Míla je vdaná, má tři děti, dvě jsou dospělé, třetí v pubertě. Bohužel či bohudík se jí stalo něco, co absolutně nečekala ani nehledala. Osudově se zamilovala, a to poprvé v životě.
Jsem naprosto v koncích. S rozumem, s logikou i se schopností se racionálně rozhodnout. Myslím, že jsem úplně poprvé v životě skutečně zamilovaná – ochromená láskou, ale i strachem, že ať se rozhodnu jakkoliv, bude to špatně.
Pokud se rozvedu, rozbiji rodinu a ublížím dětem i manželovi. Jestliže však ve vlažném manželství a odtažitém vztahu zůstanu, ublížím sobě, obětuji životní lásku a možná už nikdy od života nedostanu podobnou příležitost něco tak úžasného prožít a žít.
Martina Šebestová
23. ledna 2022
Mým dětem je dvacet, osmnáct a šestnáct let. Všichni bydlí zatím doma, dva nejstarší jsou už relativně samostatní. S manželem jsme spolu dvaadvacet let. Svého muže jsem měla ráda, myslím, že jsem v počátcích manželství byla snad i trochu zamilovaná, ale láska jako trám to nikdy nebyla. Prostě jsme k tobě tak nějak patřili, měli se rádi, vyhověli si a s rodiči toho druhého jsme skvěle vycházeli.
No, a pak jsem také neplánovaně otěhotněla. Oba jsme z rodin s křesťanskou tradicí, umělé přerušení těhotenství nenapadlo v této souvislosti absolutně nikoho. Scénář byl vlastně docela jasný – svatba. Svatba! Nebyla jsem nešťastná, jen překvapená a vylekaná z toho, že mně ten život se závazky začíná docela brzy a neplánovaně.
Jiřina Sivcová
20. ledna 2022
Naše manželství je už roky vlažné. Muž není příliš komunikativní, rok od roku se vzdalujeme. Nikdy nevím, co se v něm odehrává, co ho trápí, co mu dělá radost. Nerad mluví, odmítá si povídat, nerad se s čímkoliv svěřuje. O rodinu a dům se však stará, s dětmi vychází dobře.
Muž, do něhož jsem se zamilovala, je vdovec. Sám vychovává dospívající dceru. Známe se z pěveckého sboru, kam začal před časem chodit. Naše první setkání bylo zvláštní až neskutečné – byli jsme jeden z druhého naprosto „paf“.
Jiřina Sivcová
18. ledna 2022
Ani já, ani on nedokážeme říct proč přesně. Jako bychom se odkudsi znali, jako by nás něco osudového propojovalo, anebo jsme navazovali na nějaký vztah, který již kdysi existoval. Marián byl tenkrát méně stydlivý než já, a tak se přímo zeptal, zda se neznáme. Přiznala jsem mu, že přemýšlím nad tímtéž. Po zkoušce jsme se zapovídali a usoudili, že jsme se nikdy předním potkat nemohli.
Jiskry však mezi námi přeskakovaly od prvního okamžiku. Byli jsme jako dvě prskavky – když je dáte k sobě, září a jiskří ještě více… Nyní spolu trávíme po každé zkoušce alespoň chvíli času, povídáme si a podařilo se nám jít i k Mariánovi na návštěvu. Vyznal mi lásku, i já jemu, ale nespali jsme spolu.
Laura Poláková
16. ledna 2022
Marián chápe, v jaké jsem situaci a velmi se brání tomu na mě tlačit. Popravdě také neví, co dělat. Nechce být příčina rozbití mé rodiny, ví, jaké to je někoho ztratit. Ale na druhou stranu to, co k sobě cítíme, nechce zahodit ani jeden z nás.
Děsí mě myšlenka, že bych se Mariána měla jednou provždy vzdát! To, co k němu cítím, i to, jak se mi jeví jako člověk, je naprosto neskutečné. Hrozně se bojím, že pokud se rozhodnu zůstat s mým mužem, ztratím něco nesmírně cenného a ona ztráta mě bude mrzet až do konce života.
Na sto procent však také vím, že děti by se z domu, v němž vyrostly a kde má každý svůj vlastní komfortní prostor do panelákového bytu rozhodně stěhovat nechtěly. Prostě by zůstaly s manželem. Obávám se, že bych to nezvládla, zvlášť u nejmladší dcery.
Laura Poláková
13. ledna 2022
Johanka je sice hodně samostatná, v podstatě dělá, že nás rodiče nepotřebuje, ale velmi dobře si uvědomuji, jak je tento věk křehký a zranitelný. Uvažuji o tom, že bych vše vydržela ještě dva roky, než Johanka dospěje. Marián by počkal, i tuto možnost jsme probírali, ale zase mi to přijde nefér vůči mému muži.
Nechci mu dva roky lhát a dva roky hrát divadlo. A také ho dva roky blokovat v tom, aby si případně vybudoval nějaký nový vztah. Už čtyři měsíce ležím v knížkách, pročítám různé diskuse, rozhovory, přednášky a snažím se porozumět svému životu, svému zmatenému rozumu i srdci. Vůbec nevím, jak se rozhodnout, zda jít za voláním srdce, anebo za odpovědností a hlasem rozumu.