Můj manžel mě podvedl. Věděl, že mým přáním je mít děti a rodinu, nikdy jsem se s tím netajila, ani tím, že čím dříve se tak stane, tím radši budu. Tvářil se, že to má stejně, po celou dobu, co jsme spolu chodili. A tak jsme se vzali - a až skoro dva roky po svatbě, kdy jsme se o dítě marně snažili, mi přiznal, že je neplodný. Nevím, jestli mu tohle někdy dokážu odpustit.
Ve vztazích se mi nedařilo
Kdyby záleželo jen na mně, mám děti klidně už ve dvaceti. Vždycky jsem byla takový ten mateřský typ, miminka mě rozněžňovala odmalička, hraní s panenkami byla má nejoblíbenější činnost. Když jsem byla starší, ráda jsem komukoli v okolí pomáhala vozit kočárek nebo hlídat i starší děti.
Jak už to tak bývá, život jako by se rozhodl, že to budu mít přesně naopak. Na vysokou školu jsem šla samozřejmě dobrovolně, ale myslela jsem si, že tam už najdu vážnou známost a děti budu mít co nejdřív po tom, co dostuduju. Ale na poli vztahů se mi dlouho nedařilo. Pořád jsem se dávala dohromady s muži, se kterými jsem se rozešla po pár týdnech nebo měsících, nehodili jsme se k sobě.
Nakonec jsem prožila i dva delší vztahy v řádu roků, ale oba partneři byli mí vrstevníci, jeden dokonce o rok mladší, a na děti se ještě rozhodně necítili. Z mého pohledu není třicítka věk, kdy by chlap ještě musel tolik váhat, ale je na rozdíl ode mě nic netlačí. A tak jsem u obou došla k závěru, že bych se taky nemusela dočkat, a ačkoli jsme si jinak rozuměli, vztahy jsem ukončila. Nemohla jsem tlačit do rodiny nikoho, kdo ji ještě nechtěl.
Jak se vyvíjel Martiny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Začala jsem o dětech a dostala nabídku k sňatku
Patrika jsem potkala záhy po mém posledním rozchodu. Seznámili jsme se díky práci a dalo by se říct, že šlo o lásku na první pohled. Proto jsem ze začátku vůbec neřešila, co bude dál, prostě jsem se naplno zamilovala a on taky. Prvních několik měsíců jsme skoro nevylezli z postele, ještě nikdy jsem si v sexu s nikým nepadla do noty tak dobře.
Po půl roce jsem konečně trochu začala vnímat i okolní realitu a poznávali jsme se důkladně i v dalších směrech. A klapalo nám to skvěle. Proto jsem - i když jsem měla strach, abych ho neodradila - zkusmo nadhodila otázku, kam náš vztah bude směřovat dál. "Podívej, řeknu ti to na rovinu. Je mi dvaatřicet a toužím po rodině, už dlouho. Jestli ty chceš spíš nezávazný vztah, nebo neplánuješ děti vůbec, tak mi to prosím řekni. I když je mi s tebou krásně, nemohla bych v tom pak pokračovat. Už jsem tu chybu udělala dvakrát. A my ženské holt nemáme na rozmýšlení celý život."
Až jsem se styděla, že jsem na něj takhle uhodila, ale moje mateřské pudy se nedaly umlčet přes sebevětší zamilovanost. Patrik se na mě dlouho mlčky díval a já už čekala jen verdikt, že si tedy sbalí kufr. Místo toho po hodné chvíli řekl: "A neměla by před dětmi být nejdřív svatba?" Nevěřila jsem svým uším. Takže on mě po půl roce známosti žádal o ruku? Prý ano, že už na to myslel. "Nikdy mi s nikým nebylo tak krásně, nikdy jsem nikoho tak nemiloval, tak proč to odkládat? Podle mě se svatbou má začít, asi jsem staromódní," odzbrojil mě.
Pokračování 3 / 4
Já básnila o rodině, on jen mlčky přikyvoval
A tak jsme začali chystat svatbu. Trvalo to ještě víc než půl roku, protože tenhle rozhovor se odehrál na podzim a já se chtěla vdávat na jaře, až bude hezky. Celou tu dobu, než jsme se opravdu vzali, jsem básnila, jak se těším na společný život, na to, až budeme vychovávat aspoň dvě děti, jak bude všechno úžasné... A Patrik přikyvoval a usmíval se, i když to nikdy moc nekomentoval. Ale tehdy mi to samozřejmě nepřipadalo divné.
Když jsem zkusmo řekla, že bychom se třeba mohli snažit už teď, namítl, ať jsem ještě trpělivá, že bych si určitě svatbu chtěla naplno užít, ne ji prozvracet nebo strávit už s větším břichem. Chtě nechtě jsem mu dala za pravdu. O to víc jsem si užila svatební noc, kdy jsem mu slavnostně oznámila, že jsem bez ochrany a že od teď už jedeme "naostro".
První půlrok po svatbě byl prostě úžasný. Byli jsme zamilovaní pořád stejně, ne-li víc, užívali si jeden druhého a naše milování bylo zkrátka nepopsatelné. Patrik dělal, co mi na očích viděl, a já si vychutnávala naplno myšlenku, že třeba právě z tohoto aktu bude naše miminko.
Když uplynulo těch šest sedm měsíců a pořád nic, začala jsem být lehce nesvá, ale doktorka mi několikrát zopakovala, že se obvykle dvojice snaží kolem roku, takže ať jsem naprosto v klidu. Přesto mi každá další menstruace přinesla zklamání, už jsem miminko tolik chtěla! Patrik mě utěšoval, jak mohl, s tím, že se na to nemám tolik upínat, pak že to obvykle nejde. Opět jsem věděla, že má pravdu, ale nemohla jsem si pomoct.
Pokračování 4 / 4
Přiznal se až skoro dva roky po svatbě
Když se přehoupl rok a půl, už jsem byla na pokraji paniky a myslela si, že se mnou něco je. Ale lékařka mě ubezpečila, že jsem v pořádku a že je to opravdu asi v hlavě. "Zkuste chvíli trochu vysadit a nespat spolu jen s vidinou miminka, to neprospěje ani početí, ani vašemu vztahu," radila mi. Jenže to se řekne!
S Patrikem jsem se kvůli tomu začala lehce hádat, protože se mi zdálo, že jemu to vůbec nevadí a nedělá starosti. "Tobě je to snad úplně jedno, že se nám to nedaří!" vyjela jsem na něj jednou. A on mi to vrátil: "A ty se zas chováš, jako by dítě bylo všechno na světě. Hlavní snad je, že se milujeme my a máme jeden druhého. Občas si připadám, že sis mě vzala jen proto, abych tě oplodnil, a jinak jsem ti fuk!"
To mě zamrzelo a omluvila jsem se mu, takhle to rozhodně nebylo a nechtěla jsem, aby si tak připadal. Na pár týdnů jsem se opravdu snažila a krotila, ale pak se všechno vrátilo do starých kolejí a hádali jsme se znovu. A v jednom vypjatém okamžiku, je to dva měsíce nazpátek, to z něj vypadlo: Snažíme se marně, protože on děti mít nemůže. Nikdy! Je neplodný.
Když mi tohle řekl, málem jsem omdlela. Patrik mi potichu vysvětloval, že o mě nechtěl přijít, že viděl, jak toužím po rodině a bál se, že když mi tohle řekne, opustím ho. A tak si mě "pojistil" svatbou. Jako by to snad šlo! Poslední dva měsíce prožívám peklo a dá se říct, že svého muže skoro nenávidím. Jen se na něj podívám a okamžitě mi naskočí slovo zrada. Jak mi tohle mohl udělat?! Lhát mi, podvést mě, připravit mě o můj největší sen?!
Je mi třicet pět a na dítě mám nejvyšší čas. Kde je záruka, že pokud bych se rozvedla, najdu někoho, s kým mi bude přáno?! A stihla bych to vůbec tak, abych ještě byla plodná já?! Patrik mě denně odprošuje, nosí květiny, dárky, teprve mu dochází, jak se zachoval. Nedávno naznačil, že bychom si mohli dítě adoptovat. Jenže já jsem zdravá žena v produktivním věku, chtěla jsem mít svoje vlastní miminko! Nezavrhuju adopci, ale proč, když já ji nepotřebuju?! Nevím, co dělat. Neřeším nic jiného, vím jen to, že tohle asi svému muži nikdy neodpustím.