Komentáře k článku zpět na článek

helza 1. 4. 2020 | 10:18

@Elynor: Já vím, že jsem strašná rejpalka, mrzí mě to moc, ale potřebuju ti to napsat. Ano, to co píšeš chápu, i když mám pocit, že by člověk měl mít trochu - já nevím, jak to říct - někdy trochu flexibilnější zásady. Vím, že to zní blbě, ale přeci jenom, někdy ...Ale o to mi nejde. Jde mi o tohle. Píšeš - "Chci-li prosadit svoje, musím si to obhájit, a mít pádné důvody, které ten druhý pochopí a uzná". To chápu, respektuju a souhlasím s tebou. Jenomže (nevím, jestli si to uvědomuješ), ale když já napíšu jiný názor než máš ty, pak ho neobhajuješ pádnými důvody, a argumenty pro ten svůj pohled, ale zhusta tím, že totálně očerníš ten jiný názor. Jsi schopný diskutér a umíš volit slova a znáš fráze, které z toho člověka s jiným názorem udělají naprosté hovado, pomalu zločince, v nejlepším případě zaostalce, zabedněnce a hlupáka. A to nejsou argumenty, kterými něco obhajuješ, to jsou rány, kterými likviduješ soupeře.A taky mi jde o tohle. Píšeš: "Podle mě mají být lidi ve vztahu rovnocenní partneři. Já pán, ty pán. Zkřížit meče možno, a uznat, že soupeř je taky dobrej, nutno." Ano, to je liberární postoj, souhlasím, ale myslím si, že to se týká fungování rodiny, vztahu a podobně, rozdělení úkolů, toho, jak, čím a kde trávit volný čas. Ale myslím si, že pokud mám nějaký názor, či filozofii, nebo si něco o něčem myslím, pak i úplně opačný názor, postoj, či filozofii bych měla respektovat a uznávat, ne proti nim bojovat, navíc tím, že je zadupu do země. Myslím si, že i o tom je liberalismus - o svobodě myšlenek. Kdyby měli vždycky mít všichni na všechno stejný názor, pak by se nikdy nikdo, ani společnost, nikam neposunul, leda by si stoupal po svém žebříčku do nebe a válel si tu svou kuličku. Opačné názory a jinakost nejsou o soutěži, natož o boji. Jsou opačné proto, abychom nezakrněli sami v sobě. Jsou jiné proto, aby svět nebyl armádou stejně smýšlejících objektů, ale báječným místem pro lidi.

Elynor 1. 4. 2020 | 09:16

@Noral: No jo, jenže co když se změní situace? Znám případ, že paní byla ta slabší, které je manžel oporou ve velkém zlém světě, a musí ji přenášet na rukou přes překážky, zatímco ona je mu vděčná a obdivuje ho, jak všechno zvládá. 30 let. A pak pán ošklivě onemocněl, je na vozíku, a už nedokáže přenášet na rukou, naopak potřebuje péči a oporu sám. A co teď? Po pravdě to celkem se zájmem sleduji, protože se náhle ukazuje, že ta opečovávaná princezna zvládne všechno a ještě víc. Co to udělá s jejich manželstvím, to si ale netroufám odhadovat.

Elynor 1. 4. 2020 | 09:08

@helza: Inu, mám pocit, že jsem to tu již psala několikrát. Podle mě mají být lidi ve vztahu rovnocenní partneři. Já pán, ty pán. Zkřížit meče možno, a uznat, že soupeř je taky dobrej, nutno. Ve valné většině případů. Chci-li prosadit svoje, musím si to obhájit, a mít pádné důvody, které ten druhý pochopí a uzná. A naopak. V případě, že jsou stejně pádné důvody na obou stranách, tak se buď losuje, nebo jeden dobrovolně ustoupí, ale očekává, že tak činí recipročně, že jindy zas bude ustoupeno jemu. Skvěle se bavit je samozřejmé - pokud se baví oba, a berou to jako hru. Teď mluvím o partnerském vztahu. S mužem, aby nevznikla mýlka, s ženou bych nevydržela. A o vztahu, kdy nejsou ve hře děti, protože to jaksi mění pozici všech zúčastněných. Když jsou děti, jsou priority jinde.

Noral 31. 3. 2020 | 10:32

Jak si to člověk nastaví od začátku,takové to má.Znám ženské které se nastavily do role fnukny nebo takové která nic nezvládne,potřebuje ke všemu manžela a tak se pán cítí doceněn.Vsadily zkrátka na mužskou ješitnost.Aže je obrovská,to víme všechny.
Pak jsou ženy které zvládnou všechno a ještě víc.A takové klidně chlapi opustí ,protože vědí že ona to přece zvládne.

helza 31. 3. 2020 | 10:02

@Elynor: Tak nějak. Jenom pořád nevím, jestli jsi raději s někým, kdo mívá svůj, byť někdy jiný názor a tím ti dává možnost skvěle se pobavit a pořádně, "nějak přehnaně důrazně, aby si to dotyčný zapamatoval", mu to nandat, nebo s někým, kdo ti sice na všechno zatleská, ale zase ti nedává tu báječnou možnost důkladně mu nakopat, nabrousit si na něm svůj meč a předvést své úžasné zbraně.

Elynor 30. 3. 2020 | 20:51

@helza: Ano. Věci, které mi někdo zakazuje, okamžitě dostanu chuť provést a to pokud možno nějak přehnaně důrazně, aby si to dotyčný zapamatoval.

helza 30. 3. 2020 | 10:53
helza 30. 3. 2020 | 10:51

@Elynor: No a o tom to je. Že i ty nakonec, ač bys ráda dělala len to, co se ti líbí, děláš spoustu pitomostí, které děláš nerada. A víš co, možná bys je i dělala ráda (ty pitomosti) a libilo by se ti to, možná bys po nich i toužila, kdybys je dělat nemusela, či dokonce nesměla.A myslím, že i na té jachtě by se ti to líbilo jen na čas, typuju měsíc a pak už bys zatoužila udělat cokoliv, třeba si sama vysmejčit kajutu. A nepotěšilo by tě nic z toho luxusu, dokonce ani ti opálení svalnatí nápmořníci, ani byli-li by vilní.

SandraN 30. 3. 2020 | 09:40

Žádám, aby tu nebylo zmiňováno nic, co se týče mého milovaného moře, té teploučké, líně se převalující a příjemně vonící slané vody, kterou letos určitě neuvidím. Byl to můj sen od dětství a jelikož bylo pořád kam prachy dávat, měla jsem to štěstí jen čtyřikrát v životě, čehož lituji. Kéž by už bylo líp! Jako by nestačilo, že jsme přidušení rouškami a omezení v pohybu kamkoli....Děkuji. Jinak stavět sama barák - smekám. Vyplatila jsem bývalého z bytu a to jsem si myslela, kdovíjak nejsem dobrá. Vidím, že jsem pouhý žabař. Je dobře, když to člověk má pořádně ošetřeno, myslím jako v manželství, co je moje, co je tvoje, co tvoje nikdy nebude. Opět použiji příměr ze svého blízkého okolí, mám asi talent na to, že se mi lidi svěřují, jsou i takové manželky a jistě i manželé, kteří, ač po celé manželství sami nemakají, v případě rozvodu požadují vyplatit z firmy svého partnera, kde nepřeložili stéblo. Na tohle mít žaludek, odrbat druhého, to už musí být.j66 vidím, že jsem byla nedostatečně ponořená do reality problému, takže vidím tu cestu, po které jdete, promyšlenou a jak říkám, jste tedy dobrá. Proč by měl vždycky být schopnější chlap.

Elynor 29. 3. 2020 | 17:40

Mno, mně by se třeba líbilo plavit se na jachtě v Karibiku, nechat se vánkem ovívat v lehátku, pozorovat opálené námořníky, jak tu jachtu obsluhují, brčkem popíjet barevný alkoholický koktejl se zapíchnutou papírovou palmičkou nebo slunečníčkem, a vědět, že na mém účtu utěšeně narůstá pasivní příjem, ana jsem rentiérkou To by se mi líbilo hodně. Ale za uplynulých 30 let se mi ještě nepodařilo nikoho úspěšně velitelsky zmanipulovat tak, aby mi to zařídil, a dělal za mě všechno ostatní, abych já mohla být na té jachtě. Asi dělám něco špatně... sakra

helza 29. 3. 2020 | 15:13

@j66: Ale pokud je třeba uděla něco, co děláš nerada, tak to asi uděláš, ne? Pokud ale nemíníš dělat nic, co je ti proti strsti, musí to za tebe uděla někdo jiný, - děti, rodiče, ... Ale ty myslím k těmto zastáncům filizofie "dělám jen co se mi líbí" nepatříš

j66 29. 3. 2020 | 14:27

@Mata69: Tobě přece nemusím vykládat, že stavět můžeš např. na firmu nebo na děti, resp. cesta se najde. Já nechci manžela nějak podrazit, ale v případě rozvodu ho vyplácet nebudu.

j66 29. 3. 2020 | 14:12

@helza: Nemohu s tebou souhlasit. Já dělám to jsem vystudovala, umím to a dělám to ráda. Navíc se tím uživím a jsem schopná uživit celou rodinu. Nemyslím si, že bych tím někoho manipulovala. Resp. odevzdání zakázky v termínu je předřazené všemu ostatnímu kromě zdraví. Jednou jsme malovali, ale musela jsem pracovat, takže po dvou dnech bordelu, začal manžel uklízet sám.

Mata69 29. 3. 2020 | 13:56

@j66: teda klobouk dolů, sama stavět dům. Ale! Pokud nejste rozvedení, nemáte rozdělené nebo zúžené SJM a prostředky na dům nejsou prokazatelně výlučně z darů jen tobě, tak je půlka domu manželova.

Elynor 29. 3. 2020 | 12:50

@j66: To jo, to souhlasím, jestliže se bavíme o investici. To beru. Pozemek, investiční byt, beze všeho. V případě, že ta potřeba stěhovat se není tak naléhavá, proč ne. Já jsem to psala z toho hlediska, kdy to stěhování je pro někoho priorita, jako že už někde nechci být ani minutu, poněvadž to soužití pokládám za neúnosné. A v takové situaci bych asi nechtěla čekat několik dalších let, než se budu moct přestěhovat... asi bych vypadla radši hned. Ale je pravda, že znám i případ, že rozvedení manželé žili spolu v jednom bytě ještě 10 let po rozvodu, a ani jeden se nemínil odstěhovat, přestože si tím vzájemně vyhrožovali obden. Zřejmě tedy to soužití nebylo tak dramatické a neúnosné, a možná že jim to vlastně vyhovovalo... zvenku se to těžko odhaduje.

helza 29. 3. 2020 | 12:42
helza 29. 3. 2020 | 12:38

@Elynor: Zkrátka jsem se trpně a jak píšeš nebezpečně poddávala osudu, když to tak bereš. Ale v době okolo Jana Palacha jsem se nemusela bát uspořádat okupační stávku na fakultě, pozvat na ni K. Kryla, cyklostylovat a roznášet o rok později letáky, nemusela jsem poté odvolávat, vstoupovat do strany a učit, co jsem učit nikdy nechtěla a klidně jsem místo toho šla dělat tam, kam mě vzali. A nikde a nikdy jsem nemusela zpívat píseň toho, kdo mě živil - nevadilo mi jít dělat kamkoliv jinam a cokoliv jiného. Protože jsem věděla, že všude je dobrý chléb, který mi bude chutnat a že všude je o dvou kůrkách.Naproti tomu jsem měla a mám v okolí, dokonce v rodině pár těch, kteří dělali a dělají pouze to, co se jim líbí a kteří by s tebou nadšeně souhlasili. Ale ti všichi, bez výjimky, na úkor této své filozofie velí celému svému okolí a celou svou širokou rodinu zotročují vším tím, co oni dělat nechtějí. Protože vždycky a všude je něco, co se udělat musí a co oni dělají neradi. Organizují si dokonale svůj čas a tím manipulují celým okolím. A nejhorší je jejich přesvědčení, které jim nikdo nevymluví, že když to ti druzí dělají, tak proto, že to dělají rádi, že je to jejich koníček. Tak proč by je za to uznávali, nebo dokonce chválili, vždyť jim vlastně dopřáli se realizovat. Filozofie "dělám to, co dělám ráda", je nakonec opravdovou filozofií těch, kteří velí, poroučejí a podmaňují si.Víš, kdysi jsme na tom nebyli moc dobře, mazala jsem máslo jsem na chleba pouze svému muži, protože margarin neměl rád. Později to už bylo lepší a on jednou s velkým údivem zjistil, že si i já mažu na chleba máslo. Myslel si, že máslo nemám ráda. U něho se to naštěstí týkalo pouze jídla, ale myslím si, že mi nikdy neuvěřil, že nikdy nepochopil a vůbec mu není dáno pochopit, že by někdo jedl něco, co rád nemá.

j66 29. 3. 2020 | 12:15

@Elynor: Prázdný stát nebude a prodat se dá vždycky. Navíc já se znám, peníze, který jsem do něj vrazila, bych prostě rozfrcala. Takhle je mám uložený líp než v bance. Jen cena pozemku, za tu dobu stoupla na dvojnásobek. Já nestavím na půjčku a nehrotím to, tj. normálně žiju, jedu na dovolenou, a pod.
Kdybych měla peněz víc, tak je budu ukládat do pozemků, to se neztratí, ale bohužel tolik nevydělávám. Kdybych měla volné peníze "keš" tak bych koupila investiční byt, ale tolik nemám. A koupit byt na hypotéku a nestále hlídat rozdíl mezí splátkou a pronájmem, to se mi zdá riskantní to bych nezvládla.

j66 29. 3. 2020 | 12:00

@helza: Milovat práci, která mne nebaví, to bych teda asi nebyla schopná. Když by to nešlo, tak bych to vydržela, za něco se žít musí. Ale určitě bych se snažila najít pro sebe práci, která by mne aspoň neodpuzovala.

Elynor 29. 3. 2020 | 11:59

No, já bych to asi nevázala na dům, kdybych někde nechtěla pobývat, to je přece jenom dost dlouhodobé řešení. Taky znám podobný případ, kdy to nějak nedopadlo. Dům byl postaven, zkolaudován, a pán zemřel na rakovinu plic. Paní se do domu neodstěhovala, protože skončila v psychiatrické léčebně. Tam nějaký čas pobyla, vrátila se s léky na epilepsii a dvakrát týdně k ní dochází pečovatelka. Dům stojí prázdný a nikdo v něm nebydlí. Dospělé děti mají svoje bydlení, navíc paní je dosti tvrdohlavá a odmítá jakékoli řešení. Dům se nemůže pronajmout, nájemníci by ho zničili, děti ani vnuci v něm taky bydlet nemůžou, ani kdyby o to stáli, protože jsou nevděčná pakáž a myslí jen na to, jak ji připravit o peníze a majetek. Dům se nemůže ani prodat, protože to ona nikdy nedovolí, "co jsem se na to nadřela, a kolik to stálo, a teď prodat? v žádném případě". A tak ten dům stojí prázdný, utěšeně chátrá, a nikomu nepřinesl ani radost ani užitek.

j66 29. 3. 2020 | 11:42

@SandraN: To že se odstěhuji, jsem manželovi řekla, když byla situace kritická a bylo to poslední varování. Nelze pouštět slova do větru, takže za uplynulých 5let jsem koupila parcelu, postavila hrubou stavbu a letos nebo max příští rok budu kolaudovat Já na řešení pracuji podle svých možností. Není to nic tajného. Taky je možné, že se neodstěhuji přece jen spolu nějak koexistujeme a muž se taky trochu uklidnil za tu dobu. Sama nevím jak se situace vyvine. A výsledek práce dělit určitě nebudeme, tak hloupá nejsem !
Asi bych se mohla odstěhovat dřív, ale musela bych si najmout byt, tj. platit dvě inkasa a přitom stavět dům. Minimálně pronájem bytu 1+kk a energie by byl náklad cca 12-15000 měsíčně navíc. Zvládnout by se to dalo, ale teď pro to nevidím důvod.

SandraN 29. 3. 2020 | 11:00

" On dělá to co ho baví, ale já dělám to co je potřeba a nebaví mně to!!! Vždycky mně z toho málem klepne. Až dostavím barák a odstěhuji se tak z toho bude překvapený úplně stejně jak manželka z článku. "Tím jsem chtěla jen říct, že pokud je co k řešení, nechávat to na AŽ DOROSTOU DĚTI, AŽ DOSTAVÍME BARÁK, AŽ BUDE VÍC PENĚZ, ČASU...není asi ta nejlepší cesta. Zejména když pomine ta dočasnost a to až nastane, člověk zjistí, že kdyby to udělal dřív, měl by už dávno vyřešeno, zatímco když to nechal až na to až, má všechno, s čím se potřeboval poprat, ještě pořád před sebou. A zase si neodpustím příměr z okolí: kolikrát jsem viděla, že se dostavěl barák, dodělal byt, odrostly děti, a ti dva šli od sebe. Když pominulo to, na čem pracovali, oč se snažili a co budovali, najednou zjistili, že je spojovalo pouze a jen tohle. Když dosáhli cíle, za kterým šli, nastala už jen cesta k tomu, aby se o výsledek práce podělili napůl. A ta byla kolikrát pěkně dlouhá a složitá.

Elynor 29. 3. 2020 | 10:55

@helza: Když tahle tvoje filosofie mi připadá poněkud nebezpečná. Ve své podstatě oslavuje pasivitu a rezignaci. Říká, že je třeba být šťastný za jakýchkoli podmínek, i když jsou nepříznivé a ubližují mi. Bere veškerou motivaci se o něco snažit, něco zlepšit, někam se posunout. Říká, že má být člověk pokorný a přijmout, co se na něj řítí, nic s tím neudělat a radovat se, že se nepřiřítilo něco ještě horšího. Ano, může to přinášet i jistou "svobodu" - člověk nemusí nic řešit, nechá věci běžet samospádem, a následně nemá ani žádnou odpovědnost, protože on nic nezpůsobil, stojí jaksi mimo dění, jenom ho přijímá a bez výhrad se mu přizpůsobuje, přičemž sám sobě zdůvodní, že to je to nejlepší, co mohl udělat. Asi takhle může být i šťastný, když vlastně nemá žádný problém - světa běh se ho v podstatě netýká. Já ti nevím, jestli je o co stát. Jsem osobním založením bojovník a byla jsem tak i vychovávána. Trpně se poddat osudu je pro mě nepřijatelné, dokud můžu aspoň něco, cokoli, byť třeba zdánlivě bezvýznamného, udělat. Jestli mi něco ubližuje, nemohu to milovat, a být šťastná, že mi to ubližuje jen málo.

helza 29. 3. 2020 | 09:53

@Elynor: Já jsem vždycky milovala všechno, co jsem dělala a nebylo toho málo a tím pádem jsem a vždy jsem byla velice šťastným a možná právě díky tomu i svobodným, člověkem. Ale tím nechci nikoho, kdo chce dělat jenom to, co ho baví a co má rád, odrazovat od jeho filozofie. Možná by bylo milé, kdybys nedehonestovla tu mou Evoluci bych do toho ale vůbec nemíchala. On se totiž vývoj dá vysvětlit i přesně opačně. Po celá tisíciletí, o pravěku nemluvě, dělal člověk to, co musel, ne to, co se mu něčím zalíbilo a podle mne právě proto, si tu svou nepříjemnou práci všelijak vylepšoval a zdokonaloval. Pokud by si vybral to, co ho v životě baví a tím se živil, tak by nepotřeboval nic vylepšovat.Ale protože já patřím k tomu minimu hloupé části lidstva, budiž mi odměnou alespoň to, že jsem vždy měla a dodnes mám život ráda se vším co a jak mi nabízí, že jsem nikdy nemusela dělat kompromisy, abych si udržela práci, co mě baví a že jsem šťastná, i když jsem vlastně jenom taková blbka.

Elynor 29. 3. 2020 | 08:31

@helza: To je dobrá filosofie, když potřebuješ ovládat lidi, aby drželi pusu a pěkně pracovali a nevymýšleli. Namluvit jim, že mají svou práci milovat, nalézat v ní samá pozitiva a být vděční, že mají aspoň to, poněvadž by taky mohlo být hůř. Naštěstí poměrně velká část lidstva se s tímto nespokojí, a hledá a nalézá cesty, jak se otravné a nepříjemné práce mohou vylepšit, zpříjemnit, zredukovat, usnadnit atd. Díky tomu již nejsme v jeskyních, jinak bychom dál dřeli kůži mamutů pazourkem a milovali tuto práci. Děkuji pěkně.

helza 28. 3. 2020 | 19:03

Já bych přidala ještě jeden můj pohled, možná mimo mésu, ale jenom zdánlivě. Myslím, že člověk by měl všechno, co dělá, dělat poctivě a tak, aby měl z výsledku své práce radost a potom bude mít všechno co dělá, každou práci rád. Pokud na to půjde z opačné strany a bude chtít dělat to, co má rád, může se stát, že takovou práci ani nenajde. Navíc ono v každé práci, i v té neúžasnější, i v tom nezamilovanějším koníčku, je spousta otravných a nepříjemných činností. I v té domácnosti, i na ta té zahradě i v sebeúžasnějším zaměstnání. Prostě člověk by se měl naučit milovat to, co dělá a ne chtít dělat to, co miluje.Znám spoustu lidí, kteří si ze svého koníčku udělali zaměstnání a nakonec tímto o ten svůj koníček přišli.

j66 28. 3. 2020 | 11:30
helza 28. 3. 2020 | 09:37

@SandraN: Zkrátka, tam kde není láska, tam to zavání průšvihem a je fuk, zda jsou role dány, či nikoliv. U nás byly role rozděleny a oběma se nám to líbilo. Já zvládala 3 děti, dům, zahradu, vařila skvěle, nikdy nikdo z mých dětí nechodil na obědy a všechno jsem to milovala a dělala ráda. Já jsem to všechno dokonce dělala v době, kdy muž nebyl doma - tedy podle toho, jakou měl směnu. Když noční, uklízela jsem v noci. Pak mi prasklo aneurysma a muž, ač nikdy nic takového nedělal, se do všeho vrhnul a dnes už všechno umí a už 15 let dělá všechno úplně bez pomoci a sám, a zpívá si u toho a divočí se psem, jsme spolu šťastní a děkujeme za každý společný den. Muž by to ale taky mohl brát tak, že celý život chodil do práce, zatímco já měla párkrát mateřskou. Kolikrát nás v létě vezl na dovolenou, kterou sám neměl.... Z jeho pohledu život taky není žádná hitparáda. A že se dnes musí starat i o mě - beru to tak, že kdybych odešla, tak tady nezůstane bezmocný a neschopný se o sebe postarat. Dnes už se dokáže postarat i o vnoučata, když přijedou.

SandraN 28. 3. 2020 | 08:48

j66...koho by to bavilo...je to pořád dokola...uvaří se, sní se to. Odměna...špinavé nádobí.....maximálně jednou za půl roku...já jsem TI umyl/utřel nádobí...haha....vypere se....namachají to znovu...odměna...může si to žena po baráku/bytě posbírat...uklidí se...ejhle....se to zase nějak všechno ušpinilo, rozházelo.....může se začít znova....atd atd. Někdo namítne, že s tím snad každá z nás musela počítat...ne.... vlastně jo, my jistě počítaly, že budeme vařit prát a uklízet....jenomže to je nekončící úmorně se po celé roky opakující činnost. Které si nikdo neváží, což je logické, vážil by si jí, kdyby se na ní podílel. Představme si fiktivní manželství....Máma řekněme dvou dětí /čtyři je fakt moc/a manželka jedináčka, který nechodí na obědy a vyžaduje denně teplé jídlo, ta může mít po nějakých deseti letech manželství logicky taky nakročeno k odchodu z takto fungující domácnosti. Ovšem působí na nás i vnější vlivy, a silně. Má třeba pasivní matku, která to takto vede celý život a tchýni s tchánem, kteří hájí barvy a potřeby svého synáčka do padnutí. Jejich hlásané pravdy fiktivní manželka po čase bere s rezervou. Onomu "maminka taky celý život vařila a mlčela" by se věřit dalo, ovšem to by nesměl člověk vědět, že babička, celý život s nimi bydlící, to dělala sama a ráda. Přišlo se z práce a bylo uvařeno. Dále fiktivní tchýně nemá na krku velikánskou zahradu jako ta dotyčná mladá manželka. A dítě měla jen jedno. Opečovávaného jedináčka. Což je role celoživotní. Dneska by člověk dospělým dětem a jejich partnerům mohl hlásat nějaká moudra. Někdo neuvaří ani o víkendu, někdo třeba nežehlí. Ať si každý dělá po svém. Jen omezený šťoural, který si myslí, že on je přímo vyvolen dávat nevyžádané rady, jedině člověk, mající pocit, že vše ví nejlíp, a taky jedině duševní chudák, který nemá žádný koníček, žádnou životní radost a je zaměřen na svou rodinu, které v rámci "já to s váma myslím dobře a jste má jediná myšlenka vstávaje lehaje" ty svoje potomky ubíjí jedním zásahem za druhým. A když má člověk nějakou tendenci sám poradit, velice rychle se rozpomene na to, kolikrát si pobrečel kvůli tchánům , kolikrát se s partnerem pohádali a mlčí, což je rozumné....No to jsem odbočila, ale bylo to k věci. V tom našem popisovaném případě by třeba člověk čekal, že práskne dveřmi ta matka, ne? Měla na krku s vařením a vším tím vlastně pět lidí. Může si to některá z nás představit, pětičlennou domácnost? Jenomže ona to asi dělala ráda. Logické je, že nemohla mít pak náladu /pokud chodila aspoň na krátký úvazek/ jak na sex, tak na vlastní profesní růst, tak na srazy s kamarády, na sport, na kulturu....aspoň já bych asi byla vyplivaná. Čtyři děti....já ano, já bych to asi nedala.
Chlap opraví něco doma.....je veleben. Vypěstuje nádhernou zeleninu...je veleben. ženská denně má na starosti celou domácnost....je to samozřejmost. něčeho v práci dosáhne, žena nachystá oslavu pro všechny. Za ty roky, co jsem byla vdaná, jsem zjistila zajímavý fakt....čím méně má žena dětí, tím víc si jí muž za to váží....čím méně toho doma žena dělá, tím více je to ceněno...čím dřív manžela přitáhne ku pomoci....tím víc jí celý život on doma pomáhá. že to je nespravedlivé? Je. Žena jednoduššího myšlení, zamilovaná, hloupoučká, bez dřívějších zkušeností s vážným vztahem, dělá doma všechno, aby tatínek, až se vrátí domů, našel čisťounké spinkající miminko, teplé jídlo, uklizeno. Krásně to zvládne, vždyť co by celý den dělala. Možná namítnete, že dneska to až tak neplatí. No ale my víme, o čem mluvíme. O nás. O těch již dámách zralých. Manžela, i kdyby přišlo cokoli, dalších x dětí, manželky kariéra, péče o rodiče, už pak nic nedonutí, aby se začal v domácnosti zapojovat. Role byly rozděleny. Navždy. Jsou otcové třeba tří dětí, a je třeba otec jednoho dítěte. Otec tří dětí malování bytu sleduje zásadně při kafi a s novinami v ruce a otec jednoho, který byl přitažen k domácnosti ihned, myje pravidelně okna, žehlil a byl za domácí švadlenu. Když ulehne matka tří dětí, otec nedělá nic. Když ulehne matka jedináčka, otec dělá všechno. Otec jedináčka byl k práci veden svou chytrou ženou odjakživa. Je to spravedlivé? Není, dámy. Co naděláme.
Plácat se lze mezi těmito dvěma tak strašně odlišnými světy klidně dvacet let. Marně hledá člověk model, který by fungoval. Tím spíš, když je nenápadně, později nápadně řízen na dálku. Veškeré pokusy o jakoukoli změnu ztroskotávají. Manžel má svoje pravdy, opírá se o model, který měl celý život před očima. Aby byl klid, žena radši ustoupí. Její rodina s rovněž nefunkčním modelem jí je houby platná.
Jenomže tohle se dá dělat dvacet let...ale ne celý život. Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. A věřte mi, že když ta nemoc přikurtuje na dlouhé měsíce ženu k nečinnosti, každé ojedinělé zapojení se manžela do domácnosti je provázeno řevem, křikem, scénami a problémy. On to dělat nebude. On ne. Nevyžehlí, nepověsí, neuvaří, neuklidí. Ať to dělají děti, ať to dělá ženy rodina. Naše fiktivní manželka má v první chvíli tendenci to vzdát. Ohlédne se...za sebou nic...koukne dopředu...před sebou nic. Krůček po krůčku, týden po týdnu, měsíc po měsíci, se dostává do kondice. Trocha cvičení, trocha plavání, trocha kola....a ono to jde. Fiktivní manželka se navíc přestává ptát, zda si může koupit tohle triko a zda se může přihlásit na kurz, který jí zvýší kvalifikaci. Myslíte, že to manžel a jeho rodina ocení? Ani omylem. Začnou útoky, a to podpásové. Cíl je jediný: srovnat ji do latě. Známý model, sama proti všem, je naší fiktivní manželce najednou už jedno. Je jí úplně fuk, že domácnost není už tak vypíglovaná, měla ji tak celý život a k čemu to bylo? Vaří jen o víkendu a doporučí svým třem spolubydlícím, aby se laskavě taky zapojili. Zda je nakoupeno, se přestává starat, neboť není-li, ti tři nemají co do snídaně. Domácnost, která čekala, až se naše manželka dostane do kondice, se dočkala. Fiktivní manželka začala po nemoci chodit do práce a mlčky dala třem ostatním možnost se zapojit. Kdo to nepochopil, jeho problém. Každý samolibý manipulátorský a taktizující manžel si myslí, že to jeho je přihlouplé stvoření, které má povinnost makat a mlčet, by nikdy neodešlo. Poněvadž když něco bylo, on umí přitvrdit, on ji umí srovnat. Jenomže když džbán přeteče, je jeho ženě úplně fuk, co řeknou tcháni a lidi. Odejde. Klidně bez ničeho, jen s tím, co má na sobě. A chce mít svatý klid. Manžel, když teatrálně obejde rodinu a známé, kteří mu do očí řeknou, i ty chudáku, to sis nezasloužil, no a co dál....když se žena vrátit odmítá, najde si bydlení, které nehodlá opustit a kde má konečně svatý klid, manipulátor vytasí další zbraně. Oškubu tě při rozvodu. A ejhle. Ono to jaksi nejde...majetek je společný. Obíhání právníků s žádostí o pomoc není už taková selanka, jako obíhání rodiny. Právníci nepřikyvují. Právníci nestranně mluví v zájmu práva. Manžel, který ze své role nevypadne, se vytasí s dalším nápadem. Vyplať mě ty. Berou oba stejně. Když žena zváží, že by tedy zůstala tam, kde je zvyklá, a děti ji navíc podpoří, souhlasí. A manžel má v ruce další krásnou zbraň. Jsa vyplacen, už se nezmůže na nic jiného, než na pomluvy. Ona mě o ten byt připravila. Jsem chudák. Věřit mu to může zase jen jeho rodina, jeho známí. Lidi potřebují senzace. Co si budeme povídat. I takhle, milé dámy, může dopadnout příběh o manželce, ubité domácími povinnostmi. A jak pohádka dopadla? Dobře jak pro koho. Manželka spokojená, svou domácnost zvládne levou zadní, je zvyklá, zahradu taky, je zvyklá, a bonusem jí jsou koníčky, které měla zatrhnuté, noví známí, kteří by se jí za manželství netrpěli ani omylem, práci zvládá taky, děti jsou naštěstí dávno dospělé a samostatné, manžel samozřejmě nespokojený a sám. A myslíte, že se naučil v té svojí domácnosti dělat to, co kdysi jeho žena dělala pro ně všechny? No dámy, to byste byly ale skutečně hodně velké optimistky! Až tak dobře to pro všechny neskončilo....Ony někdy ty boží mlýny melou sakra pomalu. Příběh z první ruky a zaručeně pravdivý. I tak může dopadnout nespokojenost se životem v rodině. je tu nějaká podobnost s naším příběhem, kde pro změnu odešel muž? Nevím, třeba ano....Takže j66...píšu to kvůli Vám, kvůli Tobě. Žádné AŽ JEDNOU.....žijeme teď.

helza 28. 3. 2020 | 08:04

Já nepíšu, že to není tak, jak to popisuje Elynor, j66 a Mata69. Pouze si myslím, že to mohlo být i jinak. A že jak to bylo doopravdy, to neví žádná z nás, to pouze hádáme a možná do příběhu promítáme ten svůj vlastní. A že ať to bylo jakkoliv, podle mne nebyl viníkem žáden z nich. Prostě se ocitli v bodě, kdy byl každý úplně a nenávratně jinde. Každého život a čas proměňuje, každého jinak, každý zraje jinak.

SandraN 27. 3. 2020 | 20:36

Dámy, s helzou v čele, velmi výstižně jste to rozebraly. On patrně z velmi podobných důvodů odchází. Ona, připoutána k dětem, odejít nemůže. A změnit se nemá šanci a ani nechce. Neumí žít jinak. Bere jako křivdu, že byla opuštěná. Stojí za ní sympatie většiny. Jen menšina, reprezentovaná třeba zrovna námi, říká....NA TOMHLE MAJÍ PODÍL OBA. I v tomto zdánlivě jasném případě.. Jste dobré, dámy. Že dovedete říct názor úplně jiný, než její rodina, její kamarádky. A ten asi zní....To víš, že ty za to nemůžeš, on je divnej...jsme při tobě....a za rohem si řeknou....máme těch jejích donekonečna omilanych řečí už fakt dost. Člověk se mu snad nediví, že od ní zdrhnul...

j66 27. 3. 2020 | 14:42

@helza: Možná že pasivitou myslel, aby i manželka chodila do práce, kde by víc vydělala. Pisatelka sice chodila do práce, ale taky to mohlo být na půl úvazku za rohem za pár korun. A práci v domácnosti, která ji asi i bavila, považovala za rovnocennou práci mažela. To je úplně stejné, když mně muž říká, že on se přece stará o zahradu. On dělá to co ho baví, ale já dělám to co je potřeba a nebaví mně to!!! Vždycky mně z toho málem klepne. Až dostavím barák a odstěhuji se tak z toho bude překvapený úplně stejně jak manželka z článku

j66 27. 3. 2020 | 14:36

@helza: Pochybuji o tom, že manžel z článku plánoval nějaké "velké" věci. z článku nevyplývá, že by to byl nějaký podnikatel případně dobrodruh cestovatel a pod. Tj. předpokládám že to byl obyčejný zaměstnanec spíš "operátor výroby" než úředník.Ten byl v práci od rána do večera.

Elynor 27. 3. 2020 | 13:38

@helza: Nemyslím si, že by nutně musel plánovat veliké věci. Možná měl jenom všeho plné kecky. A chtěl mít svatej klid a pokoj. Mohl mít pocit, že dvacet let dělal někomu vola. Že se snažil uživit rodinu, ale děti nebyly tak docela jeho děti - protože většinu času musel věnovat jiným činnostem a na děti ho měl málo, a kdo ví, jestli ho manželka k nim vůbec "pustila". Není málo takových manželek, které považují děti především za svoje. Otec je na okraji zájmu všech, hlavně aby je živil, aby rekonstruoval ten byt, aby dělal všechno pro jejich pohodlí, ale že se mu to nijak nevrací? Nezájem. Máme přece rozdělené role. On si stejně s dětma nerozumí, neví, o čem se má s nima bavit, a hrát si s nimi neumí, a svěřit mu je třeba na výlet, no to vůbec, vždyť by na ně nedohlídnul a kdo ví, co by se jim mohlo stát. Takže ve výsledku to není rodina, ale matka s dětmi a živitel. Otec svázaný povinnostmi k rodině, ale přitom cizincem ve vlastním bytě. Mnohdy nevítaným, ale trpěným, protože je tím nositelem hmotného zabezpečení, ovšem jinak by tam vůbec nemusel bejt. No a když si tohle člověk jednou uvědomí, tak si řekne - a proč vlastně jsem ještě tady? S cizí ženou v cizím pokoji? Co ztratím tím, že odejdu? Nic, oč bych už dávno nepřišel. Děti jsou skoro dospělé, tatínek je nezajímá, manželka beztak chce jen ty peníze, 20 let jsem se snažil ani nevím o co, výsledek nula, mám nejvyšší čas to zabalit a jít zkusit něco jiného, třeba ještě není pozdě. A nemusí jít o "veliké věci", ale o normální život.

helza 27. 3. 2020 | 12:50

@j66: Ale aby bylo jasné, já neviním a ani nechci vinit žádného z nich. A navíc celou situaci neposuzuji z hlediska finančního, či majetkového.

helza 27. 3. 2020 | 12:47

@j66: Já věřím, že pasivitu takto chápeš ty, ale jak pojem pasivita chápal manžel Martiny netuším. Já ho chápu jinak ale nejsem vševěd, mohu se mýlit. Proto jsem raději prošla pár slovníků. Podle nich pasivita = nečinnost, poddajnost, trpnost, nebojovnost, netečnost; Zatímco nezájem = neúčast, lhostejnost. Pokud budu myslet na peníze a jiné hmotné statky, pak opravdu na tom odchodu manžel nevydělal. Ale myslím si, a mohu se mýlit, že o ty mu nešlo, že mu šlo o tu svobodu, volnost, možnost plánovat veliké věci bez toho, aby musel mít svázané ruce povinnostmi k rodině. A jsme u té peněženky, u toho pátého kola u vozu. Je to divné, ale pokud se v rodině jinak vůbec neangažoval, jako že ne, pokud se nijak nepodílel na péči o děti, domácnost a dům, pak se tak cítit zákonitě musel. Paradoxně v tom mu ale mohlo pomoci jediné - aby se do těchto "nefinančních" činností zapojil i on. Žádná větší aktivita Martiny, žádná větší a úžasnější činnost kterou by zaměstnala jejich děti, žádné zdokonalení domácnosti, nic, co by udělala navíc, by mu nepomohlo, pokud by se toho sám nezůčastnil.

j66 27. 3. 2020 | 11:16

@helza: Pasivita znamená nezájem a v tomto případě především asi o manžela. Manžel se doma dobře necítil a nakonec odešel s "igelitkou". Rozhodně mi nepřipadá, že by na tom nějak vydělal. Když byl doma tak jí byly jeho názory a pocity ukradený, dodnes si ani žádnou vlastní chybu nepřipustila a co by se změnilo v důchodu? Z článku mi přijde, že byl doma pátý kolo u vozu a dobrý akorát tak když přines výplatu!

helza 27. 3. 2020 | 09:27

@Mata69: Já si právě myslím, že oba dobře cítili jak to vnímá ten druhý, ale muž prostě tu rodinu už nechtěl a přesně jak píše Sandra, pouze chtěl vyvolat situaci, v níž by on byl za toho dobrého, který chtěl řešit a žena za tu blbku, která nic nechápala - jak by mohla pochopit jeho velké naděje, plány a cíle, jak by mohla pochopit jeho velikost? A Martina i kdyby stokrát všechno chápala, copak se mohla změnit a se čtyřmi dětmi začít vymetat bary, chodit do fitka, stát se královnou krásy, či mistryní světa v čemkoliv? Oba to cítili, nakolik si to nechtěli přiznat, to nevím. On si to myslím nepřiznal nikdy, protože společnost dnes fandí silným a ambiciózním a on měl z pohledu společnosti a svých kolegů a kamarádu jasnou pravdu. Svou ženu nutil nebýt pasivní, varoval ji a nakonec odešel, aniž se rozvedl a ještě ji všechno nechal - zkrátka muž se svatozáří na hlavě. A ona, i kdyby jí tohle všechno došlo, co mohla dělat? Jedině to ustát, protože dávno díky dětem pochopila, že smysl života není jenom honba za vysokými cíly, ale i pokoj, láska a domov dětem.

helza 27. 3. 2020 | 09:11

Všichni pouze spekulujeme. Martina píše: "Manžel mi ale začal vyčítat pasivitu. Týkala se domácnosti, práce i výchovy dětí. " Proto jsem napsala, co jsem níže napsala, ale neumím to úplně podat.
Myslím, že Martinin muž byl ambiciózní člověk v rozletu, možná i tak trochu v krizi středního věku a tak vnímal celou rodinu, tedy i děti, ty možná především, jako kouli u nohy. Chtěl být zase tím svobodným ptákem, který si dělá co chce. S chlapama na lyže, zapařit, zatancovat, nějaký ten adrenalin. A to se čtyřmi dětmi prostě nejde. Martina možná bývala stejně volná a divoká, když se poznali, ale čtyři děti ji posadily na zem, naučily ji žít poctivě, ale pro jejího muže fádně. Ona se změnit zpět v došku nemůže - to by musel vypustit z života děti a navíc se stát někým, kým už být nechce.
Tím, že se její muž o děti a domácnost nestará, tak "nezakotvil", svůj život žije v bublině svých kolegů a jejich řeči typu "jsem jen peněženka" přijímá za své. A pokud se nepodílí na rodinném životě víc, než vyššími výdělky, pak to tak i cítí, protože nic víc, než peníze rodině nedává. A Martina, která svůj úkol beze zbytku přijala to bere jako dělbu práce. Tím, že muž vpodstatě rodinný život nežije, tak taky jeho cíle a touhy, k nimž směřuje, jsou pravděpodobně úplně jinde, než ty Martiněny. A on ví, že s rodinou za zadkem jich nikdy nedosáhne a Martinu vnímá jako pasivní ženskou, která nemá žádné pořádné cíle. Jenom nevím, jestli jsem to ještě víc nedomotala.

SandraN 27. 3. 2020 | 07:52

Ano, Elynor, souhlasit jen můžu...jak s prvním, tak s tímto příspěvkem. Někde se stala chyba, která se nabalovala. Stálo mu za to odejít. Na druhou stranu, i když si musí teď sám platit bydlení, do rodiny dává daleko míň, než dřív, takže až překlene nějaké to meziobdobí, bude na tom daleko lépe. Ano, paní vydělala v tom, že jí zůstal byt, zatím, poněvadž po rozvodu by ho z něj asi měla vyplatit, že na pána nemusí prát, vařit mu atd, ovšem na péči o čtyři děti zůstala úplně sama s puncem opuštěné manželky a těch peněz se jí dostává od manžela mnohem méně. Těžko říct, kdo na tom vlastně vydělal. Zřejmě tedy ten, kdo o tuhle situaci usiloval. Vyhovuje to jemu, k placení těch peněz ho musela přimět. S tím zřejmě nepočítal. Jsou i manželé, kteří se od své bývalé nechali vyplatit a toho kroku jako rozvodu potom k stáru litovali, i když to byl jejich nápad, poněvadž jestliže se rozvedou po čtyřicítce, to jim je ještě hej, ale v důchodu si to pak idealizují, jak si krásně žili, vzpomínají, jak měla žena uklizeno a uvařeno, protože žena je v tom důchodu už krásně zvyklá, že kolem nikoho neskáče, svoje si obstará, a užívá si klidu a volna. Netvrdím, že úplně každá, ale pokud si svoje poplatí, nemá důvod ani ke zvýšení své životní úrovně si někoho hledat. Jsou s tím spojeny jen a jen problémy. Zda spolu bydlet a v tom případě kde, co k tomu budou mít dospělé děti, jak se změní oběma sestěhováním život, atd. Pokud tohle čte tedy ta naše možná i paní, která dneska byla opuštěna a zůstala s dětmi sama, můžu říct, že jí je líp, než kdyby byla bez dětí, neboť sama není, sám je ten, kdo od nich odešel, a že jak ty děti budou odcházet z domova, ona na tom bude líp a líp, bude už starší, unavená a bude jí vyhovovat, že se dítě zastaví jen občas, aby zase pomohlo ono jí. Čehož se k stáru tatínek, který od nich odešel, nikdy nedočká. Ty děti ho vymažou stejně, jako on vymazal je.

Elynor 27. 3. 2020 | 07:09

Neřekla bych, že z toho pán vyšel tak dobře... těch peněz nebylo nijak moc - rekonstrukce bytu a starší auto, to nebude žádný milionář. A on jí nechal všechno a odešel jen s kufrem - kam? Někde přece musí bydlet. K jiné ženě nešel, aspoň to Martina sama tvrdí. Rozvod nebyl, takže ten, kdo z toho vyšel dobře, je právě Martina. Má byt, dostává výživné na děti a příspěvek na domácnost, manželovi nezbylo nic než ta povinnost platit. Proč se nechce vidět ani s dětmi, to může mít příčinu v tom, že děti se nechtějí vidět s ním - maminka řekla, že tatínek je lump a opustil nás, tak se s ním bavit nebudeme. Možná si k nim nikdy nestihl vůbec nějaký vztah vytvořit - když musel vydělávat a rekonstruovat byt, a možná že ani tolik dětí nechtěl, že by mu stačilo jedno až dvě. Těžko hádat. Pán svým odchodem získal jediné - svobodu. Asi mu to stálo za to.

SandraN 26. 3. 2020 | 19:28

A možná...možná se pánovi hodilo, že paní nechce nic řešit, že si myslí, že ani není co....on už s nimi být nechtěl. A tak mohl odejít v roli chtěl jsem prosadit změnu, ale nebyla odezva...tak trochu alibista. Žena by málokdy dokázala rodinu takhle hodit pres palubu. To by už muselo být, aby šla. Tatínek se tak zbavil jí i dětí. Měsíčně pošle výživné...a nazdar. Žádné starosti s chodem domácnosti, s opravami v bytě, s úkoly, s výchovnými problémy....stará se jen sám o sebe. Práci má, pokud si najde bydlení, časem i známost, a i kdyby ne, krásně se všech starostí a povinností zbavil....

SandraN 26. 3. 2020 | 19:05

Helzo, já vím, že i ona pracovala. Ovšem při čtyřech dětech musela být minimálně půlku těch dvaceti let na mateřské dovolené. Takže těmi potomky si ti dva víceméně role rozdělili na chodici peněženku a hospodyni...

Mata69 26. 3. 2020 | 18:52

@j66: ale vždyť to ve svém prvním příspěvku píšu - jak by mohla vědět proč je opustil, když s ním o tom nemluvila a neposlouchala ho.

j66 26. 3. 2020 | 18:15

@helza: Já myslím, že spíš než manžel , tak manželka nechce nic slyšet. Vždyt i v článku je psáno, že to řešit chtěl. Podle mně udělal správně, že odešel. Ta situace jiné řešení neměla.

j66 26. 3. 2020 | 18:05

@Mata69: Vy si prostě nedokážete představit, že žijete s manželem/lkou je spokojený/á a žádný problém nevidí, tak proč by měl něco řešit. Vždyť i v článku je napsáno, že manžel svoji nespokojenost řešit chtěl, mluvil o tom, ale manželce to přišlo absurdní. A doteď nechápe proč se odstěhoval. Co ještě měl teda udělat?

Mata69 26. 3. 2020 | 17:40

@helza: Já ti mám pocit, že ani jeden z nich neviděl (nechtěl vidět) situaci toho druhého. Ona si myslela, že je to OK, on nebyl spokojen (neviděl, nechtěl, nevěděl) jak to doma funguje. Pořád si myslím, že si to měli vyříkat, probrat to - jak to vidí jeden a jak to vidí druhý. A opravdu poslouchat co říká, né to šmahem odmítnout "to je absurdní". Domácnost se 4mi dětmi není sranda...a ona to třeba zvládala velice dobře a díky tomu, manželovi přišlo, že to nic není, že to jde "samo". Těžko říci. Nemluvili spolu. Třeba by to nebylo k ničemu, třeba by společný kompromis nebo řešení nenašli. Ale ona takhle "neví" proč "najednou" odešel.

helza 26. 3. 2020 | 17:22
helza 26. 3. 2020 | 17:17

@j66: Já to chápu a taky si myslím, že Martinin manžel nejspíš nebude schopen, natož ochoten, vidět situaci jinak, než ji vidí. Ale za to Martina nemůže a nemůže být proto ani obviňována jako ta, která vše vidí jen po svém, která se měla změnit.

SandraN 26. 3. 2020 | 16:46

Život v manželství je o kompromisu. O odpovědnosti. Ano, i o lásce. Těžko žít s někým, kdo jen vydělává, i kdo jen pracuje doma. Kdo vidí jen a jen zahradu. Jen a jen kariéru. Jen a jen vycíděnou domácnost. Člověk v manželství by měl mít jasno v tom, kam až lze zajít se svými požadavky, představami, počiny tak, aby ten druhý byl ve vztahu rád. Nic není jen tak zčistajasna. Ani ten rozchod. Lidi se někdy neumějí dohodnout a někdy na kompromis nejsou ochotni přistoupit. Dva spolu můžou vyjít buďto za cenu ústupků, když sleví ze svých nároků, nebo za cenu dohody. A to i o tom, že třeba jeden druhému nebudou překážet a nechají mu prostor ve společném domově, který chtějí zachovat. Ovšem než žít tak, jak jeden, druhý nebo oba nechtějí...to snad by člověk měl ocenit, že ten druhý volí na rovinu rozchod. V tomhle případě asi byla paní dlouho s dětmi doma a manžel ji chtěl tak nějak za to vytrestat. Možná si neuvědomil, že on sám by i za cenu 24 hodin denně v domácnosti nezvládl polovinu věcí, co ona. Každopádně pořídit si čtyři děti do vztahu, který krachne, než ony dospějí, je tak trochu risk. On si každý myslí, že to nakonec nějak půjde, že ten druhý se umoudří, změní....a děti jsou na světě, žena logicky doma....a je to. Chodící peněženka a služka rodiny ....jak tohle může dopadnout....

Moučka 26. 3. 2020 | 15:31
j66 26. 3. 2020 | 13:20

@helza: Domluvit se s člověkem, který nechci nic slyšet, není reálné. Pisatelka si sice myslí, že se starala o domácnost, ale byla to skutečně starost o celou domácnost a manžel doma nic nedělal? Uvedu vlastní příklad. Můj manžel se stará o zahradu a o vše ostatní se starám já. Ale zahradničení je jeho koníček a nikdo mu do toho nesmí mluvit. Ani já ani děti na zahradu nechodíme. Ne teda, že by to zakázal, ale kdo by chtěl pořád poslouchat:tam nešlapej, běž jinudy, pozor tam budu sázet, sekat..., tam mi nic nedávej atd.
Takže mě zbývají v domácnosti takové ty super práce, vaření, praní, uklízení, protože on se přece stará o zahradu! Mohu tě ujistit, že je možné se pouze odstěhovat.

helza 26. 3. 2020 | 13:06

Já bych viníka nehledala, jsou lidé aktivní, ambiciózní, lidé kteří požadují stálý růst a vylepšování a pořád jsou v pohybu, pořád se za něčím usilovně ženou a jsou lidé, kteří chrání svůj domov před velkými změnami, udržují ho v klidu, pokoji a lásce a jsou šťastni a spokojeni s tím, co jim život přináší. Jsou zkrátka lidé aktivní a lidé pasivní a pokud spolu chtějí žít, musí jeden druhého přijmout takového jaký je a ne po něm chtít, ať se změní. Na žádném z těchto protichůdných postojů k životu není nic špatného a rozhodně ani jeden z nich není lepší, než ten druhý.

helza 26. 3. 2020 | 12:52

Příběh nám ve zkratce praví, že Martina vydělávala a finančně na domácnost přispívala méně, než její muž, naproti tomu se ale starala o domácnost, dům, děti a všechno okolo toho ona sama, zatím co její muž pouze vydělával a přispíval na domácnost finančně. Ona měla pocit, že ten rozdíl ve financích nahrazuje svou prací okolo domácnosti, on se cítil jenom jako peněženka. Nevím, zda by byla platná nějaká rozmluva, či návštěva nějaké poradny. Možná by pomohlo vypočítat poměr financí, kterými přispívala Martina a kterými přispíval její muž a ve stejném (ale opačném) poměru si rozdělit i tu péči. Pak by muž už nebyl pouhou peněženkou, ale cítil by se i součástí rodiny a jejího chodu.

Mata69 26. 3. 2020 | 12:31

Konec příběhu - "dodnes nevím proč". No, tak ono je to tak, že když jí manžel říkal, že mu něco nepřipadá v pořádku, že je pasivní, tak ona na to nijak nereagovala. Ona si MYSLELA, že mají role rozdělené a basta fidli. Ani na chvíli nepřipustila, že by to on mohl vidět jinak, že on s tím v pohodě není a přišlo jí to absurdní. Místo toho, aby si spolu promluvili, proč to tak je, co se na tom dá změnit, tak to prostě uťala s tím, že ona si myslí a hotovo. Ani když už vyhrožoval, že odejde, nebyla vůbec ochotná k diskuzi s ním, nebrala to vážně. Co si myslela? A teď se diví, že odešel, a neví proč? Vždyť mu nedala ani šanci, aby jí řekl, co je špatně. No, na druhou stranu odejít a myslet si, že se už o své děti nemusí zajímat, ani na ně přispívat taky v pořádku není, tím přeci povinnost k dětem nekončí. Stejně se ale celý příběh točí kolem peněz - kolik měli, kdy se jim nedařilo, pak jak se jim dařilo - finančně - kolik ušetřili, co si koupili... jak jí přispívá a nepřispívá...Možná to manželství o ničem jiném nebylo.

j66 26. 3. 2020 | 11:13

Spousta mužů a i žen se sice neodstěhuje, ale zaleze do dílny , chodí na fotbal nebo na ryby, zpívat do sboru nebo se věnuje dobročinnosti, když vidí že žádná reakce partnera na připomínky ke společnému životu není. I tady manžel odešel až když děti byli už velké. To že nedával peníze jí neznamená, že je nedával dětem.
Z článku mi přijde, že o peníze jde až v první řadě.

Elynor 26. 3. 2020 | 08:33

Odhaduji, že takových případů je hodně, jenom ten muž, který zjistí, že pro rodinu není nic víc, než chodící peněženka, nemá vždycky tu odvahu to vyřešit rázně. V tomto případě to manžel Martině řekl - a jediný výsledek byl ten, že ho nebrala vážně a považovala jeho výhrady za absurdní. Tak čemu se teď diví. Má, co chtěla. A tím, že si vydupala jeho peníze, ho patrně jenom ještě více přesvědčila, že jí o nic jiného nikdy ani nešlo. Po pravdě nechápu, proč se vlastně nerozvedl, když v konečném důsledku je to jistější - takhle ona může nasekat dluhy a on je bude platit. O majetkovém vyrovnání nemluvě. Nejsem příznivcem opouštění nezletilých dětí, myslím si, že má člověk udělat všechno, co jde, aby jim rodinu uchránil, než dorostou. Ale musí na to být zase dva. Příběh neříká nic o tom, že by se Martina aspoň pokusila zamyslet, proč si manžel myslí, že ona se jen veze a je pasivní. Nevíme, jak dlouho to trvalo - možná posledních 15 let. Děti už jsou patrně téměř dospělé všechny... mám dojem, že Martina velice dobře ví, proč manžel odešel. Ale logicky se tím nechlubí. Tudíž otázka z ankety je bezpředmětná - bez důvodu to nebylo.

Přečtěte si také

Horoskopy

Po velmi povedeném květnu vás čeká pracovně ne příliš pozitivní červen. Buďte rádi, že jste se blýskli…

Nejčtenější články

Doporučujeme