Když se řekne nymfomanie, přesněji hypersexualita, většina lidí má tendenci se smát a celou věc obracet k nejrůznějším vtipům a zlehčovat ji. Asi i proto, že nymfomanka se s nadsázkou říká každé ženě, která má ráda sex. Je to podobné, jako když hubené dívce řeknete "ty anorektičko". Nikdo už neřeší, že jde o vážnou poruchu, s níž je velmi těžké žít.
O panenství jsem paradoxně přišla až docela pozdě, v 19 letech. Navzdory své potřebě - nebo právě proto? - jsem byla vůči klukům docela ostýchavá. Jakmile něco začalo vypadat moc vážně, vycouvala jsem, dokud byl čas. Úplný sex s mužem jsem tak zažila až v prváku na vysoké škole. A to odstartovalo naprostou rozbušku!
Ačkoli první milování nebylo nic moc, úplně mě to rozdivočelo a od té chvíle už to nešlo zastavit. Ten kluk vůbec nečekal, jaká lavina se na něj žene. Vydržel měsíc a pak ze vztahu vycouval. Nechápala jsem tenkrát proč, měla jsem za to, že moje potřeba je normální a že naopak jsou to chlapi, kdo potřebují sex ještě víc.
Následovalo období, kdy jsem střídala muže jako na běžícím páse. Na koleji jsem sbalila snad polovinu osazenstva, až jsem si vysloužila pověst prvotřídní coury, za kterou může kdokoli kdykoli přijít. Nakonec jsem to psychicky nevydržela a odstěhovala se na jinou kolej. Když se tam situace opakovala, rozhodla jsem se najít si raději podnájem. Jenže jsem měla peníze jen na sdílený pokoj v bytě, kde byly další tři holky. Už po týdnu jsem myslela, že skočím z okna - tam prostě sex mít nešlo a já byla jako narkoman bez drogy.
Když mě málem vyhodili z práce, svěřila jsem se lékařce
Nakonec to došlo tak daleko, že jsem se školou po třech semestrech sekla a nastoupila do práce. Ihned jsem si našla podnájem, malou ošklivou garsonku, ale byla jsem v ní sama. Tedy sama jsem v ní bydlela, ale sama nebyla skoro nikdy. Potřebovala jsem prostě sex s muži, neustále.
Naštěstí nebyl problém se s někým seznámit, ale pomalu mi začínalo docházet, že je asi něco špatně. Chtěla jsem normální vztah s jedním člověkem, když jsem s někým začala chodit, brzy se objevil nesoulad v naší sexuální potřebě. Největší hrdina se mnou vydržel tři měsíce, většina ostatních pár týdnů. Zpočátku byli vždycky nadšení, když jsem to chtěla dělat kdykoli a kdekoli. Pak se mě snažili trochu krotit, posléze se vymlouvali a nakonec se ti zbabělejší beze slova vypařili, ti férovější mi rovnou řekli, že jsem divná a ať se jdu léčit.
Ale trvalo ještě dlouho, než jsem si připustila, že mám opravdu problém. Poslední kapkou bylo, když mě kvůli sexu málem vyhodili z práce. Přesto, když jsem se svěřila své gynekoložce, dívala se na mě skepticky. Nakonec mi doporučila, ať si zajdu k psychologovi. Tomu jsem odvyprávěla svou dosavadní milostnou historii. Pak už jsem putovala k sexuologovi i na psychiatrické vyšetření a nakonec jsem uslyšela, že jsem skutečně hypersexuální.
Trápí mě, že asi nikdy nebudu mít normální rodinu
Je to zvláštní, ale vlastně se mi hodně ulevilo. Konečně jsem věděla, kdo jsem, jaká jsem, proč taková jsem. Lékaři mi vysvětlili, že je to porucha, se kterou asi budu muset nějak žít, ale s pomocí pečlivé psychoterapie se snad podaří ji aspoň výrazně zmírnit a kočírovat. A tak už tři roky poctivě docházím k terapeutovi, nárazově beru i léky a můj sexuální apetit se trochu snížil. Pořád to není natolik, abych mohla mít vztah s jedním mužem, ale aspoň už můžu fungovat natolik, abych byla schopná chodit normálně do práce i třeba jet na víkend k rodičům, aniž bych tam něco provedla.
Potřebu řeším tím, že mám více milenců, které střídám. Všem rovnou říkám, že se nechci vázat a jde mi jen o sex. Jsou to muži, kteří to chtějí stejně, navzájem o sobě samozřejmě nevědí, a tak jsou všichni spokojení. Ale šťastná nejsem - ráda bych jednou měla normální rodinu a děti.
Martina, 28 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!