Několik let žijete ve spokojeném manželství a myslíte si, že svého manžela znáte dokonale. Ale ejhle. Jednoho dne se dozvíte tajemství, které vám vyrazí dech...
S Pavlem žijeme krásných deset let a vychováváme pětiletou dceru Anežku. Jsme normální spokojená rodinka z malého města. Tedy byli jsme. Vše změnil pouhý okamžik. Jednou odpoledne, když jsme přišli s Anežkou ze školky, někdo zazvonil. Přemýšlela jsem, kdo to může být. Na manžela to bylo moc brzo, na pošťačku moc pozdě... Možná sousedka, řekla jsem si. Ale v kukátku jsem zahlédla neznámou dlouhovlasou dívku, tak ve věku patnácti let. Nikdy předtím jsem ji neviděla, a tak jsem přemýšlela, zda vůbec otevřít. Člověk už se prostě dneska bojí.
"Dobrý den, mohla bych prosím mluvit s panem Horákem?" vysoukala ze sebe dost nervózně. "Bohužel není doma, copak byste mu chtěla?" odpověděla jsem. "Prosím, musím s ním nutně mluvit, nechám tu na sebe číslo a ať se mi určitě ozve." Přišlo mi to celé podivné, ale vzala jsem si od neznámé dívky papírek s číslem. Vrtalo mi hlavou, co jen může chtít nějaká puberťačka po mém manželovi. Večer jsem poctivě předala papírek manželovi s vtipnou hláškou, že ho tu sháněla nějaká milenka. Milenka, co je nejspíš ještě pod zákonem. On se ale mému vtipu vůbec nezasmál, zbledl, papírek zmuchlal a řekl, že je to nějaký omyl, že to byl určitě nějaký pubertální žertík.
Jenže mně se to celé nějak nezdálo a nemohla jsem to jen tak nechat být. Ten jeho výraz mluvil za vše. Znám svého muže moc dobře a tak vím, jak se chová, když ho něco vykolejí. A tohle byl ten případ... A tak jsem se rozhodla, že si zahraji na detektiva.
Když manžel usnul, opsala jsem si ze zmuchlaného papírku telefonní číslo a hned druhý den dotyčné napsala jako za manžela. Doufala jsem, že budu rychlejší a že on bude dělat mrtvého brouka. Klaplo to a měla jsem se slečnou domluvenou schůzku. Jenže když mě uviděla na místě srazu, chtěla utéct. Naštěstí se mi ji podařilo zadržet. Řekla jsem, že jestli potřebuje, tak jí pomůžu. Jen prostě chci vědět, proč najednou zazvonila u našich dveří, a co tak důležitého chtěla po mém manželovi.
Tajemná dívka odhalena
Sedly jsme si na lavičku v parku a ona se sesypala jako domeček z karet. Během půl hodiny jsem vyslechla příběh, který jsem dlouho rozdýchávala. Její přiznání mě naprosto šokovalo. Týkalo se totiž zásadně života naší rodiny. Dozvěděla jsme se, že Veronika je prvorozená dcera mého manžela. A já samozřejmě dlouhých deset let o ničem nevěděla. S její matkou se znal Pavel jen chvíli a ona nečekaně otěhotněla. Zatajila mu to a on se to dozvěděl až o rok později. Nepřála si, aby se pravidelně stýkali, jen od něj potřebovala peníze. Pavel mezitím poznal mě a založil novou rodinu. A celou dobu žil s tímto tajemstvím...
Zuřila jsem, proč to přede mnou tutlal, ale on se vymlouval, že mi to chtěl na začátku říct mockrát, ale bál se, jak zareaguju. Raději se rozhodl mlčet a doufal, že se to nikdy nedozvím. Veronika se ale rozhodla vzít osud do svých rukou. Za Pavlem přijela hlavně proto, že to doma už nemohla vydržet. Matka si prý do malého bytu přivedla podivného přítele. Začala pít a stýkat se se zvláštní sortou lidí. S Veronikou se neustále hádala. Jednoho dne tak Veronika prostě práskla dveřmi a řekla, že jde ke kamarádce. Místo toho se rozjela za Pavlem. A doufala, že jí pomůže...
Nedokážu se s tím smířit
Samozřejmě, že ji Pavel neposlal zpátky. Vzal ji k nám s tím, že se to pokusí s matkou vyřídit. Byla jsem dlouho v pořádném šoku, ale neměla jsem vlastně ani čas se nenadálé situaci bránit. Pavel mi dal sice najevo, že je mi vděčný za vstřícnost a ochotu s jakou jsem to přijala, ale dál už to neřešil. Mezitím se u nás Veronika velice rychle zabydlela. Naše malá Anežka ji zbožňuje od prvního okamžiku. A nemůže se dočkat, kdy její nevlastní sestřička přijede.
Veronika u nás tráví skoro každý víkend. O prázdninách dokonce celý měsíc. A je za to moc vděčná... Jenže já trpím. I když je Veronika strašně milá, hodná a na svůj věk překvapivě vyzrálá, já se s ní prostě nedokážu smířit. Manžel se mě sice několikrát ptal, zda mi to nebude vadit, když u nás bude trávit tolik času. Já tvrdila, že je to v pohodě, že přeci chudák holce musíme pomoct. Ale ve skutečnosti mě to pořád hodně trápí. Strašně moc na ni totiž žárlím. Během chvilky mi totiž ukradla vše, na čem mi nejvíc záleželo. Lásku a pozornost manžela i Anežky. Jasně, pořád jsem pro ně důležitá, ale už to prostě není a nikdy nebude jako dřív. Ta holka nám převrátila život naruby, ale jediný, kdo s tím nedokáže žít, jsem já! Nevím, jak dlouho se dokážu ještě přetvařovat...
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!