Milena měla po rozvodu a na žádný vztah nepomýšlela. Osud ale rozhodl za ni a do cesty jí postavil sympatického doktora, který jí vyléčil nemoc i srdce...
Před pěti lety, bylo to těsně před prázdninami, jsem náhle onemocněla. Byla to celkem „čára přes rozpočet“, protože jsem se chystala navštívit sestru na Moravě a strávit tam půlku prázdnin. Měla jsem krátce po rozvodu a na relax s rodinou jsem se těšila.
Byla jsem z toho dost otrávená a první dny se snažila nemoc odehnat všemožnými vitaminy a přípravky, jen abych byla do odjezdu fit. Jenže tělo mě přestalo poslouchat, a když jsem ani po šesti dnech nebyla schopná jít nakoupit, usoudila jsem, že je načase zajít k doktorovi.
Laura Poláková
6. srpna 2019
Se sestrou jsem se po telefonu domluvila, že hned jak se mi udělá líp, dorazím. Bláhově jsem si myslela, že do týdne odjedu na milovanou Moravu. Jenže brzo mělo být všecko úplně mimo můj plán...
V ordinaci, kam jsem s vypětím všech sil dorazila, bylo plno. Vydýchaný vzduch a nepříjemné obličeje ve mně vyvolávaly pocit mdloby – chtěla jsem odejít. Jenže v tu ránu vyšel z ordinace lékař, aby zavolal dalšího pacienta. Byla to nová soukromá ordinace v našem městě a chudákovi doktorovi zkolabovala sestra, takže musel zvládnout práci i za ni.
Laura Poláková
4. srpna 2019
Ten doktor byl prostě neodolatelný! Vypadal, jako by vypadl z amerického filmu. Bílý rozevlátý plášť, černé vlasy, plnovous a šibalské tmavé oči. Zavadil pohledem o mě a usmál se. Nepatrně, ale usmál, a to jen na mě! Najednou mi všichni ti lidé i to vedro přestali vadit. Byla jsem sice poslední pacient, ale vůbec mi to nevadilo. Dokonce se mi udělalo nepatrně líp.
Když jsem došla asi po čtyřiceti minutách na řadu, čekárna už byla prázdná a já litovala, že jsem si s sebou nevzala rtěnku a hřeben. Musela jsem vypadat „náramně“. Horko i nemoc udělaly své, a když jsem procházela kolem malého zrcadla v ordinaci, málem jsem se sama sebe lekla.
Laura Poláková
1. srpna 2019
Jenže doktůrkovi to nevadilo, pořád se tak jemně usmíval. A já jsem po dlouhé době zase cítila ruměnec ve tváři... Když mě vyšetřil, předepsal mi antibiotika a důrazně doporučil, abych nemoc nepodceňovala a koukala se pořádně vyléčit.
Viděl můj otrávený obličej, vždyť jsem ležela už týden jako lazar, a pořád nic! Můj zachránce se zasmál a řekl, že tak to někdy chodí. Když jsem se s ním loučila v prázdné čekárně, dal mi ruku na rameno a řekl větu, která mi změnila život: „Pokud se nebudete zítra cítit lépe, dorazím k vám na kontrolu. Souhlasíte?“
Laura Poláková
30. července 2019
Kdo by nesouhlasil?! Kývla jsem a vykouzlila ten nejsvůdnější úsměv. Musím říct, že psychika dělá opravdu hodně. Už po návratu domů jsem se cítila jako ryba ve vodě, kašel i rýma byly pryč, a to jsem si nevzala ani prášek! Bylo mi jasné, že na pana doktora si budu muset vymyslet nějakou malou lež.
Ráno jsem mu zavolala, že se mi neulevilo a jestli by nemohl dorazit. A tak se taky stalo... S Leošem jsme od té doby spolu a na Moravu se každoročně chystáme už společně. Jsem přesvědčená, že napodruhé jsem našla chlapa svého života. A toho mi seslala jedna protivná vleklá nemoc. Osud je někdy nevyzpytatelný, že?