Myslím, že mám docela moderní názory, mé děti za mnou mohly přijít kdykoli s čímkoli. Vzhledem k tomu, že mí rodiče se víceméně nezajímali a dali i do života to základní a naopak rodiče bývalého manžela byli zase až moc akurátní a přísní, jsem si z toho vzala příklad, že jakkoli jinak, ale takhle tedy ne. Dokud naše manželství trvalo, uměli jsme se jakž takž dohodnout, i když na nás měl veliký vliv náš bývalý život a původní rodina. Nicméně obě děti měly zdravou volnost a i odpovědnost, vybrali si partnery, proti nimž jsem nikdy ani necekla, pracují a žijí podle svého. Nedávno jsem byla poctěna /každé dítě mi to řeklo při jiné příležitosti, nezávisle na sobě/, jak jsou rádi, že jsem taková, jaká jsem, že pomůžu, když mě požádají a jinak si žiju po svém, jako nechávám žít je. Po mizerném konci manželství jsem měla dva vztahy. Proti tomu druhému - já to cítila i děti to dávaly od počátku docela najevo - bylo docela dost negativních projevů. Aniž bych o to nějak zvlášť usilovala, byl tu najednou pořád. S minulým jsme se vídali a o společném bydlení nemluvili. Do svých životů jsme si nezasahovali, byl výlet, víkend, sport, večeře, kultura, noci, a bylo to fajn. Strašně mě ovlivňovalo, že jsem ztrácela samostatnost, volnost pro to, abych si sama došla na nákupy, viděla se s kamarádkou, aniž by to někdo komentoval, se viděla s dětmi podle toho, jak se to hodí nám. Nehledala jsem spolubydlícího ani partnera na denní vídání, nedovedl to pochopit. Získala jsem stereotyp manželů po x letech a povinnost si zvyknout na to, že tu vlastně denně mám návštěvu, které je potřeba se věnovat. Vztah jsem ukončila totálně unavená. Raději jsem oželela příspěvek na domácnost, o který mi vůbec nešlo a pověst ženy, která má za partnera podnikatele, ovšem můžu si číst, kdy chci, spát, kdy chci, a nikdo k tomu nemá výhrady. Proč jsem se tak rozepsala...I přes fakt, že se dneska zaplaťpánbu nikdo nepohoršuje nad tím, že někdo je rozvedený, že měl víc partnerů, jsem zásadně proti tomu, aby člověk domů přitáhl dětem nového partnera. Ne pro ten fakt samý, ale pro to, že ty děti to málokdy přijmou v pohodě. A upřímně, ani se nedivím. Není to o tom, že by ten nový byl špatný, ale o tom, že se musí lidi přinutit něco změnit, respektovat, že ztratí pohodlí, pohodu, něco z těch zaběhnutých rituálů, docela ty děti chápu, protože já se o své toho pohodlí a soukromí prostě taky dělit nehodlám. Já si radši dojedu autobusem, než mít někoho za zadkem celý zbytek dne, celý večer, celou noc, já ty mladé mámy chápu, že touží po lásce, nechtějí být samy, ale nedokázala bych dětem domů přivést cizího člověka, natož si s ním pořídit potomka dalšího. Z okolí znám hodně příkladů, kdy se to druhé soužití nevydařilo, zbyly původní děti, které to té mámě nezapomněly, že je postavila před hotovou věc, zbyl nový potomek, který, ač za to nemohl stejně jako jeho sourozenci, zůstal v takovém nezáviděníhodném postavení jako sám voják v poli, táta pryč, u mámy byl navíc, a ty starší v něm viděli jen vetřelce, máma zklamaná, finanční situace rodiny jen horší...Vždycky si říkám, proboha, co chybělo té mámě s jedním dvěma dětmi, nebo tomu tátovi, že šel, šla do dalšího manželství, proti vlastním dětem, proti všemu a všem, jen aby sobě, bývalému partnerovi dokázali, že na to mají, aby s někým byli....Nevím, kolikrát se lidi v původní rodině nedokážou dohodnout na pravidlech spolužití, na dovolené, na trávení volného času, a teď si vemte moje děti, tvoje děti, naše děti, moje rodiče, jeho rodiče, proč si ten život zbytečně komplikovat? Vždyť za toho nového partnera nám přibude do života plno dalších povinností, ústupků, když přijde máma z práce, její původní dítě ze školy, mají volno, můžou si dělat po svém, ale když je tu nový partner, další dítě, vyvdaní příbuzní, kde je pohoda, klid, kde je to, co mi vyhovuje, nač jsem zvyklá...? Je jedno, kolik dětem je...ale já je chápu.....