MARTA (46): Dcery odmítly mého nového přítele. Nevím, jak to řešit

Lebahu: Musím plně souhlasit.

Ptám se sama sebe, kde to v mém textu stojí, že jsou všichni blázni, kdo chtějí žít v páru a že je super být sama? Vím, že nemůžu srovnávat svůj minulý život za dob trvání " v dobrém i ve zlém" s manželstvím jiné ženy. Já můžu srovnat život v manželství mém a život single svůj. Takže teď jsem spokojenější, mám víc peněz, mám koníčky, kamarády, nemám zdaleka tolik práce s domácností, jsem odpočinutější, vyrovnanější...jo, jsem starší. To jsem. No a co. Nikdo nemládne. Umím pochopit, že mladá máma si neumí představit, že bude napořád sama s dětmi, když se jednou rozvedla. Ale za sebe říkám, já bych do dalšího vážného vztahu s dětmi, co se mnou bydlí a řadu let bydlet budou, nešla. Já do něj nechci jít teď, kdy mám na starosti jen sama sebe a vlastně jedinou povinnost - odejít denně do práce. Vše ostatní, úklid, zahrada, praní, vaření, vše ostatní beru jako nepovinnou zábavu. Dělám to, když se mi chce. Ne že musím. Takže proč já bych měla obětovat svoje pohodlí, pohodu, volno nově do mého života příchozímu pánovi, který preferuje jiné sportovní a kulturní aktivity, než já a chce, abych je s ním sdílela? Proč bych jej měla doprovázet na setkání společenská, pracovní, příbuzenská, když o to nestojím? Proč bych měla mlčet, když na každý koncert, tancovačku, výlet, divadlo, chce brát svou matku, aby spláchl obě najednou? Proč bych se měla těšit na týden volna, kdy jede s klukama každoročně na potápění a do hor? Proč bych měla donekonečna opakovat, zdůvodňovat, proč já tam nechci? Proč bych měla argumentovat, že si chci číst, když on chce koukat na dokument o Himaláji? Proč bych to měla dělat? Já se podřizovala celé manželství. Děti potřebovaly, muž si přál, rodiče od nás očekávali. Jestliže jsem upozaďovala - můj problém - to, že jsem znala jen rodinu, domácnost, zahradu 20 let své potřeby atd. - proč bych do toho měla jít znovu? Notabene ještě s tím, že ani doma, ve vlastním bydlení, budu dělat to, co chce druhý a ne to, co chci já? Marta - teda ta, co napsala ten úvodní článek - to má jinak. Ona se někomu přizpůsobovat chce. Ať se tedy postará, aby tím nikdo netrpěl. Jak chce zařídit, aby ten člověk s ní byl šťastný, aby ona byla šťastná, aby to i dětem vyhovovalo? Ona neumí být spokojená sama se sebou. V tom je ten problém. Ona neumí přesvědčit sama sebe, že je vlastně život fajn. Ona potkala člověka, co si s ním rozumí...a ona se v tom plácá. Já to nechápu. Já jsem spokojená, nejsem na nikom závislá, uživím se, tak proč bych se měla komu zpovídat, že nechci žít v páru? Nechci. Nechci se potápět. Nechci lézt po kopcích. A už vůbec se o tom nechci dohadovat s někým, kdo mě k tomu tlačí, protože on to uznává a dělá rád. Nejsem trénovaná. Kdybych i nakrásně jet chtěla, kdo tam na mě kde bude čekat - vždyť bych všechny brzdila? Ono je hrozně alibistické říct - ty děti na tebe jednou nebudou brát ohled a odejdou ti, tak se na ně nekoukej. Ale my normální mámy přece tohle víme! My nechceme, aby se nás děti držely, dokud nevypustíme duši. My z nich chceme vychovat samostatné jedince. Co si budou vědět rady se životem. Nevím - nebyla jsem v takové situaci - jak bych vychovávala dvě holky, co mě v tomhle věku potřebujou, když by ten můj nový Pepa přišel domů ve čtyři z práce a logicky - chtěl si povídat, chtěl jít se mnou do kina, chtěl jinou večeři, než ty dvě dcery....To se jako rozpůlím? A řeknu, ne holky, dneska si nebudem povídat, my jdeme s Pepou na hokej, on má hokej rád a chce, abych tam mrzla s ním? Budem si povídat zejtra, já mu to nějak vysvětlím...Já tedy nevím, ale kvalita vztahu snad není v tom, trávit spolu krom pracoviště úplně celý zbytek dne, a to denně, svátky, všední dny...A ten nový pán - nebude se mu zajídat, že dává prachy do domácnosti, kde žijí dvě děti, co jsou sice od té paní, co ji má rád, ale jinak prostě vlastně cizí? Neberu nikomu nic, ať si každý žije, jak chce, ale nemělo by to nikomu přinášet zklamání.

Mata69: tak já mám "splněno" - dvacet let jsem vdaná byla, syny jsme s chotěm vychovali, už mám i vnouče, takže mám pocit, že teď už můžu být sobecký singlista a jet si po svým, aniž bych si nutně musela obstarávat spolubydlícího. Vždyť ty hezké a i ty nedobré chvíle se dají sdílet i bez toho, že by lidi museli bydlet spolu. To, že v bytě se mnou trvale 24 hodin denně není další osoba, neznamená, že žiju jak poustevník, přece. Nemám nic proti manželství, ale život je dlouhej a má několik etap, manželství může být a zhusta právě bývá jenom jednou z nich. Navíc teda znám několik vztahů, kde pár není sezdán a je to daleko lepší a trvanlivější vztah než mnohé manželství, zejména proto, že si dokážou dát dost volnosti a nepožadovat tolik toho přizpůsobování a kompromisů. Ono je taky rozdíl, když je člověku 20 let a když je mu 50 let, a jaké zkušenosti za ty roky nasbíral. Ve svých dvaceti jsem manželský slib vyslovila snadno, to mi nic nebylo zatěžko, svět byl krásnej a perspektivy jen radostné, sebevědomí u nebes a moře po kolena :-)) to se to slibuje. Dnes už bych byla jaksi "opatrnější".

Elynor: a když tě tak čtu, tak si říkám, když na to nahlížíš takto, na soužití dvou lidí (snad i manželství), tak to nemá smyslu nikdy. Žít si po svém, dělat si co mě se líbí, nebrat na nikoho ohledy, zařídit se podle sebe a když je "nálada", tak se vidět, možná i to společné probuzení a snídaně...třeba i dovolená, ale zase si šup každý do svého. Proč se někomu přizpůsobovat a proč dělat kompromisy. Ale třeba je to i tom, že život přinese i nedobré chvíle a takové se líp snášejí když jsou na to dva, když se mohou vzájemně podpořit, a moc dobře vím jaké to je, když VŠECHNO leží jen na mě samotné a jak to může být únavné a vyčerpávající. A i ty pěkné chvíle se ve dvou násobí, je to hezký prožívat pěkný části života s někým, kdo je ti blízký. Tak si říkám, naštěstí to tak dost populace nemá, to by tu žilo spousta singlistů, sobců, kteří nejsou ochotni přinést kompromis a s někým žít, dávají nad to svoje pohodlí a svoje zájmy. Doufám, nebo aspoň předpokládám, že to nemyslíš univerzálně, že nemáš nic proti manželství, protože ve chvíli kdy ten pár má spolu děti, takové soužití nevidím jako dobré pro nikoho ze zúčastněných.

Elynor: já ti to ani SandraN neberu, jen píšu - úhel pohledu. Kdo to tak má a cítí, tak OK a nemá smyslu aby si někoho tahal domů a notabene ještě dětem navzdory. Ale z psaní SandraN to vypadá, že jsou všichni blázni, kdo chce znovu žít v páru, když být sama je tak super. Možná já sama jsem příklad toho, že to i podruhé vyjít může a "moje dítě" a "naše děti" není problém, ale je fakt, že mě bylo ani ne 30, ve 46 bych to možná taky viděla jinak (zcela jistě si neřídila další děti tedy). Ale hrdinka příběhu evidentně někoho hledá, někoho chce mít po boku a nejspíš asi je ochotná (to z příběhu těžko soudit) ty kompromisy dělat. Jen jaksi holčina moc tlačí na pilu. Dva měsíce známosti je krátká doba prostě. A je tu riziko, že ty holky nového partnera nikdy nadšeně nepřijmou. To možná pochopí až uplně dospělé.

Mata69: když si člověk jednou zvykne na volnost a svobodu, tak už od toho nerad ustupuje. A každodenní soužití s někým prostě tu svobodu očeše, to jinak nejde. Bez kompromisů se to nedá. Podle mého musí mít člověk velice podstatný důvod, aby byl ochoten k ústupkům. A čím je starší a čím déle měl možnost si řídit vše sám dle svého, tím méně se mu chce to měnit. Jo, tu a tam by bylo hezké se třeba vedle někoho probudit, a posléze společně posnídat. Ale pak šup domů, každej do svého. Společný víkend, fajn, dovolená tak týden, 14 dnů, bezva. I tři neděle jsem jednou vydržela :-) Ale na furt, dnes a denně, a nepřetržitě muset přemýšlet o všem, co udělám, co na to řekne partner, a že nemůžu dělat - nebo nedělat - věci podle sebe a musím brát na někoho stále ohledy... proč? Jak píše Sandra - zbytečné komplikace.

SandraN: úhel pohledu, pro jiné není opruz žít s druhým člověkem, má to svá pozitiva. Ale jinak co se týče toho, že děti nejsou a nejspíš jen tak nebudou odvaz z nového partnera i kdyby byl pozlacený, to si myslím rovněž. Notabene po dvou měsících známosti mi implementace nového partnera do rodiny přijde ukvapená.

Myslím, že mám docela moderní názory, mé děti za mnou mohly přijít kdykoli s čímkoli. Vzhledem k tomu, že mí rodiče se víceméně nezajímali a dali i do života to základní a naopak rodiče bývalého manžela byli zase až moc akurátní a přísní, jsem si z toho vzala příklad, že jakkoli jinak, ale takhle tedy ne. Dokud naše manželství trvalo, uměli jsme se jakž takž dohodnout, i když na nás měl veliký vliv náš bývalý život a původní rodina. Nicméně obě děti měly zdravou volnost a i odpovědnost, vybrali si partnery, proti nimž jsem nikdy ani necekla, pracují a žijí podle svého. Nedávno jsem byla poctěna /každé dítě mi to řeklo při jiné příležitosti, nezávisle na sobě/, jak jsou rádi, že jsem taková, jaká jsem, že pomůžu, když mě požádají a jinak si žiju po svém, jako nechávám žít je. Po mizerném konci manželství jsem měla dva vztahy. Proti tomu druhému - já to cítila i děti to dávaly od počátku docela najevo - bylo docela dost negativních projevů. Aniž bych o to nějak zvlášť usilovala, byl tu najednou pořád. S minulým jsme se vídali a o společném bydlení nemluvili. Do svých životů jsme si nezasahovali, byl výlet, víkend, sport, večeře, kultura, noci, a bylo to fajn. Strašně mě ovlivňovalo, že jsem ztrácela samostatnost, volnost pro to, abych si sama došla na nákupy, viděla se s kamarádkou, aniž by to někdo komentoval, se viděla s dětmi podle toho, jak se to hodí nám. Nehledala jsem spolubydlícího ani partnera na denní vídání, nedovedl to pochopit. Získala jsem stereotyp manželů po x letech a povinnost si zvyknout na to, že tu vlastně denně mám návštěvu, které je potřeba se věnovat. Vztah jsem ukončila totálně unavená. Raději jsem oželela příspěvek na domácnost, o který mi vůbec nešlo a pověst ženy, která má za partnera podnikatele, ovšem můžu si číst, kdy chci, spát, kdy chci, a nikdo k tomu nemá výhrady. Proč jsem se tak rozepsala...I přes fakt, že se dneska zaplaťpánbu nikdo nepohoršuje nad tím, že někdo je rozvedený, že měl víc partnerů, jsem zásadně proti tomu, aby člověk domů přitáhl dětem nového partnera. Ne pro ten fakt samý, ale pro to, že ty děti to málokdy přijmou v pohodě. A upřímně, ani se nedivím. Není to o tom, že by ten nový byl špatný, ale o tom, že se musí lidi přinutit něco změnit, respektovat, že ztratí pohodlí, pohodu, něco z těch zaběhnutých rituálů, docela ty děti chápu, protože já se o své toho pohodlí a soukromí prostě taky dělit nehodlám. Já si radši dojedu autobusem, než mít někoho za zadkem celý zbytek dne, celý večer, celou noc, já ty mladé mámy chápu, že touží po lásce, nechtějí být samy, ale nedokázala bych dětem domů přivést cizího člověka, natož si s ním pořídit potomka dalšího. Z okolí znám hodně příkladů, kdy se to druhé soužití nevydařilo, zbyly původní děti, které to té mámě nezapomněly, že je postavila před hotovou věc, zbyl nový potomek, který, ač za to nemohl stejně jako jeho sourozenci, zůstal v takovém nezáviděníhodném postavení jako sám voják v poli, táta pryč, u mámy byl navíc, a ty starší v něm viděli jen vetřelce, máma zklamaná, finanční situace rodiny jen horší...Vždycky si říkám, proboha, co chybělo té mámě s jedním dvěma dětmi, nebo tomu tátovi, že šel, šla do dalšího manželství, proti vlastním dětem, proti všemu a všem, jen aby sobě, bývalému partnerovi dokázali, že na to mají, aby s někým byli....Nevím, kolikrát se lidi v původní rodině nedokážou dohodnout na pravidlech spolužití, na dovolené, na trávení volného času, a teď si vemte moje děti, tvoje děti, naše děti, moje rodiče, jeho rodiče, proč si ten život zbytečně komplikovat? Vždyť za toho nového partnera nám přibude do života plno dalších povinností, ústupků, když přijde máma z práce, její původní dítě ze školy, mají volno, můžou si dělat po svém, ale když je tu nový partner, další dítě, vyvdaní příbuzní, kde je pohoda, klid, kde je to, co mi vyhovuje, nač jsem zvyklá...? Je jedno, kolik dětem je...ale já je chápu.....

tak nejdřív k ré části že se zhroutila když nezvládala randit a starat se o děti.upřímn tohle nějak nechápu, jak intenzivně s polu randili, že ji to dovedlo až ke zhroucení? Tak snad když maj oba děti tak chápou že spolu nebudou každý večer, což v době poznávání přece snad ani nido neočekává...jestli po dvou msícíhg ho tahat do rodina toť otázka nicméně dle reakce dcer které se zhroutily aniž by ho viděly by to bylo stejné i kdyby jim ho představila za rok. no a k reakci dětí........zjevně neí problém v partnerovi ale v tom že s dětmi nikdo dostatečně o rozvodu nemluvil a děti tak vnitnřně nepřijaly fakt, že je to opravdu konec. Musí s nima mluvit o důvodu rozchodu musí jim ukázat že ať už partnera mít bude nebo ne k otci se nevrátí..........BTW otec po rozvodu taky žije 3 roky sám? Až to děti pochopí a přijmou tak pak teprve budou schopné nebojovat proti novým partnerům svých rodičů.

Paní Marta mi připadá taky jako puberťačka - hned se nechá zmámit novým vztahem,tahá chlápka do rodiny a podivuje se,že dcery nevidí "úžasného" přítele,ale cizího vetřelce,o němž vlastně nic neví! Včera v TV ukazovali sňatkového podvodníka,chlapa,o nějž bych neopřela ani popelnici,ale on oblbnul údajně 30 žen,obral je o milióny,některým nadělal i děti,ty jeho výmluvy trapné,potrefeným zbydou jen oči pro pláč....Takhle nesmyslně se chová i ta Marta z článku (douáím,že je jen vymyšlená!!!),když nepřemýšlí mozkem,ale dá jen "na city".

Marta si odpověděla sama, s Pavlem se bude vídat o víkendech, kdy jsou dcery u tatínka, občas večer. To je dle mého názoru značka ideál. Nechápu ženy, které se tak brzy ženou do společného soužití, navíc tam, kde jsou děti. Je to kolotoč starostí a povinností, proč do toho někoho zatahovat. Ať si Marta počká, vše má svůj čas. A opatrně na nářky, ne každý chlap potřebuje slyšet, jak je únavné starat se o dům se zahradou...

tak jsem asi exot, ale po dvou měsících k nám budoucí partner chodil normálně a po 4 měsících jsme už trávili víkendy u něj a za další dva měsíce jsme se tam nastěhovali, dětem sice bylo 9 a 7, ale dceruška zpočátku taky prskala a při tom otcovu partnerku braly normálně a ten s ní byl ještě přwed rozvodem, kdežto já si to dovolila až po roce, no a letos jmse spolu už 21 let

Před cca 14 dny byl velice podobný článek na idnesu. Ale trošku lépe napsaný. Tam se lidi vzácně v diskuzi shodovali, že by se mělo potomkům dát najevo, že matka má taky právo na vlastní život, že se jim už obětovala dost, a že oni vylétnou z hnízda a matka pak zůstane sama. Taky šlo o puberťáky jevící odpor k novému partnerovi. No, já si to nemyslím, ba naopak si myslím, že takhle velké "děti" už mají mít svůj hlas, který má nějakou váhu, byť s ohledem na jejich mládí. Direktivně jim nařídit "tadyhle je strejda, bude s náma bydlet, a vy budete povinně nadšené, že si matka dotáhla nabíječe", to je dost silná káva. Ono by se houby stalo, kdyby se Marta setkávala s pánem u něj, nebo jinde, venku, však ho nemusí hned tahat do rodiny. A ano, po třech letech od rozvodu a po dvouměsíční známosti je to opravdu hodně brzo. Těm holkám bylo v době rozvodu 12 a 10 let, to už byly dost velké na to, aby leccos pochopily, ale zároveň dost malé na to, aby jim bylo líto, že přišly o úplnou rodinu a bezstarostné dětství. Ony mají právo na to, aby se jim stýskalo, a jestli mají s otcem dobré vztahy, tak nějakej cizí chlap jim v tom akorát udělá zmatek. On by ani dospělý člověk nebyl rád, že je v domě zničehožnic cizí osoba, která jim narušuje soukromí. A že se matka chová jako trapná zamilovaná šestnáctka, to může být dcerám taky nepříjemné.

Snad se nechcete po 2 měsíční známosti už vdávat napřed se musíte vy dva pořádně poznat a holky si klidně mohou večeři už připravit sami ne? Velké jsou už dost hlavně netlačte na pilu všechno chce čas´.

Proboha, znáte se dva měsíce a vy byste ho už chtěla implementovat do rodiny! Jak už psala lebahu, holky jsou puberťačky, který mají dost práce se svými hormony, s tím, že táta a máma nejsou spolu a teď by měly akceptovat novýho "strejdu"! Choďte si spolu dál do kina, na rande...netřeba se hroutit z toho, že mají holky k večeři pizzu, nejsou to batolata. A občas možná zkusit nějakou společnou aktivitu. Ale rozhodně v žádným případě netlačit na pilu. I pro vás bude jen přínosnější když se budete mít šanci víc poznat.

lebahu: krásně napsáno!!! a přesně..-už jak jsem na začátku četla 15 a 13 let....

Puberťačky v naprosto nejhorším věku. Neví samy co se sebou, opustil je táta, teď mají možná pocit, že i máma dává přednost někomu jinému a kopou kolem sebe. Asi bych netlačila na pilu a dala tomu čas, ať si tak nějak nenásilně (třeba přes společné aktivity mimo domov, ideálně v partě dalších lidí) zvyknou. Chlapa hned domů nestěhovat, před děckama se po sobě neplazit, nechtít po něm aby děcka nějak vychovával či se o ně staral aby nevznikaly zbytečné třecí plochy (puberťák je ohavný i na vlastní rodiče, když po něm třeba chtějí vysypat smetí, natož pak když se cíleně spiknou dva puberťáci proti společnému "nepříteli".) No a možná to bude dobrá prověrka i přitele, pokud o vás opravdu stojí a je to "kluk do nepohody", měl by to ustát a podržet vás. Pokud je to bačkora, kterému překonání této "překážky" nestojí za námahu, tak je možná lepší být sama.