Věříte na náhody a osud? Příběh Martiny je důkazem, že náhodě se občas musí pomoct a že když půjdete štěstí naproti, dostanete to, po čem toužíte.
Ve svých pětačtyřiceti letech jsem se rozvedla. Rozvod byl nepříjemný a psychicky mě zcela vyčerpal. Na krku mi zůstaly dvě dospívající dcery a spousta otázek, na které jsem neuměla odpovědět. Cítila jsem se strašně, měla jsem pocit, že mi je snad šedesát.
Přesto jsem na lásku nerezignovala. Věděla jsem, že ta skutečná existuje, a věřila, že může trvat až do konce života. Proč tedy neudělat první krok ke štěstí? Kdo čeká, nic nedostane, to mi aspoň říkávala moje maminka.
Laura Poláková
21. března 2019
A tak jsem jednoho večera sedla k počítači a otevřela seznamku. Kamarádky mě sice od seznámení přes internet odrazovaly, ale já si řekla, proč to nezkusit? Vždyť šance jsou skoro stejné jako potkat normálního a fajn chlapa někde na ulici. A možná ještě lepší...
Asi hodinu jsem seděla u počítače a přemýšlela, co napsat do inzerátu. Jak se mám charakterizovat? Co o sobě napsat? Že jsem zraněná, muži mě zklamali a hledám něžnou náruč, do které bych se mohla schoulit? Že mám sice dvě dcery, ale jsou už velké a moc často se nevídáme?
Laura Poláková
19. března 2019
„Rozvedená, 45, hledá parťáka pro všední dny i svátky, se smyslem pro humor, který má vyřešenou minulost a nebojí se budoucnosti. Děti nevadí.“ Několikrát jsem klikla a za chvíli se inzerát ocitl na síti. Byl pátek večer, dcery trávily víkend u otce a já měla na mailování spoustu času. Už po hodině jsem měla první reakce.
Ani jsem to nečekala, začala jsem cítit vzrušení – je to vůbec možné, říkala jsem si, tolik odpovědí? Pročítala jsem je, ale po další hodině jsem byla unavená z té hromady frází a vulgarit. Panebože, proč? Co jsem komu udělala? Vždyť je jasné, že hledám vážný vztah a ne víkendový flirt. Kamarádky měly pravdu, napadlo mě. Není snadné potkat někoho normálního. Ale nevzdala jsem se.
Laura Poláková
17. března 2019
Druhý den ráno jsem se probudila a s novým elánem otevřela e-mailovou schránku. Přes noc mi přišlo dalších asi padesát odpovědí. Začala jsem je otvírat podle intuice, první, třetí, vždy jsem naslepo nějakou rozklikla. Pak najednou na obrazovce zasvítila aktuální odpověď, kterou někdo poslal právě ve chvíli, kdy jsem seděla u počítače.
Když jsem začala číst, překvapeně jsem zvolnila. Aha, tak ten to asi myslí doopravdy vážně, a ještě má smysl pro humor. Není vulgární a zdá se, že bude i inteligentní. A tak jsem mu odpověděla, nijak dlouze, ale snad výstižně.
Laura Poláková
14. března 2019
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Martin, tak se moje nová internetová „známost“ jmenovala, mi napsal snad během patnácti minut. Prý je doma sám, děti jsou u maminky, se kterou se rozvedl před rokem. Našla si jiného...
Tak jsme si začali psát, skoro celou sobotu jsme si vyměňovali maily, až mi z toho šla hlava kolem. Byl mi najednou tak blízký, jako bych ho už znala. Fotografie jsme si nevyměnili, dohodli jsme se, že se raději setkáme osobně.
Laura Poláková
12. března 2019
Protože jsem měla celý víkend pro sebe a Martin byl také sám, naplánovali jsme si, že zajdeme v neděli na oběd. Domluvili jsme si místo a čas a já si říkala, jestli to není všechno moc narychlo? Kamarádka, které jsem hned volala, mi řekla, že jsem se zbláznila – co když je to nějaký úchyl?! Ale intuice mi říkala, že není.
Nedělní snídani jsem odbyla a nemohla se dočkat oběda. Bylo to zvláštní – kdyby mi tohle někdo řekl před týdnem, asi bych nevěřila. Dobrou hodinu jsem stála u skříně a přemýšlela, co si vezmu na sebe. Panebože, chovám se jako v pubertě!
Laura Poláková
10. března 2019
Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem se chystala kdysi dávno na vysoké na rande s klukem, který bydlel ve stejném bloku a jmenoval se také Martin. Tehdy se ale rande neuskutečnilo – nepřišel. Od té doby jsem ho nepotkala, ale teď jsem si na něj po dlouhé době opět vzpomněla. Jak se asi má, co dělá a proč tenkrát vlastně nedorazil? Odpověď měla přijít velmi brzy.
Nervózně jsem čekala na místě, které jsme si určili s mužem ze seznamky, a najednou jsem uviděla Martina, toho Martina, který před lety nepřišel na rande. Mířil směrem ke mně a držel v ruce růži – poznávací znamení, které jsme si dohodli s internetovým Martinem.
Laura Poláková
7. března 2019
V ten moment mi to došlo: Martin ze seznamky je tentýž Martin, se kterým jsem kdysi měla jít na rande. Nenapadlo mě nic jiného, než se začít smát, a Martin se ke mně přidal. Došlo to samozřejmě i jemu, i když jsme zestárli, vypadali jsme skoro pořád stejně. Jako kdyby se zastavil čas...
Vešli jsme do restaurace, sedli si ke stolu a začali si povídat. O tom, proč tehdy nepřišel na schůzku, o tom, že na mě celou dobu vzpomínal, i o tom, že je to docela legrace dát si inzerát a najít na seznamce svou dávnou lásku. I to se ale stává. Oběd dopadl skvěle, a vlastně také to, co následovalo, bylo jako z nějakého filmu. Začali jsme se pravidelně vídat a po půl roce jsme se k sobě nastěhovali. Kdo ví, třeba to už bude láska na celý život, jak jsem o tom snila.