Léto se chýlí ke konci, ale pořád ještě jsou hezké dny a tak si s paničkou musíme užívat, dokud to jde. Až bude domeček zasypán sněhovou peřinou, nebudeme moci trávit spoustu času venku, protože nevíme, kde prodávají futrály na nos a čeníšek.
A tak aby si to panička pořádně užila, vymýšlí různé aktivity, aby měla na co v zimě vzpomínat. Vytáhla z garáže své staré kolo, které sice bylo v pravěku zakoupeno jako kolo horské, ale ve skutečnosti to je věc, která byla vyráběná jako kombajn a nějak se to nepovedlo. I tak ho má ráda a já taky, protože mám na řidítkách pohodlnou taštičku. Zatímco ona na pedálech maká s nasazením dělníka v dole, já se mám přímo královsky.
No a tak byla neděle a panička poskakovala, jako by ji píchali do zadku špendlíkem, že jako doma zahálet je na nic, projížďka na kole by rozhýbala tělo a vyplavila nějaký ten hormon štěstí. V neděli je doma páníček a tak je nutno veškeré aktivity provádět s ním. On také vlastní kolo, které bylo původně vyráběno jako něco úplně jiného a řekla bych, že to jeho je na tom ještě hůř, neboť nemělo být kombajnem, ale rovnou tankem. No ale – je chlap, tak ať si poradí, no ne?
Panička tedy navrhla, že se pojede na vyjížďku. Páníček se zatvářil stejně nadšeně, jako při zjištění, že má na malíčku kuří oko.
„Pojedem ale jenom kousek, kolem baráku,“ souhlasil nerudně.
Páni! Kolem baráku! Co to je za řeči? pomyslela jsem si a pohlédla na paničku. Ta utrpěla výraz vypovídající o tom, že je jí jako plnokrevníkovi na startu dostihu, kterému však nakonec dovolí oběhnout pouze hromádku hnoje. Inu – hlavou zeď neprorazíš a tak kývla, ovšem myslíc si své.
Opřela se do pedálů a už jsme si to frčely. Panička si nevzala své cyklistické kalhoty, neboť učinila zjištění, že v nich vypadajá jako batole s gatěmi naditými plenami a vyrazila v lehkých sportovních. Páníček se vlekl za námi v ošoupaných džínách, přičemž zvolil ty, které škrtí a tlačí i když v nich leží na pohovce. Zatímco panička nadšeně vykřikovala nad nad rozkvetlými keři a voňavými rostlinkami, páníčkův výraz napovídal, že se mu v kapse otvírá kudla a že ji neváhá použít. Gatě ho prý nevídaně škrtí...
Sluníčko krásně hřálo, další právě objevená cyklostezka vedla mezi poli, vylekaná koroptev snaživě plácala křídly a panička byla na vrcholu blaha.
„Kam až chceš jet?“ bručel páníček s výrazem buldoka, ovšem panička byla jako v rauši a odpověděla mu to, co jistě nechtěl slyšet: „Kam až budu moct! No není to nádhera? Jen se podívej!“
Nádhera to byla. A bylo to z kopce. Skoro pořád. Celých téměř dvacet kilometrů…. V malém městečku nám skočila za krk žízeň. V tamní hospůdce si páníček dal malé pivo, panička do sebe kopla malinovku a posilnila se zmzlinovým pohárem, jehož odpudivě zelená barva bezvadně kontrastovala s barvou obličeje páníčka, jenž toho měl tak akorát dost.
No, co vám budu povídat. Zastavit se neměla, neboť nohy vypověděly poslušnost. Ovšem přiznat to nemohla. A tak zpátky to byl páníček, kdo vedl. Cesta nazpět, těch skoro dvacet kiláků do kopce, byla pro paničku silný soupeř. Ovšem snažila se a šlapala odhodlaně do pedálů, ignorujíc riziko, že to s ní šoupne a bídně zhyne v houští u cesty.
Před domem sesedla z kola.
„No ty jsi blázen, ty ses byla koupat? Není voda už studená?“ prohodila sousedka, která se právě vracela domů a zastihla paničku, kterak se nepředstavitelně upocená, s nepříčetným výrazem v oku, vrávorajíc na gumových nohách, snaží strefit klíčem do zámku.
Páníčkovi to zřejmě bylo zadostiučeněním, neboť se proměnil opět na zábavného společníka. Jenže on si myslí, že to paničku položilo a nebude chtít tenhle kaskadérský kousek opakovat. Omyl. V týdnu, když on není doma, s paničkou hledáme na internetu další cyklotrasy. Škoda jen, že nevedou všechny po rovině.
Vaše
Eni