MARTINA (48): S manželem jsem jenom kvůli penězům. Bojím se odejít

Martina je zřejmě emocionálně nestabilní, příčinou může být i porucha osobnosti. Měla by okamžitě navštívit psychiatra!

PŘEKVAPENÍ! Ono to lítání z práce pro rohlíky má asi nějaký důvod, což jí nedošlo, když si válela zadel u seriálů. Protože matek s 3 dětmi jsou mraky a většina jich normálně pracuje a nepřijde jim to nijak divné. Takže pohrdat pracujícími ženami bylo asi dost pitomé, co madam? (litovat je? no tomu moc nevěřím, spíš jste si říkala, jak vy jste chytrá a ony blbé)

no nevím, co si mám myslet, ve 48 si najednou nemít o čem povídta s manželem, to muselo nastat už mnohem dřív,do práce na plný úvazek mohla už taky mnohem dřív a hlavně si měla šetřit, když byl manžel tak velkorysý a neodměřoval ji peníze na domácnost, tenhle způsob soužití neznám, s manželem pracujeme dohromady, veškeré finance spravuji já, ale chtít se hend rozvádět mo přijde divný, měla s tím vztahem dělat něco hned z počátku, jinak teda já mám pocit, že starost o děti a domácnost je opravdu pohoda, mně k tomu manžel přihodil hospodářství a nic lepšího neznám, do práce po posledním dítěti jsem nastoupila jen proto, abych si nemusela platit sociální a zdravotní, dělám na zkrácený ůvazek a nidky jsem nemusela řešit ošetřování nebo prázdniny, ba naopak by asi děti uvítaly, kdybych chodila do práce na dýl a nebyla pořád s nima

Proboha, co to tady všechny povídáte o nemocných dětech. Paní je 48 let a děti má dávno dospělé. Pokud by pracovat na plný úvazek chtěla, tak dávno mohla, ale ona nechtěla protože co si budem povídat, vařit , uklízet a prát pro dva lidi není vůbec s prací manžela souměřitelné. Vždyť paní píše, že manžel táhl a asi i táhne veškeré náklady sám. A ještě si myslela, že prodá svůj vlastní byt a dá jí polovinu. :-s

Mata69: to že je byt dědictví jsem nezaregistrovala

Zebruška: Naprosto souhlasím. Ono je taky nemožné porovnávat možnosti i z hlediska toho, kde bydlíte, nakolik se muž reálně, tedy nejenom fyzicky doma vyskytuje a tak dál. Myslím, že srovnávat své mateřství a na základě toho soudit, co paní mohla, co nemohla a co udělala špatně je nefér. Pravdou je, že už se stalo, co se stalo, poplakat si nad rozlitým mlíkem může, ale řešení to není. Možná by si paní Martina mohla říct, že celá ta situace je sice krokem do neznáma, ale také vykročením k něčemu novému, k něčemu, co ji může přinést i spoustu nadšení, vždyť je ještě velice mladá, některé ženy v jejím věku jsou teprve na mateřské. Musí se uskromnit a přijmout jakoukoliv práci, klidně poštu, roznášku novin, hlídání dětí, nebo úklid. Ona je každá práce krásná a každá člověka nějakým způsobem naplní. Co se týče rozvodu - pokud se s manželem pokusí situaci vyřešit, pokud dokáží překonat všechny krize a zůstat spolu, jenom to jejich vztah posílí a posune výš.

Zebruška: rozhodně nepodnikám jen tak trochu, moje výdělky jsou de facto shodné s manželem, je to práce naplno a dost o tom, že jsem pryč z domu a spíše odpoledne až do večera. Ale ano, dělám to i proto, abych nemusela řešit co s nemocnými dětmi ( i když ty už jsou dnes velké, tak je to zase jinak).

JanaRad: pěkně jsi to vystihla.

Mata69: ale podnikání je práce tak trochu jinak, abych tak řekla - počítám, že ji děláte z domu. Já třeba takhle podnikám vlastně od narození prvního dítěte vždy jen s asi půlroční pauzou - ale proto říkám, že pracuji jen trochu, protože dělám věci, které si můžu dělat večer, až děti usnou apod., brát si takové množství, abych to při omezeném množství času na práci stíhala (ale díky tomu taky málo vydělávám), a hlavně nemusím řešit, jak vysvětlovat zaměstnavateli, že jdu opět na OČR... Jenže beru to tak, že ne každá žena má profesi, kdy je aspoň taková forma práce možná, některá by prostě potřebovala být těch 8,5 hodiny někde mimo, jinak nemá šanci, a chápu, že pokud je ženská sama na péči o tři děti, tak je to problém. Co znám matky více dětí, tak do klasické práce chodí jen ty, které mají manžela tzv.volného (v tom smyslu, že taky vyzvedává ze školky, zůstane někdy doma s nemocným dítětem) nebo ty, které mají babičku při ruce a ta hlídá nemocné děti, vodí je do kroužků, když se matka musí zaseknout v práci, tak jsou na telefonu a běží vyzvednout dítě do školky atd. Jinak je to blbé, ale většině ženských v takovém případě opravdu nezbyde nic jiného než třeba ta ranní družina, prostě práce nula nula nic. Oni zaměstnavatelé většinou moc neberou, že při třech dětech můžete mít přes zimu každý měsíc někoho nemocnýho (a že většinou máte), že s ním musíte být doma, prootže jinak nemá kdo, že musíte každou chvíli s nějakým dítětem k doktorovi, že jako matka nemůžete chybět na každé besídce, kterou děti mají, že musíte na třídní schůzky, že musíte zmizet z práce uprostřed dopoledne, když vám ze školy zavolají, že se dítě zranilo, že opravdu nemůžete jít ve čtyři odpoledne, když máte končit, na narychlo svolanou nezbytnou poradu, protože musíte stíhat do pěti vyzvednout děti ze tří různých "ústavů". A takhle by se dalo pokračovat donekonečna - slýchávám to hodně, hodně ženských kvůli tomu z práce odchází, protože buď je vyhodí, nebo už psychicky neunesou věčné rýpání šéfa, jak jsou špatné pracovnice. A chápu vlastně i ty zaměstnavatele, že tohle je pro ně náročné a že radši stojí o někoho, koho mají vždy plně k dispozici. Proto by mě ale ani nenapadlo o ženské, která má díky péči o děti takto mizerné pracovní šance a musí vlastně "obětovat" své pracovní možnosti, říct, jak vede pohodlný život a může si za to. Není to takto jednoduché, ale z vlastní zkušenosti bych všem doporučila, aby si toto s mužem ujasnili, než si pořídí velkou rodinu - musí oba vědět, co jim to přinese a společně se rozhodnout, jestli to opravdu chětjí. A pak holt musí nést odpovědnost a veškeré důsledky svého rozhodnutí (tedy ta matka se musí smířit s tím, že pak nebude třeba vydělávat dost peněz) - v uvedeném případě se mi zdá, že přesně to paní nedělá. Pro něco se kdysi rozhodli a dnes si s tím nějak ani jeden neumí poradit. A paní by chtěla okamžitou změnu, rozvod, samostatnost, slušný výdělek hned teď - ale to nepůjde. Souhlasím se všemi, kteří doporučují, že by měla teď začít dělat aspoň něco, bez ohledu na to, kolik si vydělá. A neutápět se v myšlenkách, že je vlastně chudák a jak k tomu přijde. Brát to tak, že doteď žili nějakým způsobem života, pro který se rozhodli, a teď ho může měnit, ale půjde to postupně.

farah.farah: prdlajz, jestliže on byt zdědil, ať před nebo za manželství, je výhradně jeho, není součástí SJM.

Dneska je to skutečně otázka do pranice, zda nemyslet na zadní kolečka, opominout vlastní kariéru a plat a věnovat se rodině. Jsme zkrátka nepoučitelné a žijeme v domnění, že NÁM SE TO STÁT NEMŮŽE. No a pak se nestačíme divit. Je samozřejmě otázka, komu to víc vyhovovalo, že manžel vydělává a žena obstará vše doma od dětí až po domácnost. Asi oběma. Muž měl servis a žena neměla honičku. Neboť většina z nás ví, co to obnáší, vstát, vypravit děti /nejlépe každé jinam/ a sebe. Odpoledne nakoupit, letět pro děti, a postavit se k úkolům, žehlení a sporáku. Protože ne každý muž doma pomáhá, i když žena pracuje. Některý taky dojíždí nebo s něčím jezdí a děti vidí pozdě večer nebo jednou týdně! Myslím, že manžel se postavil k problematice zcela racionálně. Ten byt jeho skutečně je. Je si moc dobře vědom, že paní v případě tolika let doma v kariéře díru do světa neudělá. S praxí x let s dětmi doma si člověk vybírat nemůže. Ve stejném věku jsem byla ve stejné situaci. Několik let jsem proto měla tři zaměstnání. Protože vlastní bydlení byla pro mě priorita číslo jedna. Když už je Martina v popsané situaci tak daleko, na jejím místě bych necouvla. Podnájem sežene vždycky, lze i dočasně bydlet u příbuzných, no a nemusí mít jen jedno zaměstnání. Není důležité, co od manžela vysoudí - překvapená může být pouze příjemně, ale důležité je, aby nefňukala a šla tedy za tím,osamostatnit se. Tomu jejímu nebude taky nijak veselo. ten si totiž ani neuklidí, ani neuvaří, ani nevypere. Ten jí ještě rád nabídne další souběžné zaměstnání! A sice hospodyni, která mu doma to nejnutnější za patřičný peníz obstará....Jinak samozřejmě řešením by bylo, platit napůl bydlení a žít si každý po svém. S tím, že bych nevařila, nestarala se, ale chodila do práce, co by to dalo /ráno třeba market, odpoledne úklid kanceláří, večer např. pomoc v restauraci, byla bych co nejméně doma, abychom si nelezli na nervy. A šetřila, šetřila, šetřila. A co děti? U nich by se u některého nedalo bydlet? Další varovný příklad o tom, že žádná jistota není definitivní...!

No co na to říct, paní udělala volbu že pracovat nebude a bude celoživotně závyslá na manželovo penězích. Nevěřím tomu, že je až tak hloupá že by nechápala možné důsledky takového rozhodnutí ale asi s variantou ˇštasně až do smrti" nepočítala. Upřímně může být ráda že manžel je tradičně vychovaný taky si mohl nabrnknout mladší model a jí s šikovným právníkem nechat odejít doslova s holým zadkem. Z troho co je tam napsané vnímám že hlavní problém je to odcizení ale není tzam vyloženě nic extrémně špatného co manžel dělá. Paní tedy o této variant neuvažuje, ale jedna z možností je pokusit se ten rozlepený vztah dát do kupy...protožeč ono se toho zase tam moc nestao nejsou tam nějaké obří křivdy které nejde odpustit a pod.........tak že pokud manžel chce udržet manželství pak by mohl možná mít zájem o to vzrtah nějak vylepšít. Další možnost je, že paní akceptuije fakt že nebude rozvod ale začne si žítr po svém a s manželem bude fungovat spíše jako se spolubydlícím, což mu může vyhovovat, stejně už spolu nespí a on bude mít to že na venek budou vypadat stále jako manželé. Každopádně by si měla najít nějakou práci, neměla by odmítat špatně placenou jen proto že ji nezaplatí bydlení. Klidně k tomu rozchodu může přistoupit jako k dlouhodobému projektu prost rok bude pracovat a třeba pokud bude šikovná bude mít šanci na povýšení a někam se vypracuje. Nebo může začít v malém podnikat.Třeba dobře peče a může prodávat domácí koláče a nebo něco rukodělného a kdo ví třeba se jí bude dařit..zkrátka cokoli hlavně nesedět na zadku a litovat se že nemám příjem. No a pak se může jít poradit s právníkem aby si ujasnila jaké má reálně možbnosti. V jejím případě by možná vysoudila i nějaké výživné pro manželku a pod.prostě mít jasno v tom na co mám skutečn nárok. Pokud byt získali po svatbě a nemají oddělené jmění manželů má nárok na polovinu i když v něm není oficielně napsaná jako majitel (což se dřív někdy nedlalo) atd....... prostě udělat jakýkoli krok k jakékoli změně, protože pokud ho neudělá nic se nezmění a ona se akorát dál bude litovat.

No co na to říct, paní udělala volbu že pracovat nebude a bude celoživotně závyslá na manželovo penězích. Nevěřím tomu, že je až tak hloupá že by nechápala možné důsledky takového rozhodnutí ale asi s variantou ˇštasně až do smrti" nepočítala. Upřímně může být ráda že manžel je tradičně vychovaný taky si mohl nabrnknout mladší model a jí s šikovným právníkem nechat odejít doslova s holým zadkem. Z troho co je tam napsané vnímám že hlavní problém je to odcizení ale není tzam vyloženě nic extrémně špatného co manžel dělá. Paní tedy o této variant neuvažuje, ale jedna z možností je pokusit se ten rozlepený vztah dát do kupy...protožeč ono se toho zase tam moc nestao nejsou tam nějaké obří křivdy které nejde odpustit a pod.........tak že pokud manžel chce udržet manželství pak by mohl možná mít zájem o to vzrtah nějak vylepšít. Další možnost je, že paní akceptuije fakt že nebude rozvod ale začne si žítr po svém a s manželem bude fungovat spíše jako se spolubydlícím, což mu může vyhovovat, stejně už spolu nespí a on bude mít to že na venek budou vypadat stále jako manželé. Každopádně by si měla najít nějakou práci, neměla by odmítat špatně placenou jen proto že ji nezaplatí bydlení. Klidně k tomu rozchodu může přistoupit jako k dlouhodobému projektu prost rok bude pracovat a třeba pokud bude šikovná bude mít šanci na povýšení a někam se vypracuje. Nebo může začít v malém podnikat.Třeba dobře peče a může prodávat domácí koláče a nebo něco rukodělného a kdo ví třeba se jí bude dařit..zkrátka cokoli hlavně nesedět na zadku a litovat se že nemám příjem. No a pak se může jít poradit s právníkem aby si ujasnila jaké má reálně možbnosti. V jejím případě by možná vysoudila i nějaké výživné pro manželku a pod.prostě mít jasno v tom na co mám skutečn nárok. Pokud byt získali po svatbě a nemají oddělené jmění manželů má nárok na polovinu i když v něm není oficielně napsaná jako majitel (což se dřív někdy nedlalo) atd....... prostě udělat jakýkoli krok k jakékoli změně, protože pokud ho neudělá nic se nezmění a ona se akorát dál bude litovat.

Děvčata, mám tři děti, manžela, dům, zahradu a od tři a půl roku nejmladšího syna podnikám...Takže jestliže paní nemusela do práce, beru to jako pohodlný život. Jistěže se tak člověk zabaví, nenudí se - ale u toho ještě pracovat je přeci jen o něčem jiném. Chlap by měl uznat, že když ona celé roky zajistila pohodlí pro všechny, domácnost a tak - že to je taky druh práce a on nejspíš díky tomu servisu mohl vydělávat víc. Ale pořád platí, že paní měla taky trochu myslet do budoucna - tyhle ženy se nejvíc diví, když jim pak vyměří důchod - že je to almužna. A když je navíc těsně před důchodem chlap vymění za mladší model, k přežití to není. Děti nepotřebují, aby jim byla pořád za zadkem, přeci začaly chodit do školy, teď už budou dost odrostlé, aby mohla pracovat na plný úvazek, zabezpečovat sebe sama. A né uvažovat o tom, že se rozvede a kolik jí manžel vyplatí.

Tak upřímně řečeno - starost o tři děti a dům mi nepřijde jako pohodlný život bez práce. Tři děti mám, dům a zahradu taky, manžela každý den v práci do sedmi do večera (+ jeho pravidelné pracovní cesty), hlídací babičky žádné, takže práce padá v úvahu taky jen tak trochu a o pohodlí si přesto můžu nechat jenom zdát :-) Takže paní se určitě jen na někom nevezla, spíš doplatila na to, jaké měli celkové uspořádání domácnosti, a neřešila dřív aspoň to bydlení, aby jednou nezůstala úplně na holičkách. Jenom v její situaci asi úplně nechápu, proč chce řešit rozvod a proč radši nechce zkusit zapracovat na zlepšení manželství. Připadá mi, že u nich ani tak nejde o nějaký úplný rozvrat vztahu, spíš o to, že oba mají najednou nějaké obtíže, se kterými se těžko vyrovnávají, a mohlo by se jim podařit všechno ještě spravit. Možná bych na jejím místě hned netrvala na rozvodu, ale spíš si v rámci manželství zkusila uspořádat život nějak jinak, lépe. Teď už jistě může třeba v té družině pracovat víc, když jsou děti odrostlé (i když ono to z konce článku vypadá, jakoby tam teď už nepracovala, aspoň se už o práci nemluví vůbec, jen vaření, praní atd.) nebo si najít jinou práci, i když nebude tolik finančně hodnocená, ale bude mít svoje zájmy, bude mít lepší pocit sama ze sebe, že má konečně něco svého, něco, čím může přispívat do vzájemnékomunikace, že se konečně může víc podílet na financování domácnosti, najít si koníčka a může být celkově spokojenější a vyrovnanější. Zkrátka neřešit rozvod, ale začít pracovat na sobě a je možné, že díky tomu dojde u ní ke změně, kterou manžel zaregistruje a bude vnímat pozitivně. Může manželovi vysvětlit, že rozvod navrhovala hlavně proto, že si neví rady sama se sebou (což se mi i jeví jako pravdivé), ale že na tom zapracuje.

I kdyby byl byt státní, dekret by se převedl na manžela, a pak zprivatizoval (to jediné mě napadlo), těžko se to stalo před 30 - 35 lety, kdy manželé ještě nebyli svoji. Opět mi trošku nesedí časová osa (to se tu stává často). Pokud je muž z tradiční rodiny, asi by taky měl tradičně ctít, že rodina bere nejen z výdělku muže, ale i ze zabezpečení domácnosti - což zde dělala žena. Nevím, jestli starat se o 3 děti, muže a domácnost je "pohodlný život bez starostí", já sama mám kvůli tomu kratší úvazek, protože pracovat naplno a zvládat toto všechno, mi nepřijde reálné. Bohužel je potřeba při tom všem i trochu počítat s možnými variantami budoucnosti. Sednout si a zvážit všechny možnosti. Práce vychovatelky v družině se teď už asi dá vykonávat na plný úvazek, lze si najít podnájem, lze se pokusit s mužem sblížit nebo aspoň souznít... Nic nebude jednoduché, každá varianta bude mít i svá negativa. Ale tak to prostě je. Na muži se rozhodně dá vysoudit i něco do začátku, pokud se pro rozvod paní rozhodne.

Ale ten chlap pouze řekl pravdu!!! To si jako dáma myslela, že se rozvede, ale muž jí bude dál platit výdaje, aby ona mohla být doma a nic nedělat? Já taky mám děti a musím pracovat, abychom vše utáhli. Manžel dostal byt (či zdědil), takže je jeho, ona očekávala, že jí věnuje?

Zajímalo by mne, co autor článku mysli tím, že zděděný být stihl privatizovat. Co asi na něm tak mohl privatizovat, když už jeho byl z titulu dědictví? A byl by jeho, i kdyby už byli svoji. No, jinak paní vedla pohodlný život bez starostí a "padání na hubu" a teď vidí, že takový život něco stojí. Vždycky je to něco za něco. Nechala se v klidu živit, nedržela si žádné své zájmy, vždyť to bylo tak pohodlné! Za to její manžel nemůže.