Ta pravá a osudová láska opravdu existuje, i když ne vždy bývá naplněna. Mílina babička prožila románový příběh jako z filmu a svoji první lásku si nesla v srdci celý život. Jak to dopadlo?
Svůj příběh první lásky mi babička Jarmila vyprávěla už jako holce. Sice s mým dědou strávila přes čtyřicet let, nikdy však nezapomněla na svoji první, zásadní lásku. Jmenoval se Jan a byl o tři roky starší.
Poprvé se uviděli při koupání na jezu, když bylo babičce čtrnáct. Jarmila měla prázdniny a trávila je u babičky a dědy. Těch několik málo týdnů po sobě jen pokukovali. Chodit spolu začali až rok následující.
Pochopitelně to tehdy byl vztah jiný, než zažívají mladí lidé dnes. Než se poprvé chytli za ruce, dali si první pusu, vyznali si lásku a napsali první milostný dopis, uběhla spousta času. Byla to láska převážně platonická.
Laura Poláková
25. dubna 2024
Když babička oslavila sedmnáctiny, Jan ji požádal o ruku, že si prý počká, až jí bude osmnáct, a vezmou se. Mladá dívka Jarmila byla dojatá, ale nedovedla si představit, jak by ji mladý švec zajistil. Navíc ani rodiče sňatku příliš nepřáli. A do toho začala v Evropě zuřit válka. Jan byl odvelený na práci do Německa. Mladí se jen těžko loučili.
Jarmila o Janovi neměla žádné zprávy, asi to bylo tím, že se s rodiči přestěhovala do jiného města. Když jí bylo devatenáct, přišel za jejím otcem František (můj děda) s přáním, aby se Jarmila stala jeho ženou.
Martina Šebestová
15. září 2022
Měl co nabídnout, provozoval zavedenou truhlářskou dílnu, předělával si domek. Pro rodiče zkrátka jasná perspektiva. Jarmila po delším váhání nakonec na přání svých rodičů souhlasila, že si Františka vezme.
Jarmila se do dědy zamilovala postupně a rychle za sebou mu porodila tři děti. Strávili spolu pětačtyřicet let. „Byly šťastné časy i ty složitější, ale nikdy by mě nenapadlo, že bychom spolu nebyli,“ takhle často babička roky po dědově boku hodnotila.
Když děda v osmdesáti zemřel, bylo to náhlé a docela rychlé. Babička ale velkému smutku nepropadla, soustředila se na vnoučata, poté na pravnoučata.
Martina Šebestová
27. září 2022
Byla tou pohádkovou babičkou přesně podle vyprávění Boženy Němcové. A pak jí jednou přišel dopis od muže, kterého neviděla přes padesát let. Žil od ní sto osmdesát kilometrů daleko.
Byl taky vdovec a chtěl ji vidět… Babička byla rázem jako puberťačka, začala se na Jana těšit, promýšlela, co si vezme na sebe, v jaké kavárně by bylo nejlepší shledání.
Všechno dopadlo víc než dobře. Potkali se v Praze a následující roky se navštěvovali. Pak Jan prodal v jižních Čechách dům a nastěhoval se pouhých pět kilometrů daleko od naší babičky.
Laura Poláková
26. dubna 2024
Prožili spolu ještě skvělých deset let, jezdili na výlety, chodili po kavárnách, pekli spolu koláče. Vzít už se nestihli, ač to bylo v plánu. Jan odešel, ale nezapomněl babičce říct, že ji nikdy během odloučení nepřestal milovat. A ona? I nám vnučkám přiznala, že ho měla v srdci po celou dobu, co byla s dědou.
Byla přesvědčená, že lze milovat dva muže stejnou měrou. „Tenkrát nám lásku vzala válka, nerozešli jsme se, prožívali jsme jen krásné chvíle. I proto jsem na něj nemohla nikdy zapomenout,“ říkávala. Mně ten její nadhled a životní moudrost vždycky braly dech.