Martin Dejdar: Dneska se točí způsobem, který je pro herce nepřijatelný, kvalita jde stranou | Zdroj: Milada Čistínová

Zdroj: Milada Čistínová

Martin Dejdar: Dneska se točí způsobem, který je pro herce nepřijatelný, kvalita jde stranou

Někdy není na škodu zavzpomínat se známým hercem na Troškovy Slunce, sena…, Kameňáky nebo třeba na Zdivočelou zemi. Můžete se tak dostat až k politice, technickému vývoji i k tomu, proč vlastně lidi tak rádi sledují bulvár…

Máme za sebou léto, divadelní prázdniny, čas odpočinku, jaké bylo to vaše?

Pro mě bylo léto tak z pětašedesáti procent pracovní. Točil jsem nové díly Vylomenin, taky jeden nový pořad a k tomu ještě v Ostravě pořad Zlatý časy! Měl jsem třeba čtrnáct dní v kuse práci, den volna a potom zase hned Vylomeniny. Nicméně jsem skončil 22. července a odjel skoro na měsíc na dovolenou. A po návratu jsem hned z letiště jel zase na plac. Na konci srpna pak bylo ještě sedmé soustředění v Liberci a turnaj s mým hokejovým týmem HC Olymp Praha. Na to jsem se opravdu těšil, sice si tam vždycky dáme do těla, ale je to fakt relax a nenahraditelná parta.

Ta musí být nenahraditelná, když jsou tam taková jména jako Hašek, Mádl, Valenta…

To ano, náš tým je specifický, dát dohromady a ukočírovat partičku, kde je Dominik Hašek, Aleš Valenta, Jirka Mádl, Jirka Hrdina, Pavel Nový a dalších patnáct takových týpků, není legrace. To chce pořádné nervy.

Jak jste je vlastně dal všechny dohromady?

Když jsme dotočili Poslední sezonu, přišlo mi líto s hokejem skončit, a tak jsem začal vyjednávat, aby nám Česká televize propůjčila název. Navázali jsme na seriál a začali jsme hrát exhibice. Mělo to ohromný ohlas, a tak jsem sehnal tehdejšího trenéra mládeže Sparty Praha Ladislava Čiháka a začali jsme trénovat, učit se, jak držet hokejku, jak bruslit, jak nahrávat… Dnes s námi chodí trénovat bývalí profíci, takže si fantasticky zahrajeme. Trvalo to dva a půl roku, než jsme systém vymakali, a teď už každý týden trénujeme hodinu a čtvrt. Do toho domlouváme exhibiční zápasy, už se nám ozývají i sami pořadatelé, a máme i místa, kam jezdíme tradičně.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Stejně vás ale asi většina národa bere jako baviče…

Já se tím moc nezabývám. Umělec je duše poměrně rozháraná, vnímavá, empatická, a on se mezi lidmi pochopitelně objeví i nějaký náznak negativity, který mě pak dost ovlivňuje, takže ani nevím, jak mě lidi berou. Zakázal jsem si už před lety číst diskusní fóra nebo se účastnit chatů. Pro mě je to ztráta času, zaobírat se názory anonymů. Takové informace nemají žádnou výpovědní hodnotu. Pro mě je důležité, jestli se lidi dívají na to, co dělám, a jak reagují, když mám živé vystoupení, jestli přijdou, když někam přijedu. Někdo mě vnímá jako komika, někdo chválí Zdivočelou zemi a někdo mě vidí jako Barta Simpsona.

Je nějaká role, která vám zůstala v srdci

Samozřejmě Maděra ze Zdivočelé země. To je sedmnáct let života, to se dá těžko odpárat. Díky tomuhle seriálu jsem měl možnost odehrát poprvé v dramatické tvorbě pravdivě historii let 1945-1990. Prostě tak, jak to bylo. Proto je ten seriál tak kontroverzní, proto nemá sledovanost jako selanky, kde se neděje nic. Tohle je pohled do zrcadla, mnozí lidé si ty doby ještě pamatují, mnozí se najdou v těch negativních charakterech, mnozí prožili útrapy komunistického režimu. Ale mladí už nevěří, že něco takového bylo možné, staří si přejí, aby se na to zapomnělo… Zdivočelka je dílo, se kterým budu žít až do smrti, a obávám se, že po ní už nic takového nenatočím.

A existuje role, na kterou byste raději zapomněl?

Já nejsem spokojený skoro nikdy, vždycky najdu věci, které jsem mohl udělat líp. Hodně jsem začal točit až po roce 1990, takže se za ty filmy nestydím. A třeba Proč? byl na svou dobu velmi kontroverzní a je zázrak, že vůbec tenkrát šel do kin! Ale úplně blbej film, ve kterém jsem hrál, byl můj první film Přátelé bermudského trojúhelníku podle výborného scénáře Franty Ringo Čecha a Petra Novotného. Byl to povídkový film, já jsem hrál v povídce Tramvaj do Poděbrad, a to se opravdu hodně nepovedlo. A druhý blbý film byl Zelená léta. To jsem hrál vzorného vojína, za kterým přijela dívka, a tu mu přebral Ledecký, který hrál s celým Žentourem vojenskou kapelu. Já byl opravdu ten nejdebilnější nejvzornější vojín. Ale v osmdesátých letech bylo něco, když přišla nabídka na film. Čekali jsme na šanci.

A jak se zpětně díváte na porevoluční komedie? Ze Zdeňka Trošky se díky nim stal fenomén…

Někdo by si mohl říct, že jsem neměl hrát ve filmu Slunce, seno, erotika, ale to bylo něco tak neskutečného, že to už tady nikdo nikdy nezažije. Myslím, že to byl s Tankovým praporem jeden z prvních soukromých filmů, které vznikly po revoluci. Taky podle toho to natáčení vypadalo. To jsme opravdu zažívali nevídané věci. Stačí, když řeknu, že jsme jeli všichni od herců přes štáb, produkci, materiál až po babky z Hoštic jedním karosáckým autobusem do Itálie. Některé babky nebyly nikdy dál než ve Strakonicích, takže byla celou dobu neuvěřitelná sranda. Myslím si, že celá ta trilogie je dobrá, že na to lidi koukají dodneška.

A proč lidi chodí na Kameňáky, ale třeba nějaký hlubší psychologický film nikdy takovou návštěvnost nemá?

Já myslím, že lidem chybí zábava, uvolnění, že jsou ve strašném stresu, napětí, ať už doma, nebo v práci. Z médií slyšíte jenom negativní zprávy, všechno je špatně, všichni kradou, vraždí… To musí lidi nějakým způsobem ovlivnit. Když se ale kouknete, děje se několikanásobně víc dobrých věcí než těch špatných. Ale nikdo o tom nemluví, nikde se o tom nepíše. Podívejte se na ty titulky. Ta ubohá Iveta Bartošová, to je plánovaný hon, kdy už se konečně zapíchne a kdo bude mít první fotky. Místo toho, aby tomu člověku někdo pomohl, tak se na ní živí jako piraně. Ale jak já říkám, dobro neprodává…

A kde se to podle vás zlomilo? Určitě to tak nebylo vždycky…

Pokud se dobře pamatuju, na začátku devadesátých let nikdo nedemonstroval „My chceme bulvár! My chceme bulvár!“ Myslím, že lidé to nechtěli, ale když se jim to začalo dávat, tak to chtít začali. To je stejný princip jako s drogami. Když se podíváte, kolik lidí čte jako zásadní deník bulvár, běhá vám mráz po zádech. Otázkou je, jestli ti lidé vědí, že to není pravda, nebo jestli to nechtějí vědět. Podle mě nechtějí znát pravdu a raději žijí v nějakém fiktivním světě. A budou se pást na cizím neštěstí, i když to pak člověk odnese životem, než aby to prostě nekupovali, sešli se odpoledne na zahrádce v hospodě a pokecali si. Všichni nadávají, že nemají čas, ale když ho mají, sedí na Facebooku… Je jednodušší žít virtuální život než ten skutečný.

Ale to je vývoj, dneska jste bez počítače jako bez ruky, technika je čím dál dokonalejší, jednodušší…

Ale já vůbec nejsem proti technice, naopak, technika nás posouvá dopředu, má nám pomáhat, ale tyhle atributy jako sociální sítě, to je prostě negativní projev, který s tím jde ruku v ruce. Já mám prý na Facebooku čtyři nebo pět profilů, ale ani jeden není můj.

Myslíte, že opravdu není nějaká jiná alternativa zábavy?

Zábavy v médiích je strašně málo. Vychází vůbec ještě Dikobraz? To byl kdysi jeden z nejkupovanějších časopisů a dneska už nic takového není! Televize vytvářejí spoustu levných talk show, jedna se chytne, druhá ne, ale není to moc o zábavě… Proč myslíte, že fungujou střihové pořady ze starých věcí, proč národ miluje Bohdalku? Protože se radši podívají na staré scénky Kaisera s Lábusem anebo Bohdalky s Dvořákem než na nějaké talk show, kde se točí pořád stejní lidé. Proto měly tak velký úspěch komediální seriály jako Comeback nebo Okresní přebor. Ty se dají srovnat s Chalupáři, ale to jsou za dvacet let dva.

Přece se ale nemusí všichni bavit jen u televize…

Máte tady zábavní park, kam byste vzala děti, jako je to normální všude ve světě? Ano, můžete jít do obchodního centra, to je dneska zábava rodin i z venkova, tam se procházejí, protože si můžou koupit jen něco, dají si oběd ve fastfoodu, možná jdou i do kina, ale spíš jen děti, protože lístek stojí víc než lístek do divadla. Ale klasický zábavní park, kde byste šli na horskou dráhu nebo na show, to tady není. Maximálně předražený aquapark!

Nakousl jste pořad Zlatý časy!, ale dost jste teď taky vidět v pořadu Vylomeniny…

Teď točíme druhou sérii a měli jsme docela strach, že tak krátce po té první nebudeme mít šanci lidi nachytat. A podle mě jsme na tom líp než při první sérii! Jasně, najdou se lidi, co utečou, ale my jsme dřív měli problém ty tři páry za den chytit. A teď máme i čtyři dobrý. A je fajn, že to jsou všechny věkové kategorie od mladých holek až po starší pány. Mám radost, že to funguje i teď, kdy už to lidi znají, i když donekonečna to asi opravdu nepůjde.

Trochu jiná byla vaše role porotce v talentové soutěži…

To mě bavilo, vidět, kolik lidí u nás nebo na Slovensku je schopno bavit nejen sebe, ale i ostatní. Že se lidi scházejí, hrajou na nástroje, dělají něco ve volném čase, jako rodina mají společný zájem… A hlavně že to dělají kvalitně. Jasně že je tam vždycky i pár magorů, ti tam ale patří, je to zábava. A mě stejně nejvíc bavila ta výběrová kola, i když byla nejnáročnější. Člověk toho viděl nejvíc, měl pocit, že někomu může pomoct v kariéře.

Hrajete hodně dlouho v Ypsilonce, neměl jste někdy chuť jít jinam?

Takové tendence jsem neměl nikdy. Nebránil jsem se hostování, hostoval jsem v muzikálech v Kalichu, v Karlíně, na Broadwayi, taky v divadle v Ungeltu… Ale v Ypsilonce hraju pořád. Na jaře jsme měli premiéru hry Škaredá středa a loni na podzim jsem dal dohromady představení Pánská šatna, což je vlastně o tom, co se odehrává v pánské šatně, než začne představení Tři mušketýři. Je to sranda, částečná improvizace a je to téměř reálné. (smích)

A v muzikálech se cítíte dobře?

To ano. Třeba muzikál Adéla ještě nevečeřela považuju za jeden z nejpovedenějších a nejprofesionálnějších muzikálů, co se u nás kdy hrál. Originální český muzikál světové úrovně. Taky hraju ve Vánočním zázraku, kde jsme hodně rozvíjeli moji figuru do komična, abychom vykompenzovali tragický příběh. Já to mám rád, hlavně proto, že mě vážné muzikály neberou. Pokud tam není určitá míra nadsázky a humoru, nevěřím tomu.

Vejde se vám vůbec ještě do diáře k těm všem aktivitám i rodina?

S rodinou problém není, doma jsem téměř denně. I prázdniny jsme si užili pohromadě. Synovi je už čtrnáct a půl…

A ví už, kam chce směřovat?

Neví, ale chtěl by být hokejistou. Tak uvidíme, jak to dopadne. Musí pochopit, že to není jenom o tom, chtít, ale že se pro to musí hodně udělat. Herectví ho naštěstí vůbec neláká, on je tím naším světem a bulvárem tak znechucený, nechce, aby se o něj někdo zajímal. Nechce zažívat to, co já a mí kolegové.

Já myslím, že jste poměrně úspěšný, není čím strašit!

S tím naším povoláním je to taková sinusoida. Poslední půlrok pro mě nebyl až tak pozitivní, ale člověk se musí snažit, když to jde dolů. Navíc jsou party, které hrajou jenom mezi sebou, to musí vnímat i diváci. Televize nechtějí dělat projekty, které jsou drahé a trvají dlouho. Dokonce jsem teď dostal do smlouvy, že minimální pracovní doba je patnáct hodin! Dneska se točí způsobem, který už je pro nás herce nepřijatelný, kvalita jde stranou, jen aby se to nadrtilo. Občas si člověk i říká, jestli to má smysl, protože přestává mít z práce radost.

Máte představu, co byste dělal, kdyby vám už nikdo nezavolal?

Zatím ne, ale přemýšlet o tom asi budu muset začít. Jsem vystudovaný herec, takže bych si asi musel najít něco třeba jako režii, anebo vlastní projekty…

Nebo ten váš oblíbený hokej…

S hokejem to není tak jednoduché. Hokej mě neuživí. Ale každá sinusoida padá a pak se zase zvedá. Potvrdilo se mi to už několikrát. Když si člověk myslí, že je nejhůř, tak se zase nakonec zvedne. Ale musí se o to postarat sám. Musí začít makat i na jiných věcech, nesmí složit ruce do klína a brečet. Myslím, že když se člověk chová slušně nejen k sobě, ale i k ostatním, tak je o něj vždycky nějakým způsobem postaráno.

„Zakázal jsem si už před lety číst diskusní fóra nebo se účastnit chatů. Pro mě je to ztráta času, zaobírat se názory anonymů.“ „Všichni nadávají, že nemají čas, ale pořád sedí na Facebooku… Je jednodušší žít virtuální život než ten skutečný.“ „Dneska se točí způsobem, který už je pro nás herce nepřijatelný, kvalita jde stranou, jen aby se to nadrtilo.“

Článek vyšel v časopise FORMEN

Doporučujeme

Články odjinud