Kdybyste jejich příběhy viděli na filmovém plátně, žmoulali byste v ruce kapesník a na konci si dojatě zaslzeli. Těmto párům ale skutečně osud postavil do cesty komplikované zkoušky, které dokázali překonat. A to hlavní, co jim dodávalo po celou dobu sílu, byla láska.
Poznali se před jedenácti lety na studijním pobytu ve Finsku. „Hned jsme si padli do oka. Já hlavně chtěla vědět, jestli nosí pod kiltem (skotská sukně – pozn. red.) trenýrky, nebo ne,“ směje se Marie. Ve skutečnosti jí tenkrát ale běželo hlavou, že se právě poprvé v životě baví s mužem bez pocitu, že by mezi slovy hodnotil její tělo, vlasy, zkrátka fyzický vzhled. Jak zásadní poznání to pro ni jednou bude, neměla tenkrát ani tušení. I Tomovi se Marie líbila, romantická láska ale netrvala dlouho. Studijní pobyt skončil, Marie se vracela do Čech a Tom do Skotska.
Posílali si dopisy, telefonovali si, ale dálka lásku proměnila, takže se z ní stalo spíš intenzivní přátelství. „Vídali jsme se zhruba jednou za půl roku na různých dovolených po světě. Nikdo z nás ale nebyl vztahem na dálku nadšený. Toužili jsme po ‚normálním‘ vztahu.“ Rozcházeli a scházeli se několikrát, párkrát se dokonce pokusili lásku utnout definitivně, přerušit jakýkoli kontakt. „Jenže pokaždé jsme si znovu zavolali a utvrdili se v tom, že jsme až příliš spříznění na to, abychom o sobě nevěděli,“ vypráví Tom.
Zásadní zlom v jejich vztahu nevztahu nastal před šesti lety. Marie byla tenkrát na vyjížďce na koni s kamarádkou, když se kůň splašil a shodil ji ze sedla. Marie si poranila páteř a míchu a od toho dne je na vozíčku. Ačkoli si v té době byla blízká s jiným mužem, Tom byl jeden z prvních, kterému strašlivou zprávu oznámila. Napsala mu ji esemeskou po první operaci v den úrazu. „Nebyli jsme partneři, v té době jsme každý chodili s někým jiným.
Přesto jsem cítil nutkání dostat se k ní co nejrychleji, jak to bude možné,“ vypráví Tom. Ze Skotska odletěl během pár dnů, Marie byla v té době ještě v nemocnici. Thomas s ní nakonec pobýval tam a posléze i v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. „Oba jsme cítili, že chceme být spolu, zkusit žít na jednom místě,“ shodují se. S tehdejšími partnery se rozešli, Tom dal ve Skotsku výpověď v práci a přesídlil do Prahy. Nejkritičtější období je ale teprve čekalo.
Marie se zranila, když jí bylo sedmadvacet, a mezi hromadou otázek, které se jí denně honily hlavou, řešila i to, jestli se bude schopná znovu podívat sama na sebe jako na ženu, jestli bude schopná vést intimní život a v jaké podobě. „Přestože mi byl Tom velkou oporou, cítila jsem, že určité důležité věci si musím srovnat sama v sobě a že tuhle práci za mě nikdo jiný neudělá. Nebyla jsem tehdy schopná vkládat energii do našeho vztahu, veškerou jsem totiž spotřebovávala na léčení vlastních vnitřních ran. Tom mi velkoryse poskytl čas,“ říká Marie.
Pokolikáté se tenkrát loučili, už ani nelze spočítat. „Smířit se s tím, že zatímco já ji vidím pořád stejně, takovou, jakou jsem ji poznal ve Finsku, ona sama sebe nikoli, pro mě bylo extrémně bolestivé,“ dodává. Trvalo skoro rok, než se Marie naučila znova vnímat své tělo a počítat s tím, že se – ochrnuté od kyčlí dolů – chová úplně jinak, než byla zvyklá. A trvalo ještě o něco déle, než si dovolila milovat a být milována. Ani on, ani Marie nikdy nelitovali chvil, kdy se pokoušeli jeden na druhého zapomenout nebo kdy jim osud nedovolil být spolu. „Roky strávené o samotě nás paradoxně sblížily. Každý papírový dopis, který jsme si napsali, nás o sobě i o druhém naučil mnohem víc, než kolik bychom si řekli, kdybychom spolu sdíleli domácnost,“ shodují se. Dalšího případného rozchodu se neobávají. Loni v létě jim totiž do rodiny přibylo jedno mimořádně důležité pojítko: syn Adam.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie