Milena prošla několika vztahy a nikdy ji nenapadlo, že by v budoucnu neměla děti. Dokonce měla i vymyšlená jména, ale osud jí potomky nakonec nedopřál...
Vždycky jsem byla ráda ve společnosti, a o partnery tak neměla nouzi. První lásku jsem zažila v šestnácti v partě. Další velký vztah mě čekal v jednadvaceti a vydržel osm let. Bylo nám spolu dobře. Cestovali jsme, zařídili si bydlení, podnikali. Pokoušeli jsme se o děti, ale ne nijak zásadně.
Nakonec mě opustil se slovy, že se na děti stejně ještě necítí dostatečně zralý. Jaké klišé! Bylo mi to pochopitelně líto, protože jsem celou dobu žila v domnění, že jsem vůči němu trpělivá: nesnažila jsem se tlačit na pilu, do ničeho jsem ho nenutila, nechala věci plynout. A stejně to nestačilo.
Laura Poláková
20. června 2019
Zato s dalším přítelem už jsem děti chtěla opravdu moc. A i když jsme během tří let vyzkoušeli všechny způsoby včetně léčby, nedařilo se. Až jednou… Radost ovšem vydržela jen pár týdnů. Srdíčko našemu maličkému přestalo tlouct a já musela na interrupci. Překvapivě jsem to tehdy zvládla bez velkých problémů – jak fyzických, tak psychických. Říkala jsem si, že když se zadařilo jednou, povede se to příště už tutově…
Čas utíkal a mně se blížila čtyřicítka. Zatímco všechny moje kamarádky jely už druhé kolo, já byla pořád bezdětná. Bylo mi to líto a zpočátku jsem nesla svůj stav špatně. Nemohla jsem se na těhotné ženy ani podívat. Bolelo mě srdce, že nám se nedaří. Přítel mě stále uklidňoval, že spolu to určitě zvládneme.
Laura Poláková
18. června 2019
Dokonce jsem na čas přestala chodit do práce – abych se vyhnula velkému stresu. I to prý mohl být důvod, že jsem stále nebyla v jiném stavu. Vyzkoušeli jsme všechno – romantické dovolené, zdravou výživu, speciální cviky, návštěvu lékařů i bylinkářů, nakonec i umělé oplodnění. Všechno marně.
Začala jsem zvažovat adopci i pěstounskou péči. Jenže tady nastal kámen úrazu – mému partnerovi se to nelíbilo. Že prý nechce vychovávat cizí děti! Dlouho jsme o tom mluvili, debatovali, nechali to na čas i být. Jenže problém byl na světě a nedal se jen tak zamést pod pohovku. On nekývl a já necouvla, dostali jsme se do slepé uličky. Bohužel právě tohle znamenalo ve výsledku i konec našeho vztahu…
Laura Poláková
16. června 2019
Musím přiznat, že v té chvíli mě vůbec nenapadlo, jak těžké bude později nového partnera najít. Čím starší jste, tím jasněji víte, co chcete. Co ale také očekáváte… Než jsem se po rozchodu, který dlouho bolel, rozkoukala, bylo mi pětačtyřicet. Tedy reálná možnost mít vlastní dítě – fuč. Mít dítě sama jsem ale nechtěla a nechci. Myslím si, že druhý rodič by mu nutně chyběl. Víte, opravdu by mě nikdy nenapadlo, že právě tohle potká mě.
Vždycky jsem chtěla mít Kačenku a Honzíka. A možná ještě Kubu. Malovala jsem si svou budoucnost s dětmi tak nějak samozřejmě. A vůbec jsem nepochybovala o tom, že by to mohlo být jinak. I tak věřím, že mě třeba ještě něco dobrého potká…