MAROKO - dobrodružná cesta

1. 2. 2000
Nikdy jsem si nijak nevšiml jaké nabízí cestovní kanceláře zájezdy do Maroka, zdali je vůbec nabízí. Pokud však cestovky nabízí pobyt v této exotické zemi, pak to dle mých zkušeností musí být jen pro velmi silné a dobrodružné povahy.

MAROKO

Nikdy jsem si nijak nevšiml co nabízí cestovní kanceláře za zájezdy do Maroka, zdali je vůbec nabízí. Pokud však "cestovky " nabízí pobyt v této exotické zemi, pak to dle mých zkušeností musí být jen pro velmi silné a dobrodružné povahy.
Každý sport způsobuje těžkou závislost na sobě samém. Kdo mi tvrdí opak, ten podle mého názoru žádný sport nikdy pořádně nedělal. Pro mě a partu mých přátel se stalo drogou horolezectví. A tak, když už nám přišla zima příliš dlouhá, jsme se sebrali, naskákali do auta a vydali se směr jižní Itálie, Francie, nebo Španělsko. Začínal se z toho stávat stereotyp a tak, když jsme si jednu zimu vyšetřili trochu více času, začali jsme uvažovat o nových neznámých lezeckých terénech. Když se začal plánovat termín odjezdu, někdo přišel s časopisem Climbing, kde bylo psáno o kaňonu na jižní straně Atlasu, zvaném Todra. Bylo rozhodnuto, strávíme část zimy ve "Špajnu" a Maroku.
Po 24 hodinách nudné jízdy se stavujeme v jedné bezejmenné lezecké oblasti skoro na španělsko-francouzkých hranicích. Protože však byl konec února, tak i zde panovala zima. Strávili jsme tady proto jen jedno odpoledne a noc. Druhý den jsme tedy vyrazili směr slunné Španělsko. Vzali jsme to přes Andoru, protože tento malý státeček působí jako bezcelní zóna a je tam tedy levný benzin. Když jsme stáli u pumpy, všimli jsme si osamoceného kamene a bylo nám ho líto, že je tam tak sám. Naložili jsme ho tedy do auta a vzali s sebou.
Po další nudné noci strávené v autě jsme dorazili do první oblasti ve Španělsku nedaleko Barcelony. Zde proběhlo několikadenní lezení po skalách a aklimatizace na teplé podnebí. Po tomto příjemném rozhýbání, jsme popojeli ještě jižněji do oblasti zvené El Choro, kde jsme taky strávily nejvíce času. Oblast se nalézá asi sto kilometrů severně od Gibraltaru a patří mezi největší a nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Je to několik kilometrů dlouhý kaňon s několikaset- metrovými stěnami. Když jsem jej procházel po stopadesát let starých a neopravovaných lávkách, přilepených ke stěnám kaňonu jako vlaštovčí hnízdo těch několik set metrů nad dnem, tak jsem myslel, že je to můj nejhorší zážitek z celého zájezdu. Samozřejmě jsem se mýlil.
Po pár dnech jsme se rozhodli, že je dost užívání a je na čase vyrazit za dobrodružstvím. Bohužel jsem zapomněl jednu dost důležitou věc ,a to ,za kolik peněz jsme se nalodili na trajekt a vyrazili směr Afrika. Na lodi je samozřejmě bezcelní zóna a tak tam vyšel litr "Grantsky" na 180,- Kč. Díky tomu jsme zvládli dvouhodinovou plavbu přes Gibraltar bez mořské nemoci. Ceuita je špaňelské město na Africkém pobřeží, tak že vylodění proběhlo bez problému. O dva kilometry dál už problémy byly. Stáli jsme na Marockých hranicích a "cpali do hlav" oběd. Přišel marocký celník a upozornil nás, že je Ramadán. Což v praxi znamená,že za jedení přes den na veřejnosti hrozí až dva roky vězení, pokud nás nepodřízne nějaký ortodoxní muslim. Docela nás to vyděsilo. Dnes si řikám, že jme byli pěkní "joudové", že jsme si mohli alespoň tohle zjistit dopředu.
K autu přistoupil muž v "županu" a začal nabízet víza za bakšiš. Ukázali jsme mu, že víza máme. Zavrtěl hlavou a řikal, že ještě musíme vyplnit jakýsi dotazník, něco jako celní prohlášení a výjezdní doložka dohromady, a za bakšiš nám poradí jak to vyplnit. Protože arabsky neumíme, tak jsme zaplatili. Když jsme později těma papírkama mávali celníkovi před nosem, tak se jen smál a naznačoval nám, že ho to vůbec nezajímá a aň si ty papírky necháme na památku. Tak jsme se poprvé seznámili s obchodním duchem marockého lidu.
Od Andory jsme celou dobu nepotkali sníh. Až v Africe jsme dva dny čekali, než prohrnou průsmyk přes Atlas. Marokánci se zde projevili jako velice trpěliví lidé. V podstatě to dopadlo tak, že pokud jsme se chtěli dostat na druhou stranu, museli jsme si cestu sami proházet. Při této příležitosti došlo k dalším kuriózním situacím, nebo spíše k tomu na co nejsme zvyklí a co nás tím pádem překvapilo. Abychom mohli vyjet, museli jsme zatížit zadní nápravu, tím že si posádka auta stoupla na nárazník. Místním se to natolik líbilo, že jsme jich měli za chvíli na nárazníku naskládaných, co se jich tam vešlo. Ovšem pokud jsme si chtěli půjčit lopatu na odházení sněhu, tak to nešlo. Jedině, že by jsme ji chtěli koupit a majitel sám odmítal tento nástroj použít. Nakonec jsme lopatu dotyčnému muži vytrhli s rukou a prostě cestu proházeli. Po dvou dnech jsme se konečně propracovali zkrze pohoří a sjeli do kamenité pouště Maroka. Začínali jsme si pomalu zvykat.
Následná cesta probíhala bez větších problémů. Došlo i na koupačku vAtlantiku, který jsme viděli poprvé vživotě. Nakoukli jsme do hlevního města Casablanky, ale nijak nás nezaujalo a tak jsme pokračovali ve směru Todra. Rozhostila se nebezpečná pohoda a s ní přišla chuň do dalšího zážitku.
Maroko je vyhlášeno kvalitním hašišem, tak jsme se rozhodli pro jeho otestování. Volba místa nákupu padla na Marakeš. Sotva jsme zaparkovali, už tu byli místní obyvatelé se svým obchodním duchem. Za mírný bakšiš nabízeli pohlídání auta, odnesení zavazadel do hotelu, sehnání hotelu, prohlídku města atp. Vše jsme s díky odmítali a prchali pryč. Obchodníci nás však pronásledovali ještě notný kus cesty. Zbavili jsme se jich, až když jsme vlezli do supermarketu, kam se za námi neodvážili, protože měli Ramadán.
Nastal čas pro nákup hašiše. Prodejci nás při nezbytném smlouvání vedli čím dál hlouběji do spleti uliček města až jsme začali mít nepříjemné pocity. Při dohotnuté ceně jsme dorazili k hlavnímu překupníkovi. Ten když uslišel cifru, tak zesinal, zpohlavkoval kolegu a za neustálého vykřikování něco o charitě odkráčeli. Nákup tedy proběhl až na druhý pokus.
Navečer téhož dne jsme konečně dorazili do vytouženého kaňonu. Svojí velikostí a mohutností nás mile překvapil. Co nás překvapilo ještě více, byl hotel na kraji kaňonu, kam se den co den sjížděly autobusy turistů. Mnoho turistů však nedošlo ani k okraji kaňonu. Většina jich pouze vystoupila z autobusu a hned vešla do hotelu, kde se najedli, pak zpět
do autobusu a odjela.
My jsme se ubytovali v kaňonu a posléze zjistily, že v nedaleké jeskyni žije starý poustevník. Měl tam jen konev na čaj, misku a rohože na kterých spal. Každé ráno začal modlitbou, kterou jsme neviděli, ani neslišeli, protože ji prováděl za východu slunce. Pak odešel na celý den do hor, aby se k večeru vrátil s otýpkou dříví na zádech. Den zakončil modlitbou. Myslím, že to byl jediný muslim, kterého jsme potkali, který opravdu ctil Ramadán. Teké to byl jediný člověk, který se nám nesnažil nic prodat, ani se vetřít do přízně. Jeho tvář však byla usměvavá a přátelská. Jeho oči však mluvili o mnohém co tento muž ve svém životě zažil. Tento muž došel na konec své cesty. Již byl spojen se svým bohem a užíval blaženosti z tohoto spojení. Byl to jeden z nejkrásnějších lidí, co jsem kdy potkal.
Bohužel o dalších dvou mužích, kteří se záhy objevili v kaňonu, se to říci nedalo, i když nám tvrdili, že jsou velmi zbožní a přátelští. Pozvali nás do nejbliššího města, že nám ukážou, kde nejlevněji nakoupit. Když jsme však do města přijeli, hned je zatkla policie a my jsme je tři dny neviděli. Nakonec jsme stejně skončili v jednom sklepním krámku se starožitnostmi a odnesli si odtud keramické bubínky. Obchodník byl velmi přátelský a pohostiný. Nabídl nám čaj a nechal nás o samotě. To abychom se prý mohli rozhlídnout. Mylsím, že vůbec neměl obavy, že mu něco vezmem, protože by nás asi nebyl problém najít. Po chvíli se vrátil a začalo obvyklé smlouvání. Trvalo asi hodinu a podařilo se nám cenu stáhnout z pětiset marek na sto.Obchod byl uzavřen ke spokojenosti na obou stranách.
Po týdnu jsme naznali, že je čas se navrátit na španělskou půdu. K návratu jsme si vybrali jinou trasu. Stavili jsme se po cestě podívat na první duny Sahary. I poušň dokáže být úchvatná. Věřím, že ten kdo v poušti umí žít, tak ji miluje.
Na cestě zpět nás potkaly hodně podobné příhody, jaké jsem již popsal výše, tak jen dodám, že na závěr nás čekala velká probírka na hranicích.
Protože se z Maroka pašuje hašiš, bývají cizinci dost často kontrolováni. Neminulo to ani nás. Na marockých hranicích nás kontrolovali i z protidrogového oddělení. No co budu dodávat, šel jsem na osobní prohlídku. Není to moc příjemný pocit. Od úplného rozebrání auta nás snad zachránil nemocný kamarád, který byl stižen těžkou angínou a skoro se neudržel na nohou. Největší překvapení, ale přišlo při naloďování na trajekt. Věděli jsme, že tam mají psy, ale že jsou tak chytří, to jsme vůbec netušili. Psovod měl totiž psa na dlouhém vodítku, pes sám obcházel auto a měl přesně naučený místa, kde se dají drogy schovat.
Následovali další dvě hodiny plavby a několik hodin jízdy autem zpět do El Chorra. Když jsme vystoupili s auta, poklekli jsme a políbili zem. Tolik negativních vjemů v nás zanechal desetidenní pobyt v Maroku.

Autor: Tomáš Neuman

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

Bohužel se budete muset na pracovišti věnovat kolegovi, který pomaleji chápe nebo je prostě nešikovný. To ovšem neznamená, že byste na sebe měli trvale převzít část jeho povinností. Tomu…

Nejčtenější články