Se svým přítelem chodím už osm let. Za celou dobu jsme neměli žádné vážnější problémy. Milujeme se a oba jsme si jistí, že spolu chceme žít a mít děti. Vlastně se shodneme ve všem kromě jediné věci – a tou je svatba. Já o ni dost stojím, partner ale o tom nechce ani slyšet. Ráda bych ho nějak přesvědčila, ale nevím jak.
Chápala bych, že se do ženění nehrne chlap, který je chronický „děvkař“ a bojí se závazků, nebo takový, který zažil třeba ošklivý rozvod rodičů. Filip ale není ani jedno z toho a jeho až panická hrůza ze svatby je pro mě docela záhadou.
Jsme spolužáci z vysoké, dali jsme se dohromady hned v prvním ročníku a vydrželo nám to celé studium a další tři roky, kdy jsme nastoupili do pracovního procesu. Filip zůstal ve firmě, kde pracoval už při škole, já se chvíli hledala a nakonec zakotvila v podobném oboru, ale záměrně u jiné společnosti.
První tři roky jsme spolu klasicky „chodili“ – bydleli jsme každý na jiné koleji a jezdili za sebou. Pak jsme se zkusili v rámci kolejí sestěhovat, abychom si vyzkoušeli, jestli budeme schopni spolu takhle fungovat. Soužití na 12 čtverečních metrech bylo opravdu prubířským kamenem, ale když i to jsme zvládli bez potíží, s vervou jsme se v posledním ročníku vrhli do společného podnájmu.
Slovo svatba poprvé padlo při promoci z úst mé mámy. „Tak teď byste se mohli už i vzít, ne?“ řekla tenkrát Filipovi při gratulaci. Myslela to napůl v legraci, napůl vážně, ale Filip se na to zatvářil tak zvláštně, že ji snad až vyděsil. „Snad jsem něco neřekla špatně,“ ptala se mě pak. „Těžko, v životě jsme se o tom nebavili,“ uklidňovala jsem ji.
I mě samotnou už ale během těch prvních pěti let napadlo, jestli někdy na tohle téma dojde. A tak jsem pak využila situace a zkusila nenápadně nahodit udičku. „Mámu neber vážně, to víš, tchýně. Já se do toho zatím zas tak nehrnu.“
Filip se na mě tenkrát podíval a naprosto vážně řekl: „Poslyš, miluju tě jak nikoho předtím a pevně věřím, že ani nikoho potom, ale svatbu po mně nechtěj. Je mi špatně, jen to slovo slyším. Myslím, že je nám takhle dobře a vždycky bude, a já nechci, aby se to pokazilo.“
Byla jsem tím dost překvapená a zaskočená, ale rozhodla jsem se v tom tehdy více nešťourat. Na nějakou dobu se mi i podařilo na tuhle záležitost prakticky zapomenout, ale pak se postupně zase začala vynořovat.
Musím zdůraznit, že jsem nikdy neměla takové ty sny o princeznovské svatbě, svém velkém dnu, dlouhých šatech a zástupu plačících kamarádek a babiček. Ale vdát jsem se vždycky chtěla. Připadá mi hezké, když dva lidi můžou říct, že k sobě prostě „patří“, i ve smyslu zákona. A hlavně mám ráda ve věcech pořádek, chtěla bych, aby se všichni členové mé budoucí rodiny jmenovali stejně, aby bylo jednodušší vyřizování na úřadech, abych mohla hrdě říkat „můj manžel“.
A k tomu ty stále častější dotazy rodiny i kamarádů, proč „jsme do toho ještě nepraštili“. A tak jsem před několika měsíci tohle téma opět opatrně nadhodila. „Pamatuješ se, jak jsi mi kdysi řekl, že svatbu nikdy? Neřekl jsi mi, proč vlastně,“ zeptala jsem se jednou. „Manželství zabíjí lásku,“ zavrčel Filip stručně a víc jsem z něj nedostala, dal mi jasně najevo, že se o tom bavit nechce. „Podívej se okolo, jak dopadnou ti, kdo se vezmou,“ zavrčel pak ještě.
Marně jsem v paměti pátrala, kdo v našem okolí si svatbou zničil život. „A co Jana s Petrem, nebo Honza a Klára,“ měl hned po ruce příklady, když jsem se zeptala. „No jo, ale ti svatbou jen zkoušeli vyřešit problémy, co měli už předtím. Nezpůsobila jim je svatba,“ namítala jsem. Filip ale další pokusy o debatu nepřipustil.
O pár týdnů později jsem to zkusila znovu. „Ale já bych chtěla být tvoje žena a jmenovat se jako ty…“ přitulila jsem se k němu večer v posteli. „Ježišmarjá, co to do tebe najednou vjelo. K čemu ty papíry taky potřebuješ? Co ti teď chybí? Řekni, udělám všechno, ale ženit se nebudu,“ vyjel na mě Filip zas.
Jsem z toho docela nešťastná. Vysvětlovala jsem mu, že pro mě za mě se můžeme vzít jen ve dvou kdekoli na jeho milovaných horách, že o pompézní obřad mi vůbec nejde. Stejně tak jsem se mu snažila popsat svoje pocity, proč je pro mě svatba důležitá. Ale marně. Maximálně se dozvím, že když nám bylo dobře tolik let doteď, není důvod to měnit.
Ze začátku mi to tak důležité nepřišlo, ale čím víc se Filip brání, tím víc jsem z toho teď nešťastná a pořád řeším, proč to tak je. Vím, že bych na něj neměla tlačit, ale já chci aspoň znát důvody. Připadá mi, že ty jeho jsou takové obecné, aby mě odbyl, ale podle mě tam musí být nějaká jiná, konkrétní příčina, proč má k svatbě nebo manželství takovou averzi. Zkusila jsem se opatrně vyptávat i v jeho rodině a mezi kamarády, ale nic zajímavého, co by mě navedlo na nějakou stopu, jsem nezjistila.
Kvůli tomu všemu začíná být doma poslední dobou trochu dusná atmosféra. I když vydržím třeba čtrnáct dnů mlčet, nakonec mi to stejně nedá a zas se o tom chci s Filipem bavit. Vidím na něm, jak ho to štve a jak se úplně naježí, když s tím zas přijdu. Je mi to líto, protože si pak připadám, že mu na mě vůbec nezáleží, na tom, co by mi udělalo radost. A nevím, jak to vyřešit.
Magda, 28 let