Míla: Mám v péči osm romských dětí

21. 9. 2015
Míla: Mám v péči osm romských dětí
Paní Míla velmi toužila po dětech, ale bohužel vlastní mít nemohla. Rozhodla se tedy pro adopci. Dala domov rovnou třem chlapcům a pěti děvčatům.

Často kolem sebe slyším, že vychovávat dnes dítě chce pořádnou dávku odvahy. Pěstounka Míla Sehnalová jich sama vychovala hned osm.„Když jsem žádala o svěření dítěte do péče, nikdy jsem neměla nároky na vzhled dítěte, intelekt rodičů a podobně. Všechny moje děti jsou romské a společně jsme museli překonat i řadu těžkých období.“

Míla Sehnalová vlastní děti mít nemohla, ale vždycky po nich toužila. O svěření dítěte do pěstounské péče poprvé požádala v roce 1988, když jí bylo dvacet sedm let.„Skočila jsem do toho rovnýma nohama, nic jsem o tom nevěděla, ani to, že se na děti berou příspěvky v podobě pěstounských dávek,“ vzpomíná.

Jako první k ní přišel dvouapůlletý Péťa.„Říkám si, že to opravdu nebyla náhoda, že zrovna on byl první. Zvládnout Petra bylo doopravdy náročné.“ Petr neuměl mluvit ani jíst, protože v kojeneckém ústavu dostával pouze kašovitou stravu. Zmocňovaly se ho nekontrolovatelné záchvaty vzteku.

„Dnes je mu dvacet sedm let a teprve před čtyřmi lety mu diagnostikovali Aspergerův syndrom. Když byl malý, tak mi říkali, že jsem ve výchově málo důsledná, a proto se takhle projevuje. Důvodem ale bylo toto postižení.“

Postupem času k Petrovi přibyl Milan a pak Robert. „Milanovi je dnes třicet dva let a ani s ním to nebylo snadné. Bral drogy, kradl. Ale nakonec se z toho dokázal dostat – když opustil toto prostředí, odešel do Anglie, kde se postavil na vlastní nohy a pracuje jako tlumočník.“

Z Roberta, kterému je dnes třicet jedna let, má Míla také radost, vystudoval vysokou školu, založil rodinu a má syna.

Ke třem chlapcům pak přibylo pět dívek: Denisa, Nikola, Miriam, Rosalinda a Veronika. Denisa i Miriam jsou vyučené; Nikola – ač je dospělá – bude v Mílině péči i nadále, protože je mentálně postížená a k tomu jí byl diagnostikován autismus.

Míla se snažila děti vychovávat a klást na ně nároky odpovídající jejich handicapům. Což byl v mnoho případech i důsledek dlouholeté ústavní péče. „Nejtěžší bylo nezhroutit se, když s dětmi přišly nějaké problémy. Musela jsem si uvědomit, že některé věci prostě nezměním, že se musím smířit s tím, jak to je. Dětem dokážete dát nějaký základ, ale všechno ostatní je pak už na nich. Postavit na vlastní nohy se musí samy, třeba si i natlučou, ale vlastní zkušenost je důležitá. Pomoc a péče nekončí úředním ukončením pěstounské péče,“ dodává Míla Sehnalová.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

Kritizovat okolí byste měli jen ve chvíli, kdy jste si jisti, že sami nemáte máslo na hlavě. Pokud máte o práci svého kolegy nebo partnera v podnikání pochybnosti, tak to řešte v klidu a…

Nejčtenější články