MICHAELA (42): Manžel spáchal sebevraždu. Nikdy mu to neodpustím

19. 7. 2018
MICHAELA (42): Manžel spáchal sebevraždu. Nikdy mu to neodpustím
Jen ten, kdo zažil něco podobného, ví, jak je těžké vyrovnat se s tím, že si partner sáhl na život. Michaela si tímto utrpením prošla a dodnes neví, co se vlastně stalo.

Když vejdete u nás doma do chodby, všimnete si kvanta fotek na zdech. Jsou na nich ty nejkrásnější momenty s mojí rodinou, hodně smíchu a radosti. Za idylickými fotkami, které mě ukazují jako manželku a mámu, se ale skrývá úplně jiná realita. Od doby, kdy se můj manžel rozhodl vzít si život a udělal ze mě vdovu, jsem někdo jiný. Musela jsem začít znovu. A že to byla dlouhá cesta vydlážděná hněvem k muži, který udělal takovou hloupost…

S Honzou mě seznámila moje kamarádka poté, co skončilo moje první, skoro čtrnáctileté manželství. Jako rozvedená matka dvou kluků (Kuby a Saši) jsem byla hodně osamělá. A s Honzou jsem najednou cítila zvláštní spřízněnost, i on se totiž právě rozcházel.

Jednou o víkendu jsme se dohodli na setkání, i když jsem se v té době necítila na to znovu se zamilovat. Hledala jsem jen spřízněnou duši. Po naší schůzce jsem ale měla v hlavě zmatek. Myslela jsem na něj od rána do večera. A pak mě navštívil u nás doma. Bydlel na druhém konci republiky, takže zůstal na celý víkend.

S kýmkoli jiným bych na to šla pomaleji, jenže Honza mě svou povahou totálně odzbrojil. Vyzařoval z něj neuvěřitelný klid a rozvaha, byl spíš tišší, zato velmi šarmantní. Zakrátko jsme už plánovali svatbu… Věděla jsem, že jsem našla chlapa, se kterým chci strávit zbytek života. A měli ho rádi i moji kluci. Svatba byla koncem října 2010 a k oltáři mě vedli právě Kuba se Sašou. Zdálo se mi, že štěstí máme na dosah.

Manželství náš vztah ještě zpečetilo a zdokonalilo. Honza změnil práci, přestěhoval se k nám a poměrně rychle se mi přizpůsobil. Rok po svatbě se nám narodil Artur a náš život se dostal do příjemné rutiny. Honza hodně pracoval, ale víkendy jsme trávili vždycky jako rodina.

Jenže v červnu 2012 se všechno naše štěstí zhroutilo jako domeček z karet. Ten víkend zuřila venku bouřka, vzpomínám na to, jako by se to stalo před pár dny. V pondělí brzo ráno nás vzbudil Artur. Společně jsme ho uspali a pak si ještě povídali. Netušila jsem, že je to naše poslední debata.

 V sedm odešel manžel do práce, já měla naplánovaného zubaře a návštěvu autoservisu. Kolem oběda mi poslal milou esemesku: Tebe i Artura budu milovat navždy. Usmála jsem se, ale víc už jsem na jeho vyznání nemyslela. O dvě hodiny později jsem otevírala dveře dvěma policistům a ta zpráva mi naskočila ve vteřině…

„Váš manžel…,“ začal jeden z nich a já věděla, že je konec. Konec všeho, co jsme budovali a o čem jsme snili. „Obávám se, že spadl z výškové budovy a je mrtvý.“ Úplně jsem oněměla. On nebyl v práci? A co dělal na nějaké budově? Policista mi skočil do úvah a zeptal se: „Nechal vám tu nějaký vzkaz?“ Tušila jsem, kam tím míří.

To, co se stalo, nebyla nehoda, ale záměr. Honza nás opustil vědomě a já doteď nevím, co ho k tomu vedlo. Dny, které následovaly, byly lekcí toho největšího smutku. Prožila jsem všechny jeho fáze a vím jedno: Zlomené srdce bolí i fyzicky. Na hrudi jsem cítila opravdu neuvěřitelnou bolest. Zároveň se vyvinula moje schopnost pociťovat asi dvacet různých emocí současně. Procházela jsem vlnami hněvu, zuřivosti, nenávisti, bezradnosti, žalu, až jsem se vrátila znovu k obrovskému vzteku.

Pořád, každý den, jsem hledala odpovědi. Převrátila jsem dům skrz naskrz, jen abych našla nějaký vzkaz, snažila jsem se vybavit si náš poslední rozhovor, jestli v něm Honza něco nenaznačil. Všechno zbytečně. Šla jsem dokonce i na místo, odkud skočil, a snažila se pochopit, co asi cítil, když se díval dolů. Jak jsem tam tak stála, bylo mi jasné, že chtěl asi hodně moc umřít, když se rozhodl skočit…

Dodnes mi visí nad hlavou věta, kterou mi řekl soudní lékař, když potvrzoval sebevraždu: „Ten muž, který stál tam nahoře, nebyl ten, jakého jste znala.“ Dlouho jsem o tom přemýšlela a nakonec se mi podařilo neodsoudit Honzu jako zbabělce, který se na všechno vykašlal.

Začala jsem na něj vzpomínat jako na muže, který nám s láskou každou sobotu dělával palačinky, vyprávěl klukům před spaním neuvěřitelné příběhy, psal mi zamilované dopisy a esemesky a pokaždé věděl, jak mi udělat radost.

Dnes, téměř dva roky poté, co jsem ztratila svého manžela, se mi konečně daří posouvat se dál. Už nejsem Michaela, vdova po Janovi, jsem jednoduše Míša. Když Artíkovi ukazuju fotky jeho táty, mluvím o něm jen hezky. A přestože Honzovi nikdy neodpustím to, co udělal, pomalu se učím to alespoň přijmout…

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Když se vám zasteskne po romantických chvilkách, tak se nerozhlížejte po cizích. Máte vedle sebe osobu, která vás miluje, i když to možná neumí dát pořádně najevo. Je pak na vás, abyste…

Nejčtenější články