MARTINA (48): S manželem jsem jenom kvůli penězům. Bojím se odejít

Mata69: ale podnikání je práce tak trochu jinak, abych tak řekla - počítám, že ji děláte z domu. Já třeba takhle podnikám vlastně od narození prvního dítěte vždy jen s asi půlroční pauzou - ale proto říkám, že pracuji jen trochu, protože dělám věci, které si můžu dělat večer, až děti usnou apod., brát si takové množství, abych to při omezeném množství času na práci stíhala (ale díky tomu taky málo vydělávám), a hlavně nemusím řešit, jak vysvětlovat zaměstnavateli, že jdu opět na OČR... Jenže beru to tak, že ne každá žena má profesi, kdy je aspoň taková forma práce možná, některá by prostě potřebovala být těch 8,5 hodiny někde mimo, jinak nemá šanci, a chápu, že pokud je ženská sama na péči o tři děti, tak je to problém. Co znám matky více dětí, tak do klasické práce chodí jen ty, které mají manžela tzv.volného (v tom smyslu, že taky vyzvedává ze školky, zůstane někdy doma s nemocným dítětem) nebo ty, které mají babičku při ruce a ta hlídá nemocné děti, vodí je do kroužků, když se matka musí zaseknout v práci, tak jsou na telefonu a běží vyzvednout dítě do školky atd. Jinak je to blbé, ale většině ženských v takovém případě opravdu nezbyde nic jiného než třeba ta ranní družina, prostě práce nula nula nic. Oni zaměstnavatelé většinou moc neberou, že při třech dětech můžete mít přes zimu každý měsíc někoho nemocnýho (a že většinou máte), že s ním musíte být doma, prootže jinak nemá kdo, že musíte každou chvíli s nějakým dítětem k doktorovi, že jako matka nemůžete chybět na každé besídce, kterou děti mají, že musíte na třídní schůzky, že musíte zmizet z práce uprostřed dopoledne, když vám ze školy zavolají, že se dítě zranilo, že opravdu nemůžete jít ve čtyři odpoledne, když máte končit, na narychlo svolanou nezbytnou poradu, protože musíte stíhat do pěti vyzvednout děti ze tří různých "ústavů". A takhle by se dalo pokračovat donekonečna - slýchávám to hodně, hodně ženských kvůli tomu z práce odchází, protože buď je vyhodí, nebo už psychicky neunesou věčné rýpání šéfa, jak jsou špatné pracovnice. A chápu vlastně i ty zaměstnavatele, že tohle je pro ně náročné a že radši stojí o někoho, koho mají vždy plně k dispozici. Proto by mě ale ani nenapadlo o ženské, která má díky péči o děti takto mizerné pracovní šance a musí vlastně "obětovat" své pracovní možnosti, říct, jak vede pohodlný život a může si za to. Není to takto jednoduché, ale z vlastní zkušenosti bych všem doporučila, aby si toto s mužem ujasnili, než si pořídí velkou rodinu - musí oba vědět, co jim to přinese a společně se rozhodnout, jestli to opravdu chětjí. A pak holt musí nést odpovědnost a veškeré důsledky svého rozhodnutí (tedy ta matka se musí smířit s tím, že pak nebude třeba vydělávat dost peněz) - v uvedeném případě se mi zdá, že přesně to paní nedělá. Pro něco se kdysi rozhodli a dnes si s tím nějak ani jeden neumí poradit. A paní by chtěla okamžitou změnu, rozvod, samostatnost, slušný výdělek hned teď - ale to nepůjde. Souhlasím se všemi, kteří doporučují, že by měla teď začít dělat aspoň něco, bez ohledu na to, kolik si vydělá. A neutápět se v myšlenkách, že je vlastně chudák a jak k tomu přijde. Brát to tak, že doteď žili nějakým způsobem života, pro který se rozhodli, a teď ho může měnit, ale půjde to postupně.