Paní si neváží dobrého bydla,a šilhá po chiméře ,o které nic neví...Jako první věc by si měla zajít jen tak na pokec do nějakého malého zahradnictví,tam by jí vysvětlili,co to obnáší,to "hrabání se v kytičkách"! Paní nemá představu,co to znamená být podnikatelka,nebo OSVČ!! Já to znám moc dobře,od r.1992-2014 jsem takto pracovala! Není to nic jiného než souboj o zakázky,o zaplacení všech pojištění,žádná dovolená! (posledních 11 let opravdu žádná!),ani den marodění (ani jsem si nemocenskou neplatila,jen zdravotní poj.),...kdo nezažil,neuvěří....Práce byla na 1. místě,klidně až do večera,soboty,neděle,člověk se musel přizpůsobit zákazníkům...Nyní v důchodu(a podotýkám,dost malém-OSVČ mají malé důchody,i když jsem si posledních cca 10 let platila trojnásobek základu),se mi žije tak bezstarostně a radostně,nádhera,konečně si dělat to,co se mi CHCE dělat, a ne to co MUSÍM dělat! Paní z článku by když už si měla najít jiné dobře placené místo,a malou zahrádku si může pronajmout,nebo se s někým domluvit,že by jí půjčil kus ze své zahrádky,a tam si může 1 rok zkusit,co to obnáší...myslím,že po všech těch zjištěních se postaví na nohy a přestane blouznit ....
A teď vážně : jedna věc je syndrom vyhoření, kdy člověka určitá práce už vůbec nebaví a má k ní vyloženě odpor. Tam je namístě uvažovat o změně. Podle popisu to však nebude tento případ, zde je asi jen lehká nuda, pocit, že se nic neděje.Co by za to mnozí dali! Zahrada jako koníček, souhlas s většinou příspěvků. Maximálně zaměstnání v zahradnictví, s tím, že zjara a na podzim se paní nadře za pár šušňů a v zimě si vydělá akorát na slanou vodu díky Dušičkám a Vánocím. Mimochodem zahradník, který k nám chodí ošetřovat stromy (poněvadž já vylezu maximálně na nějakou kytku), aby si vydělal, chodí pracovat do lesa. Zahradnictví na obživu fakt moc není.
Pominu rizika podnikání kontra zaměstnanecké jistoty - ty jsou evidentní. Zmíním se o jiném. Naprosto totiž chápu potřebu paní živit se rukama, mám to taky tak, fyzická práce mě těší. (Ovšem rukama může pracovat i jako zaměstnanec, tudíž bez oněch rizik a problémů podnikání). A v tom bych pisatelce ráda napsala, že práce fyzická, je sice možná pro tělo i ducha zdravější, ale taky je to práce, při které je každý zhoršený zdravotní stav, i věk hodně znát. A jak píší níže, může se stát i velkým problémem. Já jsem jako učitelka ve svých cca 30. letech (po r. 1968) ze školství vyhozena a tak mě čekala léta práce uklízeček a jiných podobných prací, které mě nesmírně těšily a já je všechny, ať to bylo cokoliv, milovala. Ale na důchod jsem pak čekala jako na smilování a vím, jak to je u všech lidí, kteří celý živout, dá se říci, "dřou". Znám lidi ze školství a z úřadů, které čile roznášejí letáky, zahradničí, sportují a podobně i jako penzisté, ale fyzicky pracující lidi už tolik sil v důchodovém věku prostě nemají.
@helza: Až na to, že paní z článku je 51 let, a to ještě zdaleka není "důchodový věk". Není potřeba z ní zbytečně dělat chudinku, co už fyzicky nemůže, nebo nejpozději pozítří nebude moct nic dělat. To zas znám plno lidí o dvacet let starších a přitom velice aktivních, a kolikrát s respektem hledím, kolik toho zvládnou. Jistě, asi by paní sama nezvládla velké zahradnictví, kde jsou lány rostlin konce nevidět, na to jsou potřeba lidi i technika. Ale zas že by už teď měla rezignovat na všechno a jenom čekat na ten důchod? A případně zobat antidepresiva, aby se nějak vyrovnala s pocitem, že je někde, kde být nechce a dělá něco, co ji už nebaví? To si myslím, že je druhý extrém. Bezhlavě se, z nadšení a bez informací, vrhnout do podnikání, to je ten první extrém. Chtělo by to nějaký rozumný kompromis. Ale nevzdávat se už předem.
@Elynor: Uvědomit si, že nebudu věčně mladá a že vlastní prodejnička s vlastním zahradnictvím pro mě může být za 15 - 20 let veliká, možná i nepřekonatelná zátěž, kterou ani nemusím zvládnout, ještě neznamená všechno vzdát a zobat antidepresiva, jak píšeš. Znamená to pouze zamyslet se nad svými možnými budoucími omezeními a počítat s nimi stejně, jako s tím, o čem jste tady všechny psaly v souvislosti s vlastním podnikáním. Mně je 70 let, jsem 11 let na vozíku a máme velikou zahradu, kde se ráda rochním v záhonech. Dělám spoustu dalších věcí, ale neživím se jimi, ani zahradničením. Byť vysévám spousty rostlinek, jejichž sazeničky rozdávám po vsi, ale prodávat je v množství, které by mě uživilo bych už nezvládla. Byť háčkuju hračky pro děti a nedonošeňátka, ale dávám je, neprodávám a kdybych se měla živit jejich prodejem, nezvládla bych to.
@Anonymizovaný: Ale tak jo, nikdo nebudeme věčně mladej, jenže to nemůžu řešit teďka - bozi vědí, co bude za 20 let. Až to nastane, tak se to podle aktuální situace nějak udělá. Před 20 lety jsem taky neměla nejmenší tušení, kde budu dnes a co budu dělat. Kdyby mi někdo tenkrát tvrdil, že se stanou věci, které se pak průběžně vskutku přihodily, tak bych mu nevěřila a smála bych se těm teoriím nahlas. Protože člověk má sice vždycky nějaké plány, ale málokdy mu vyjdou, obvykle to dopadá tak, že "Mensch dacht und Gott lacht". Jenže vždycky se objeví nové možnosti, a nějaká jiná řešení, takže, pokud se vrátíme k paní z článku, může si to zkusit v malém, bez velkých investic, a hlavně s minimálním rizikem, že prodělá kalhoty, a ono se uvidí. Nebylo by moudré si brát velké úvěry, pronajímat si rozlehlé pozemky, začít tam pěstovat cokoli bez zkušeností a znalosti oboru, a potom smutně koukat, že se nevede. Ale proč by si to nezkusila na rok v menším měřítku, a pak se rozhodne, jak dál. Třeba. Však to nemusí potom dělat do konce života, zpátky do ouřadu může kdykoliv. Hlavně si dát pozor, aby ji tato zkušenost nevyšla příliš draho, to je celé.
@Elynor: Ono živit se zahradou neznamená myslet na to, co bude za 20 let, ale na to, co přijde už třeba zítra. Lidé na vesnici, kteří mají pole a zahrady a to ne kvůli výdělku, ale jenom pro sebe, případně pro své děti, se musí naučit veliké pokoře. Protože ať dělají co dělají, vše záleží nakonec na počasí. Přijde sucho, nebo naopak kroupy, stačí velký liják, je zima, když kvetou stromy a včely nevyletí, přijdou mrazy a něco pomrzne, do toho se přemnoží slimáci, mravenci a jiní škůdci, pár hryzců v zahrahě ti dokáže zlikvidovat nemálo stromů, o záhonech nemluvě. Já bych jí proto doporučila, kdyžuž chce, najít si zaměstnání v zahradnictví, květinářství a podobně a nejprve si to zkusit jako zaměstnanec.Otázka je, jak snadné je vrátit se opět do kanceláře. Ono to nebude tuším všude jednoduché, najít si slušnou práci v kanclu v 50. letech, takže záleží myslím hodně i na tom, kde bydlí. Aby neodešla a pao roce marně sháněle trochu slušně placenou práci.
@helza: Tak já jsem to pochopila tak, že by paní v první řadě měla krámek, a ty rostliny by jí tam někdo dodával. Ne že by to rovnou všechno sama pěstovala. Případně že by to zahradnictví přikoupila až posléze, až kdyby si na to vydělala (což já osobně pokládám za iluzi a naivitu). No a podle toho, co jsem již mnohokrát slyšela, je na úřadech všeho druhu dneska nouze o kvalitní lidi, protože tam jsou tabulkové platy a kdyby se člověk přetrhnul, tak mu víc dát nemůžou. Sama jsem již několikrát odmítla nabídku takové "lukrativní" práce na finančním úřadě, jednoduše mi to nepřijde zajímavé, bez ohledu na pátý týden dovolené, stravenky, fondy FKSP a další "vyfikundace" (to není sprosté slovo) slibované jako benefity. Beru práci ve státní správě jako tu poslední stanici, když už člověk na nic jiného nestačí, a holt mu nezbude než se s tím smířit. Podle toho, kdo chodí do firem mých klientů na kontroly od FÚ, je to ještě horší, než si představuju. Ty dámy se zhusta sotva dokážou představit a podepsat. Takže si myslím, že po schopném vzdělaném člověku s praxí by musel kdejaký úřad hrábnout všema deseti.
Ta touha paní Martiny po vlastním fungujícím obchůdku s žádoucím sortimentem je myslím srovnatelná s touhou bezdětné, která nakukuje do cizích kočárků. Ta bezdětná vidí zdravé smějící se voňavé miminko, které veze šťastná maminka a milující tatínek. My, co ty děti máme, jim nejsme schopné vymluvit, že to není taková idyla. Riziková těhotenství, porodní komplikace, neutěšené vztahy v rodině, snížený životní standard, obavy při každém onemocnění, potíže s hlídáním, ztráta zaměstnání po rodičovské dovolené. A tak dál a tak dál. Nic není jen černé či bílé. Ovšem ten život a ta svoje rozhodnutí má každý z nás ve svých rukách. S některým mužem je rodičovství risk, stejně jako může být riskem nesprávná volba práce. A dneska to není jako po revoluci, kdy každé podnikání bylo vítáno a mělo zelenou. Za sebe - já bych do toho v žádném případě nešla, pouze jako volnočasová aktivita, brigáda, koníček. Po padesátce pomalu stárneme a ubývá nám zdraví a sil. Pokud mám nad sebou spolehlivého zaměstnavatele a mám pravidelný příjem, není co řešit. Kdo z nás chodí do práce s elánem a nadšením? Jsem ráda, že svou práci umím, baví mě a někam jsem to dotáhla. Byť jako podřízená. Krok do neznáma by pro mě znamenal stresy z nového, finanční rizika, obavy z konkurence, ztrátu jistot a asi i klidného spánku. Komu by to prospělo, když mně by to na 99% uškodilo? Ano, mít sny a plány - to je hezká věc. Ale jít po hlavě do něčeho, co jsem si vymalovala v těch nejhezčích barvách? To by měl každý reálně uvážit.
Připadá mi že paní se nato dívá dost naivním způsobem. Jako na jednu stranu chápu že se jí ta idea líbí ale zjevně o tom jak vést obchod nic neví, ani z toho není moc jasné jak moc má sama zkušenosti se zahradničením a reálně ano konkurence obchodů typu OBI je velká. Tak že než se rozhodne měla by si udělat businesss plán, kolik předpokládám nájem kolik předpokládám úvodní půjčku/měsíční splátku, jaké další vedlejší náklady budu mít jako platit účetní a pod....budu sama nebo budu muset mít zamstnance? Zkrátka spočítat si přes palec veškeré náklady a pak si spočítat kolik bude marže a kolik toho tím pádem za měsíc bude muset prodat, aby pokryla své náklady a měla na jídlo........a pak se podívat jak jí to vychází.............dost ne děsí že o podnikání uvažuje někdo, kdo si dle všeho ani neuděl nějakou takovou základní kalkulaci.....jestli by nestačilo aby prodala byt koupila domeček se zahrádkou a tu potřebu vůně hlíny praktikovala u sebe na zahradě, manuální prací se zrelaxuje po práci a bude po problému. :oops:
@farah.farah: Ani by nemusela měnit byt za domek se zahradou, stačilo by koupit zahradu. A je-li byt pro jednu osobu příliš velký, udělat z některých pokojů pěstírny, no však už by se našlo něco, co by ji uživilo :lol:
@Anonymizovaný: ... konopí ]:-D to by ji určitě uživilo. Jenom to zatím ještě není legální.
@Elynor: Konopí pro lékařské učely už je prý povolené, ale jen někomu, obyčejní zahradníci to nejsou - je to továrna na peníze, takže kdo asi získává povolení??
Nešla bych do tak razantní změny. Jedna věc je pocit únavy ze stereotypu, druhá věc je, že biologický čas nezastavíš. Po mých zkušenostech bych volila rozšíření svých znalostí v zahrádkaření jako perfektního hobby, kdy je možné dělat i poradenství třeba po netu, a pokud profesní změnu, pak je vždcky možné porozhlédnout se po manažerství v korporacích, hotelových řetězcích a podobně, protože pokud mám dobré výsledky z práce s lidmi, i takhle se ty zkušenosti dají využít a změna by to byla taky.
Jde o to, aby nás ty naše plány, představy, životní změny, snahy a očekávání nezničily a nepohltily. Jde o to, aby nás posunuly žádoucím směrem, pozvedly, obohatily. Jenomže my přece nevíme, jestli budeme úspěšní. Neodhadneme to. Můžu toužit po práci v zahraničí - a pak, když si to prosadím, zjistím, že se mi třeba jen stýská, že ten finanční efekt není až takový, aby se to vyplatilo, že mě to nebaví tak dalece, jako ty ostatní, že si tam s nikým nerozumím, že agentura mě podvedla, nebo se stane něco doma a já cítím, že bych s těmi blízkými měla být - a pak, když už v tom vlaku jedu, je těžké jít zpět a říkat v původní práci, nevzali byste mě, já to všechno nezvážila, neodhadla. Nikdy dopředu nevíme, která změna nám sedne a která ne. Proto je dobré chránit sama sebe před rozhodnutími, která by mi mohla ublížit. Neříkám, žít přip..raně před vším, co je jinak, než včera a na žádnou změnu ani nepomyslet, natož se o ni pokusit, ale říkám, mít raději malá očekávání a dosažitelné cíle. Nemusím ve městě vybudovat firmu, že všichni padnou na zadek, ale mohu udělat všechno pro to, abych, pokud jsem přesvědčená, že ta služba ve městě chybí, udělala něco pro to, abych začala na správném základě a něco dokázala. Ono se sice dobře kouká na filmy, jak na začátku maminka malého děcka odešla na venkov pomalu bez prostředků, aby na konci příběhu byla majitelkou prosperující firmy, vyrábějící dětské přesnídávky, ale jí nic jiného nezbývalo a v tomhle byla dobrá, uměla to. Před x lety nebyly firmy, zabývající se vařením pro veřejnost, soukromým hlídáním malých dětí, úklidem v běžných domácnostech atd, a dneska fungují docela dobře. Martina třeba může vybudovat velké zahradnictví, ale bude ji to stát spoustu sil, peněz, a navíc, ono to s sebou nese i jiná rizika. Zdravotní, společenská, konkurenční, ona, pokud do toho půjde, si na ten svůj důchod musí vydělat sama. Platit si sama zdravotní, sociální, přijde o pravidelnou pracovní dobu, dosavadní jistoty. Může přijít nemoc - a potom co. Bude bez prostředků. Když se pouštím do podnikání, musím mít nějakou alespoň jakous takous záruku, že nezůstanu bez koruny, že to zvládnu, že tu díru v trhu vychytám a hlavně - potřebuju mít nějaký opěrný bod. V konkurenci ho najdu těžko. Kdežto když půjde pomáhat do zařízení, o jakém sní stylem - mě to u vás zajímá, bavilo by mě to, nepotřebujete brigádnici - nebude to žádné riziko a ona si to zkusí, jaké to je, být zamachaná od zeminy a věčně ohnutá nad záhony ve skleníku. Třeba by jí při dosavadní práci bavilo specializovat se na dané druhy sadiček či semen, co já vím, a pak je rychlit, mít svůj okruh zákazníků, kteří prostě nemají čas či prostory na to, aby si to sami doma nachystali. Takových pár lidí znám - jedna při práci pěstuje, suší a aranžuje kytky, další prodává ve skleníku vypěstovaných x druhů paprik, ale jsou tak rozumní, že tohle není jejich hlavní příjem.
Souhlasím s Elynor, nebudu to tedy opakovat. Radila bych také rozjezd zatím jen "na vedlejšák" a předtím si pořádně, ale vážně pořádně udělat rozbor, cash-flow a průzkum trhu. Finanční poradce jí tak nanejvýš řekne kde si vzít výhodnější úvěr. Chápu paní, že hledá nový impulz, nový vítr. Je nutné si ale uvědomit, že rozhodujících pár let před důchodem si rapidně sníží vyměřovací základ, je více než jisté, že minimálně první roky její podnik bude prodělečný (musí se prostě zaplatit počáteční náklady). Najednou bude platit věci, o kterých doteď nemá ani páru - nájemné za krámek (když nemůže být někde ve vlastním), energie, vlastní odvody - sociální a zdravotní, nákup vybavení, materiálu, zboží a k tomu její stálé platby za bydlení. Zvládne to sama nebo si bude muset vzít "sílu k ruce" a z čeho jí zaplatí? Má nějaké zkušenosti v oboru - pěstování rostlin, vázání kytic? Má zkušenosti z obchodu - dodavatele, vedení účetnictví...? Podle mne žije v romantické představě jak stojí v obchůdku plném květin, lidi si k ní chodí kupovat kytičky, hrabičky, hadice a ona s úsměvem prodává. Co je za tím, že bude v práci skoro 24 hodin denně, to nejspíš netuší. Že až přijde vyřízená z obchůdku, že bude vyřizovat objednávky, papíry pro účetní (nebo to zvládne sama, tak bude sedět ještě nad tím) a podobně.
Další věc - úředníci jsou dneska zaměstnaní vesměs dle služebního zákona. Být ve služebním poměru s sebou nese určité výhody, které běžný smrtelník nemá - aby se paní potom nedivila, že jako podnikatelka žádné takové výhody mít nebude.
@Elynor: Na všechny úředníky se nevztahuje služební zákon. Jen na ty státní. Ale jako podnikatelka nebude mít paní výhody ani jako řadový zaměstnanec. Na druhou stranu může mít zase jiné výhody ;-)
@Elynor: Přesně! Že si nebude moci vzít dovolenou, protože prostě v tom obchodě někdo být musí - zavřít jej na týden, dva znamená vzít si "neplacené volno" a přijít o kšefty...někdo se musí o ty kytky po dobu její nepřítomnosti postarat a že si nejspíš vůbec na sebe minimálně první dva roky nevydělá, že bude ráda, že poplatí co musí. Že je problém i omarodit...
@Mata69: Inu tak - totiž já právě v takové situaci jsem. Po padesátce mě nenapadlo nic lepšího, než si založit s.r.o., ačkoli jsem celá desetiletí předtím nebyla než zaměstnanec někde. Nikdy jsem tedy nebyla úřednice ve státní správě, vždycky to byla práce v různých velkých soukromých firmách. Ovšem i tak je to pecka a výrazná změna, a to se nemusím starat o žádné zboží, a o nájem a energie se dělíme ještě s dalšími podobnými pidifirmičkami, je nás víc v jednom nebytovém prostoru. A nemám žádné zaměstnance, co neudělám sama, tak není. Příjmy šly závratně dolů, objem pracovního času a práce firmě věnované závratně nahoru. Sociální jistoty v kopru, neb zálohy musím platit, a onemocnět si nemůžu dovolit, natož dovolenou. Děkuju denně i nočně všem božstvům, že mám na chleba, a to je třetí rok, co to dělám, a nezačínala jsem od nuly, předtím jsem to dělala jako vedlejšák při zaměstnání. Pomalu začínám tušit, že na tom nezbohatnu :-)) a občas si říkám "fix námol, jestli mi nebylo líp jako zaměstnanci". Upřímně - v lecčems i bylo. Ale aspoň jsem to zkusila, a uvidíme, jak to dopadne. Ovšem není to teda zahradnictví/květinářství, ač mám kytky ráda, tímhle bych se netroufala se uživit. Už proto, že mám dojem, že takových obchůdků je 13 do tuctu, a když uvážím, jak často si sama koupím kytku... no.
@Elynor: Protože víš o co jde, můžeš to tak napsat. Já sama jsem "sama na sebe" už 12 let, před tím jsem byla zaměstnanec pořád, jen ŽL jsem měla na vedlejšák. A tak taky vím co to je. A jak píšeš - to nesháním zboží, neplatím nájem za obchod a podobně.
... a že zrovna zahradnictví? No... a co si pro začátek otevřít zatím takové malé květinářství - napřed ovšem zjistit, jaká je v místě konkurence, jestli by za rohem nebylo šest dalších podobných obchůdků. Zjistit si dodavatele - konkrétní podmínky, udělat si takový osobní průzkum, co lidi zajímá a co by kupovali, nebo co případně nenajdou tam, kam ty kytky chodí kupovat dneska. Co bude stát nájem prostor, energie. Kde se vezmou peníze na rozjezd - není moudré si hned brát úvěr, byť všechny banky budou tvrdit opak. Nestačí jen prodávat, někdo se musí o ty kytky starat, aby nezvadly dřív, než se prodají. Vázat kytice. Zalejvat sazeničky. Taky někdo bude muset dělat účetnictví, daně, jednat s dodavateli i se zákazníky, takže to vidím na zápřah 24 hodin denně. Dál je dobré vědět, z čeho bude paní platit vlastní náklady - nájem bytu, jídlo, osobní potřeby. Nově otevřený obchod si dlouhé měsíce bude stěží vydělávat sám na sebe, natož aby to člověka uživilo a generovalo zisk, to není hned. No a pokud je v dohledu nějaký ten zahradnický gigant, tak malé zahradnictví/květinářství/obchod není konkurenceschopné, s tím je třeba taky počítat. Navíc tohle je sortiment, který jakžtakž jde na odbyt v době, kdy jsou mezi lidma peníze. Až nastane - a on nastane - všeobecný hospodářský sešup, zas bude nouze o práci, peněz mezi lidma málo, platy začnou stagnovat, bude víc nezaměstnaných - kdo pak bude kupovat kytky a zahradnické potřeby? To je zbytná položka, bez toho se dá žít, takže v dlouhodobém horizontu nic moc výhled. Osobně bych do toho šla jen tehdy, když bych měla někoho, kdo v nejhorším utáhne domácnost sám ze svých jiných, na tomto podnikání nezávislých příjmů, lidově řečeno uživí mě, když mi kšefty nepůjdou. Jenže paní zjevně žádné takové zázemí nemá, dle článku.
Je to jistě risk, ale k životu změna patří.Pokud máte děti již samostatné a mají svůj život, jistě je správné, že chcete mít ten svůj. Asi z Vás velkopodnikatelka nebude, ale malou firmu patrně zvládnete. Každopádně se nebojte zeptat lidí z oboru na jejich zkušenosti.
Podnikat, nemít žádné zkušenosti, navíc si muset půjčit peníze je vražedné a nerozumné. Nevidím to dobře a neudělala bych to. Nejdříve bych získala praxi někde, nikdo nemůže nikoho přinutit, aby dělal v kanceláři, když nechce a pak bych viděla.Moje dcera takovou cestou šla. Nejdříve po studiích šla za majitelkou firmy, která spravovala daně cizím zahraničním firmám. Dcera po studiích neměla peníze na drahé kurzy. Majitelce řekla rovnou, že chce k ní na rok na zaučenou, pak že odejde a domluvily se na menším platu, protože si dcera spočítala, kolik potřebuje, aby mohla bydlet a neumřela hlady a tuto částku ten rok vydělávala. Naučila se všechno, co tam bylo se naučit možné a pak šla do jiné firmy se stejnou podmínkou. Protože potřebovala praxi v oboru a zkušenosti.Po 4 letech za neustálého se sebevzdělávání v oboru si našla místo ve velké zahraniční firmě, kde je už dost let a plat má takový, jaký má v ČR v tomto oboru málokdo, protože ve svém vysokém pracovním postavení má na něj právo. A tak dcera chudé invalidní vdovy má všechno a nikdy ani korunu dluhu mimo hypotéky na krásný velký byt v centru Prahy. Už je ale splacená a tak zaplatila rekonstrukci bytu a žije tak, jak o tom snila kdysi jako studentka, co po škole neuměla nic, ale chtěla se naučit a jít dál. A to je rozumné. Npřehánět a být trpělivý. A Vy jste na začátku této cesty....
@Anonymizovaný: Ano, je na začátku cesty, jen s tím malým rozdílem, že není po studiích a je jí 51...
Martino, líbí se mi, jak kurážně jste se postavila k celé situaci a jak rozumně ji berete. Už se to tak stává, že se s námi manželé rozvádějí a je třeba si z toho vzít to lepší. Můžeme si dělat po svém, samy si rozhodovat, co koupíme, kam pojedeme, a kdy budeme odpočívat a pro změnu nedělat tedy vůbec nic. Do jisté míry chápu Vaši potřebu najít ve svém pracovním prostoru nějaký nový impuls, který by mě těšil a posunul někam jinam a dál. Měla jsem to taky tak už za dob manželství i po něm. Když jsem muže vyplácela, našla jsem si v tom vytouženém oboru brigádu a moc mě to bavilo. Zůstala jsem tam mnohem víc let, než jsem potřebovala. A tu původní práci jsem si nechala. Doporučuji Vám udělat to taky tak. Začněte tím, že si buď pořídíte zahrádku nebo že půjdete pomáhat někam do zahradnictví. Mnohé se tam naučíte a ještě to bude účelně strávený čas. Nebude to zadarmo. Nemusíte přece nikomu nic dokazovat, nemusíte v oboru podnikat. Buďte ráda, že máte práci, kde jste něco dokázala, někam to dotáhla a zůstaňte na zemi. Zjistíte, zda Vás to bude bavit natolik, abyste se tomu věnovala celodenně. Připravíte si půdu sama pro sebe. Až půjdete za nějakých 10 let do důchodu, už budete vědět, nač se chcete specializovat a pak, bude-li zdraví sloužit, můžete ve skleníku pěstovat sazeničky určitého typu zeleniny, nebo aranžovat květiny, dovážet a prodávat stromky, zkrátka bude to pak osvědčený a vyzkoušený fajn přivýdělek k důchodu a nyní fajn koníček pro volné chvíle. Opravdu Vás varuji před lehkomyslným - seknu s prací a jdu zahradničit ve velkém. Je to hup do něčeho, co jste asi nikdy nedělala? Když se to nepovede tak, jak si myslíte a představujete, snížíte si životní úroveň a přiděláte si starosti. Mám taky zahrádku a do práce si chodím taky pro peníze. Na rozdíl od Vás mám teď trochu víc rozumu a vím, že když mě vezmou záda, nevydělám si na té zahradě ani na slanou vodu. Ale v té kanceláři sedět vydržím a navíc mně zaměstnavatel na propustku pustí na masáž. Kdežto ty sazeničky, které zrovna potřebují přesadit, zalít, prodat teď hned, ty mi to neumožní....!
@SandraN: 100 % souhlas :tleskani
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.