Darinu jsem léta považovala za svoji nejlepší kamarádku. Dokud jsme byly obě svobodné, nedaly jsme bez sebe ani ránu. Ani poté, co jsme se obě vdaly, naše přátelství nijak neutrpělo. Ale povážlivé trhliny dostává teď. Darina totiž žárlí na mého ročního syna a já si s tím nevím rady.
Kamarádky na život a na smrt
Darinu znám bezmála dvacet let, už od prvního ročníku na gymnáziu. Nejdřív jsme se ani nijak zvlášť nebavily, ale postupně jsme zjistily, že máme docela dost společného, a maturovaly jsme jako nerozlučná dvojka, která bez sebe nedá ani ránu. Ani jedna z nás nešla na vysokou školu, ale přesto jsme toužily přestěhovat se do Prahy. Já jsem nakonec začala chodit ještě na jazykovku, Darina rovnou nastoupila do práce jako asistentka v jedné počítačové firmě.
Pronajaly jsme si spolu garsonku a nic nám nechybělo. Tedy, mně často peníze – zatímco Darina normálně vydělávala, já musela vyjít s tím, čím mě podporovali rodiče, a výdělky ze všech možných brigád. Darina mi často půjčovala nebo za mě platila, když jsme někam vyrazily. Bylo mi to vždycky trapné, ale ona měla jasno: „Hlavní je, že jsme spolu, kdybys měla sedět doma, protože nemáš ani na pití, co bych z toho měla někde sama já?“
Umiňovala jsem si, že jí jednou všechno budu oplácet stejně štědře. Tři roky školy utekly jako nic a i já pak začala pracovat. Bydlely jsme dál spolu a pořád žily jako dvě šťastné singles. Obě jsme měly známosti, ale nikdy to nedošlo do tak vážné fáze, že bychom se k dotyčnému stěhovaly.
Pokračování 2 / 4
Vdávaly jsme se pár měsíců po sobě
To přišlo až o další tři roky později. Darina chodila asi rok s kolegou z práce a svěřila se mi, že poprvé je tak zamilovaná, že chce s někým společně žít. Obě jsme to obrečely, zapily lahví vína a já pak v našem bytě osaměla. Byl to docela nezvyk, prvně v životě jsem bydlela úplně sama – a po čase jsem s překvapením zjistila, že mi to vlastně maximálně vyhovuje.
Jenže Darina byla za čtvrt roku zpátky. S kolegou to nedopadlo, přišla mu na nevěru a já další týdny trávila snahou ji utěšit a rozptýlit. Nevím, čím to je, ale tehdy jako by naše přátelství začalo maličko uvadat. Sice jsme se dál kamarádily, ale bylo to už nějak jiné. Byt mi připadal pro dvě malý, chodit večer po barech se mi už nechtělo a nejradši jsem byla doma sama.
Pár měsíců na to jsem se seznámila s Tomášem – a po půl roce se situace opakovala, jen obráceně. Stěhovala jsem se já a v bytě zůstala Darina. A na rozdíl od ní jsem měla to štěstí, že mi to vyšlo hned napoprvé. Tomáše jsem si za dva roky vzala a je to můj milovaný muž dodnes.
Naštěstí ani Darina nebyla dlouho sama, vdala se jen pár měsíců po mně. Navzájem jsme si svatbu odsvědčily a kamarádily se dál. Vídaly jsme se už méně, ale kupodivu o to raději. Zkrátka když jsme chtěly, zavolaly jsme si, sešly se, probraly novinky nebo spolu zašly do kina na něco, co naše chlapy nezajímalo, zasportovaly si.
Pokračování 3 / 4
Zpráva o mém těhotenství ji zaskočila
A kdyby nebylo toho, že jsem otěhotněla, věřím, že by takhle fungovalo dodnes. Jenže dítě všechno změnilo. Když jsem tu novinku oznamovala Darině – po Tomášovi byla hned druhá, kdo se to dozvěděl – čekala jsem, že bude mou radost prožívat se mnou, že bude stejně nadšená. Já bych v opačné situaci rozhodně byla!
Jenže Darina vypadala spíš zaraženě, sice mi popřála, ale že by projevovala bůhvíjaké nadšení nebo zájem, to se rozhodně říct nedalo. Spíš jako by o tom ani nechtěla mluvit. Mrzelo mě to a nerozuměla jsem tomu, až mi pak tehdy o pár dnů později zavolala a omluvila se s tím, že to pro ni zkrátka byl jen šok, že si nás dvě pořád nějak nedovede představit jako mámy. A že samozřejmě má obrovskou radost, jen to musí ještě vstřebat.
Dokud jsem byla ještě těhotná, zdálo se být vše v pořádku. Darina se mnou i pomáhala vybrat výbavičku, nakupovat, ptala se, jak mi je. Ale když se malý Mikuláš narodil, najednou bylo všechno nějak jinak. Přišla se za mnou podívat do porodnice, ale ani si ho nechtěla pochovat. Ani pak později, když mě v prvních týdnech navštívila doma. A nakonec řekla, že určitě potřebuju klid a chci si malého užívat, takže se mám ozvat, až se budu chtít sejít já.
Byla jsem z toho zaskočená, nechápala jsem, že je taková odtažitá, a šestinedělní hormony pracovaly naplno, takže jsem jen bulela. Tomáš mě utěšoval, že je to třeba Darině líto, že sama ještě miminko nemá, tak ať na ni netlačím. Připadalo mi to jako docela rozumné zdůvodnění, a tak jsem počkala snad dva měsíce, než jsem se Darině ozvala, že bychom se mohly sejít na kafe.
Pokračování 4 / 4
Čeká, že půjdu s ní a dítě nechám doma
Zněla opravdu potěšeně, ale její úsměv okamžitě povadl, když jsem do kavárny dorazila s kočárkem. „Ty máš s sebou i jeho?“ ptala se vyloženě otráveně. „A cos čekala? Že bude odpoledne sám doma a pohlídá se?“ nechápala jsem. Prý že myslela, že když ji zvu na kafe, myslím tím jen my dvě.
„Ale teď už to nebude jen my dvě,“ řekla jsem jemně. „Já mám Mikuláše, jsem máma. Nemůžu dělat všechno to, co dřív, ne v takové míře. Tomáš samozřejmě bude hlídat, až malý povyroste, ale dokud kojím, rozhodně nepůjdu někam bez něj.“ Kafe se pak neslo v dost napjaté atmosféře, po hodině jsme se rozloučily a nakonec mě Darina dorazila, když prohlásila, že se se mnou ráda uvidí, ale až ve chvíli, kdy budu mít to hlídání. Prý si takhle vůbec nepopovídáme!
A to byl přitom Mikuláš hodný, mohla jsem se věnovat jí, miminko v kočárku spalo. No a takhle to pokračovalo a pokračuje dál. Několikrát se mi podařilo Darinu někam vytáhnout – předem s „varováním“, že prcek bude s námi, a ačkoli nakonec šla, vždy mi dávala nepokrytě najevo, že ji malý obtěžuje. Korunu tomu nasadila nedávno, když řekla, že mě vlastně obdivuje, že ona se na dítě ještě necítí, když vidí, jaká je to zátěž, že je konec s normálním životem. A že už se mnou není žádná zábava, když jen sedím doma a starám se o dítě.
Neřekla jsem na to radši nic, jinak bych asi volila ostřejší slova. Připadá mi, že kamarádka na malého regulérně žárlí! Vadí jí, že na ni nemám ten čas jako dřív, že nemá s kým večer vyrazit, protože její muž na to příliš není, zkrátka že je v mém životě někdo přednější než ona. Na jednu stranu to chápu, na druhou mi to nepřijde jako jednání dospělé ženy. Mrzí mě to, nechci naše přátelství ztratit, ale Mikuláš je mi samozřejmě nade vše. Nevím, jak jí vysvětlit, že to, že mám jeho, přece neznamená, že naše kamarádství přestane fungovat.