Bez ohledu na to, zda jste mužem nebo ženou, vždy považujete osobu vám blízkou za své vlastnictví a v mnoha kulturách jím i jste, pokud máte to štěstí (či smůlu), že jste se narodili jako žena. V tom případě je nevěra takřka zločin a vražda v afektu je ospravedlnitelnou záležitostí. Ale nebylo tomu tak vždy.
A protože vše začíná od začátku, začneme tak i my. Vynecháme dobu, kdy jme byli měňavkami v oceánu a rituály při páření opic necháme také na jindy. Ale hned o pár milionů let později tu máme poučné a zajímavé období:
Pravěk. Než se vystřídala doba kamenná s dobou bronzovou a než pazourkoví lidé přišli na to, jak otesávat šutry nějaká chvilka uběhla. Během těch pár tisíc let jsme nahlíželi na život úplně jinak. Ten, kdo se dožil třiceti byl považován za ctihodného kmeta a stařešinu rodu. Sílu rodu určoval počet jeho členů, takže v rámci zachování místa na slunci bylo téměř povinností mužů zařídit, aby se rodily děti. Manželství tenkrát nebylo v módě a děti vychovával celý rod. Vítězilo právo silnějšího. Oblíbeným zvykem bylo popadnout ženu z cizího kmene a odvléci ji do nejbližšího houští. Díky tomu nedocházelo k degeneraci a naopak se nám pěkně rozšiřoval genový fond.
Jen co skončila doba ledová a jeskyně přišly lidem nepohodlné (revma a tak), přestěhovali se do vesnic a kromě vyvražďování sousedních kmenů začali více obchodovat, mluvit a ujasnili si majetkové vztahy.
V době bronzové (či jinak kovové) lidstvo pokročilo kupředu. Bydlíme v chatrčích, ořeme na polích a vůbec se zdárně vyvíjíme. Žena je majetkem muže, její cena se určuje počtem krav, koz nebo slepic. A když žena nerodí, proč si nekoupit nebo neunést novou? Vždyť zachování rodu je nejdůležitější povinností muže. Už pomalu přecházíme k Evropskému standartu jeden muž, jedna žena, ale nikdo to zatím nebere příliš vážně. Přesto pomsta nositele rohů bývá velmi tvrdá. Zatímco my se vrtáme v hlíně a cenu manželky přepočítáváme na kuřata, o několik set kilometrů jižněji je to mnohem zajímavější.
Řecko a Řím. Skvělá doba. Nikdo si s ničím (kromě politiky) moc hlavu nelámal. Že si Caesar upletl miminko s Kleopatrou? Takových už tu bylo. Homosexualita u mužů je naprosto běžná, vždyť proč nemít důvěrného přítele? Zvlášť když se vedou tak dlouhé války, jeden je i pět let z domova a pokouší se přemluvit s mečem v ruce Germány či Galy, aby se vzdali. A domorodé ženy? Škoda mluvit. K dokonalosti toto období přivedl Caligula. Pozornost si zaslouží i jeho takřka incestní vztah s vlastní matkou. Přeskočme teď pár celkem nudných století a zakotvěme v temném středověku.
Pálení čarodějnic, křižácké výpravy, depresivní a zároveň poučné období. Pán má právo první noci. To přeci není nevěra, pouze otestování cizí manželky. U dam je požadováno, aby se vdávaly jako panny, ale do ráje vede cest vícero. Říkalo se tomu tehdy milování po anglicku. Zatímco rytíři putují do Svaté země, aby obrátili na víru pohany, jejich manželky utěšují potulní pěvci, minesängři. Pravdou je, že klid rytířům zajišťoval pás cudnosti. Pokud však na bojišti ztratili klíč, udělali tím neskonalou radost místnímu kováři. Existovaly také samozřejmě pásy cudnosti i pro pány, takže obracet na víru (či na záda) místní dívky mohli pouze velice komplikovaně. Manželství se uzavírala pro peníze, milenky a milenci byli běžnou součástí rodinného života, pokud ovšem nepodkopávali příliš autoritu hlavy rodiny.
Všechnu legraci zkazila opět o něco později královna Viktorie. Její pravidla slušného chování v podstatě donutila přejít nevěru do ilegality. Oblečení se nosilo upnuté až ke krku a jediným povyražením pro muže byl sem tam vykukující dámský kotník zpod hromady spodniček a sukní. Naštěstí se mohli jinak ctihodní muži vybíjet v domech neřesti. Mimochodem, víte, že korzety, punčochy a ostatní „erotické“ oblečení začaly prodejné dívky nosit proto, aby mužům co nejvíce připomínaly oblečení jejich manželek? To, že se později staly symbolem erotiky byla spíš shoda okolností.
Pak už to šlo s nevěrou z kopce. Jediný světlý okamžik zažila v šedesátých letech, kdy lidé s nadšením pěstovali marihuanu a volnou lásku. V dnešní době, kdy vztah, potažmo manželství trvá i půl století je nevěra něco bolestivého, občas tolerovaného a často proklínaného. Přesto ale v prospěch všech zahýbajících mluví staletí. Ta tisíciletí, která jsme prožili v jeskyních a snažili se zachovat lidský rod neustálým množením v nás nějakým způsobem zůstala. V mužích je neustále zakořeněné nutkání rozšiřovat svou genetickou informaci a v ženách zase touha najít co nejsilnějšího „samce“ se kterým by měly zdravé a silné děti.
Nehledejte ale v tomto článku ospravedlnění nevěry. V lidstvu je sice takové chování zakódováno, ale staletí vývoje nás svým způsobem poznamenala. Záleží jen na vás, jestli se, přistiženi při „činu“ pokusíte hájit tím, že máte nevěru v genech. Pak by se ale i vaše lepší polovička mohla pokusit uspět u soudu s obhajobou, že vás válečkem na nudle doopravdy uhodit nechtěla, ale má to v genech už z doby kamenné. Jen doma nenašla kyj.
Zkrátka, kde začíná civilizace, tam končí legrace.
autor: čtenářka Martina