2022
Každý den jsem po příchodu domů padla rovnou do peřin. Takhle to běželo léta až do chvíle, kdy se mé děti oženily a provdaly a postupně přivedly na svět potomky.
Najednou se po mně začaly shánět. Proč prý platit za chůvy, když můžu hlídat já. Jenže… já si ráda užiju naše nejmenší jen občas o víkendu, na pravidelnou péči jsem neměla náladu ani čas.
Bylo mi předhazováno, že dávám přednost cizím lidem před vlastní rodinou. Prý, co jsem to za mámu a babičku, když si nechci budovat vztah s vlastními vnoučaty. Jenže já už chtěla žít podle sebe, věnovat se jen tomu, co mě baví. A to byli senioři.
Martina Šebestová
20. září 2022
Děti se proti mně spikly a byly zajedno. Když prý nemám zájem a nejsem ochotná jim pomáhat, je zbytečné se stýkat. Přestaly k nám jezdit, a když jsem čas od času chtěla dorazit já, vždycky se na něco vymluvily.
Smířila jsem se s tím. Nesnesu totiž, když mě někdo k něčemu nutí. To se zabejčím a jdu hlavou proti zdi. Dál si žiju život podle vlastních představ. Dělám jen to, na co mám náladu a vnitřně jsem se postupně smířila s tím, že svoje vnoučata třeba už nikdy neuvidím. Nehodlám se nechat vydírat. Na nějakou velkou lítost ale naštěstí nemám čas. Moji staroušci mě potřebují.