1. Změna nastala náhle
Ta změna se odehrávala nenápadně, nedá se říct, že by se něco stalo ze dne na den. Přesto mi připadá, že paradoxně za to mohlo přestěhování z bytu v centru města do rodinného domu na jeho okraji.
Rodiče o domku snili celý život. Začínali spolu kdysi v malém 1+0, později se stěhovali do dvoupokojového panelového bytu a nakonec – už i s námi dětmi – zakotvili v hezkém čtyřpokojovém bytě přímo v centru našeho města. K tomu jsme si pořídili psa, a tak byl denní přísun pohybu zaručen. Chodilo se na dlouhé procházky, protože pes musel do přírody.
O víkendech jsme vyráželi na výlety, rodiče nás vedli k nejrůznějším sportům a sami je dělali s námi – v létě kolo, v zimě lyže a běžky. Dali nám solidní základ, ze kterého s bráchou těžíme dodnes.
- Jak se vyvíjel příběh paní Martiny dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Po přestěhování do domku zlenivěli
Před sedmi lety se objevila výhodná možnost koupit řadový domek v majetku společnosti, pro kterou oba rodiče pracují, za neopakovatelných podmínek. Naši neváhali ani minutu a do čtvrt roku jsme byli přestěhovaní. Mezitím jsme já i brácha odmaturovali a začal nám klasický život vysokoškoláků – přes týden bydlení v Praze a o víkendech, později i méně často, návštěvy v rodném městě.
První dva tři roky jsem si ničeho nevšimla. Naši byli z domku nadšení, pořád něco kutili na zahradě, opravovali, vylepšovali, na nic jiného neměli čas, ale vypadali naprosto spokojeně. Jenže jednoho dne prostě musela být všechna tahle práce hotova – a co teď?
K žádném z předchozích aktivních koníčků se už v podstatě nevrátili, rozhodně ne v takové míře jako předtím. Místo dvouhodinových procházek se psem teď venčení probíhá desetiminutovým okružním kolečkem po louce za domem. Prý se vyběhá na zahradě, tak to není nutné.
Pokračování 3 / 4
3. Sedí doma jako dva důchodci
Jak jsem to tak vyrozuměla, všední den rodičů vypadá tak, že jdou do práce, přijdou domů, jeden vyvenčí psa, pak si sednou na gauči ke kafi a potom jde táta k počítači (kde si pustí hudbu a hraje karty!) a máma si čte časopisy nebo kouká na televizi. O víkendu je to víceméně to samé, jen na tyhle činnosti mají ještě víc času.
Připadá mi, že na takový život mají ještě plno let čas. Nechci samozřejmě, aby od rána do večera sportovali nebo byli někde „venku“, ale oni nedělají vůbec nic! Pochopitelně je to jejich věc, jenže ono to ovlivňuje i další oblasti. Máma si pokaždé, když přijedu, stěžuje, jak je unavená z práce. Přitom tam celý den jen sedí a kouká do počítače.
„Mami, jsi unavená ze sezení. Když v práci celý den neuděláš jediný pohyb, tak by ses měla jít odpoledne aspoň projít. Nebo si jdi někam zacvičit,“ zkoušela jsem to. Jenže jakákoli snaha o dobře míněnou radu je jako píchnutí do vosího hnízda. Obvykle je mi odpovědí věta „já tě chci vidět, až ti bude jako mně, jestli budeš taky takhle mluvit,“ řekne máma kysele a dál visí v křesle.
Jenže když jsem pak v Praze a voláme si, stěžuje si, že s tátou nic není, nikam nejdou, pořád jen sedí doma. „Já bych tak šla do bazénu, do sauny… ale nikam ho nedostanu!“ lamentuje. A tak přijedu domů a nabízím jí, kam všude ji o víkendu vezmu. Jenže najednou je na plavání zima, do sauny se bojí, že tam nahatá potká někoho známého, a následují další výmluvy, proč to či ono vlastně nejde.
Pokračování 4 / 4
4. Nemají žádné kamarády
Když jsem zkoušela nějak pohnout s tátou, aby mámu někam vzal, opáčil, že to si přece musí říct ona, co chce. Jemu je dobře s počítačem a knížkami a nechápe, že někdo by chtěl i něco jiného. Přitom to byl za mladých let takový sportovec, kam se to vytratilo?
Velký problém podle mě je, že naši nemají vůbec žádné kamarády. Celý život si vystačili jen spolu, za mlada možná občas někam zašli s partou kolegů z práce, ale teď už léta všechno dělají jen ve dvou, jsou na sobě dost závislí. Na mámě vidím, že už by třeba i něco podnikla, ale bez táty se do toho prostě nepustí. A sama není schopná jít třeba ani na jógu nebo jiné ženské cvičení. Prostě se stydí!
Strašně ráda bych je chtěla nějak probrat k životu. Brácha mi to rozmlouvá, že je to jejich věc, pokud jim to takhle vyhovuje. Jenže ono jde, i když zatím nepřímo, i o nás! Oba si stěžují, jak je bolí záda, klouby… A tímhle tempem se z nich za chvíli stanou důchodci nejen psychicky, ale i fyzicky. A kdo se o ně bude starat? Jejich děti.
Poslední dobou mě napadá, že by je snad mohlo probudit jedině nějaké vnouče. Sice jsme to s přítelem ještě neplánovali, ale mám pocit, že to je poslední šance jim dodat nějakou vzpruhu, která by je zaujala a přinutila k nějaké větší aktivitě. Jinak už fakt nevím…
Martina, 28 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!