Ten malý technický zázrak se nám všem usadil v životě jako naprostá samozřejmost. Dobrý sluha, ale Markéta (52) je přesvědčená, že mobil je zároveň ten zlý pán, který si nás ochočuje a okrádá o čas.
Bydleli jsme na samotě u lesa, do vesnice dál než kilometr a o telefonu jsme si tehdy mohli
nechat zdát. Když jednou v noci zloději podpálili chatu přímo pod lesem, manžel jel na kole do panelárny, kde byl fungující telefon, a odtamtud volal hasiče.
Dnes už tyhle problémy nejsou – z polí a luk se staly stavební parcely, nových domů přes
sedmdesát, takže pomoc by byla mnohem blíž. Ovšem před lety bylo zlým snem jen
pomyšlení na náhlou nemoc dítěte nebo nějaký úraz.
A pak přišel ten zázrak – mobilní telefon! Koupili jsme si s manželem jeden z prvních,
tlačítkový mobil, který uměl odesílat i SMS zprávy, sice jednořádkové o šedesáti znacích, ale v případě nouze to byla pomoc a spojení se světem.
Roky míjely, mobily byly lepší, větší a chytřejší, uměly toho spoustu. Mezitím nám trochu
odrostli kluci a před pár lety přišlo z jejich strany přání mít vlastní mobil. Manžel měl chytrý telefon, zdůrazňoval, že ho potřebuje v zaměstnání, ale čím dál častěji s mobilem snídal a usínal. Měl po ruce internet a možnost spousty užitečných a jiných (podle mě i zbytečných) aplikací a taky spoustu her, které bylo nutné vyzkoušet a některé hrát pravidelně. K tomu doma počítač, takže čas, který jsme trávívali spolu, se smrskl na chvilky. I v těch chvílích měl muž nutkání sahat po mobilu při každém upozornění nějaké došlé zprávy…
Dlouho jsem oddalovala vyhovět přání synů mít svůj mobil. Pokud potřebovali, půjčovala
jsem jim svůj, ovšem to nebyli mezi spolužáky a kamarády in, za mobil se styděli, protože
takovou vykopávku (jak mi vysvětlovali) nemůže dnes už používat nikdo. Mně mobil stačil,
volat jsem mohla, poslat zprávu taky a potřebné aplikace (kalendář, adresář i kalkulačka) ještě zvládal.
Když se žadonění kluků stalo denní mantrou, rozhodli jsme se s manželem, že jim k Vánocům mobily koupíme. Ne ovšem ty nejdražší, ale s dotykovým displejem a značku, za kterou by se nemuseli stydět. Něco přidali moji a manželovi rodiče, a před třemi lety dostali kluci pod stromek vytoužené mobily. Od toho dne se v naší rodině rozhostil zvláštní klid – kluci se nehádali, většinu volného času chtěli být zalezlí ve svém pokoji a zkoumat, co všechno jejich přístroj dokáže.
Přestávalo se mi to líbit. První, po čem ráno sáhli, nebyla snídaně, ale mobil. Ten s nimi snídal a moc jsem nezmohla napomínáním, protože „táta taky kouká u snídaně do mobilu“. Nevím, jak ve dnech, kdy byli ve škole, tam snad nesměli mít telefon zapnutý, ale když vidím posedávat party dětí, jak všichni sedí a čučí do mobilu, mám z toho divný pocit.
Začala jsem si víc všímat lidí kolem sebe a všude vidím totéž: přátelé jdou spolu na oběd a místo popovídání koukají do mobilu, sotva vnímají obsluhu, aby si objednali. Kamarádky
totéž, scházívaly jsme se na kus řeči a teď z nás čtyř alespoň dvě po krátké chvilce vydolují mobil, aby něco zkontrolovaly. Hovor vázne, ukazují si, kde co viděly, a ze shledání je nakonec setkání nad mobilem.
Nejhorší ale byly návštěvy u mých rodičů, kdy si kluci sedli a hned tahali mobil z kapsy. Chápu, že když je měli krátce, chtěli se prarodičům pochlubit a leccos jim ukázat, ale stávalo se pravidlem, že je nezajímalo nic jiného. Moje maminka je ovšem rázná žena, a mobil do společnosti u babičky nesmí. Když vidím, jak jsou kluci celí nesví a sedí jak na trní, vidím, že ta potřeba mobilu je svým způsobem závislost.
Mnozí rodiče i podstatně menších a malých dětí jim nechávají mobil jako hračku, mají klid, dítě nezlobí, ale závislost tu je hned. Nejsem moralista, chápu moderní dobu, ale kde zůstávají vztahy mezi námi?