Johanka byla zvláštní dítě, naznačovala to i psycholožka
Jsem už 10 let vdova. Manžel zemřel na komplikace spojené s těžkou cukrovkou. Vzhledem k jeho celoživotně špatnému zdravotnímu stavu jsme měli jen jedno dítě, dceru. Naši velikou radost i starost. Johanka byla vždy plachá a tichá. Kvůli své jemné povaze, uzavřenosti a citlivosti měla mnoho problémů ve škole. Do školky nechodila, zkoušeli jsme to, dokonce opakovaně, ale dcera se ve školce propadala do sebe, neplakala – to ne, nedělala scény, ale byla na tak malou holčičku neuvěřitelně smutná, pasivní a jakoby zavřená do svého světa. Psycholožka nám doporučila školku odložit a Johanku postupně sociálně otužovat. Už tenkrát mi ta zkušená dáma říkala, že se jí nezdá, že by šlo pouze o povahový rys, že se možná bude v budoucnu dcerka potýkat s nějakými psychickými obtížemi. Tehdy jsem se na psycholožku zlobila, že si něco takového dovolí říct.
Johanka byla hodně fixovaná na svého tátu. Muž byl totiž v invalidním důchodu a já musela vydělávat za dva, a tak manžel suploval školku, později družinu a vlastně i zájmové kroužky. Dcera nikam chodit nechtěla, a tak s manželem hodně tvořili a muzicírovali doma. Jenže když bylo Johance 13 let, muž zemřel. Johanka to i navzdory odborné pomoci nesla nesmírně těžce. A právě někdy v té době začaly její problémy. Asi rok po smrti manžela jsem si u dcery všimla zvláštního chování. Občas se chovala tak, jako by byl manžel naživu. Uvařila po večeři kávu a donesla ji ke křeslu, kde manžel sedával, v obchodě koupila diačokoládu, večer přepnula na program, který sledoval výhradně manžel. Děsilo mě to.
Pokračování 2 / 4
Smrt, drogy a nešťastná láska
Přesně dva roky po manželově smrti se Johanka nevrátila ze školy, policie ji hledala celou noc, nakonec ji našli v naší zanedbané chatce v zahrádkářské kolonii. Byla zdrogovaná, ale nic se jí nestalo. Naštěstí si nic neaplikovala nitrožilně, jen kouřila marihuanu. Jenže když se ze svého opojení probrala, byla jsem nucena ji kvůli naprosté desorientaci a podivnému chování odvést k lékaři, který navrhl hospitalizaci na psychiatrii. Tam Johanka nakonec strávila 4 měsíce. Tehdy mi ošetřující lékař poprvé řekl, že je dcera velmi vážně nemocná, prý s velkou pravděpodobností trpí paranoidní schizofrenií. Diagnóza se nakonec potvrdila.
Lékař dceři předepsal léky, které během léčby opravdu zabíraly. Díky užívání léků, pravidelným kontrolám a terapiím se Johanka během několika měsíců vrátila do normálního života. Vše se stabilizovalo a uklidnilo, v dceřině chování jsem již nepozorovala žádné podivnosti, ani náznak komunikace se zesnulým otcem a podobě. Po čase se Johanka zamilovala a měla první vážnější známost, která trvala zhruba tři čtvrtě roku. Jenže chlapec se s ní nečekaně rozešel, Johanka opět začala užívat marihuanu a přestala brát léky – to jsem bohužel zjistila až později. Když jsem se jednou večer vrátila domů, bylo opět prostřeno pro tři.
Pokračování 3 / 4
Upekla dort, koupila dárek a uvařila večeři pro zesnulého otce
Manžel by měl tenkrát svátek a Johanka mu upekla diabetický dort a koupila za ušetřené kapesné dárek. Bylo mi strašně úzko, smutno a děsivě zároveň, že si to snad ani neumíte představit. „To je překvapení, co? To jste nečekali! Mamčo, co jsi koupila tátovi? Já mám dort a poslední knížku od Kinga.“ řekla mi rozverně Johanka, která uvařila i večeři. Hovězí guláš, manželovo nejoblíbenější jídlo, které jsme já ani dcera neměly příliš v lásce. Pak začala má dcerka servírovat pro tři a vesele u toho štěbetala se zesnulým manželem. Ani nevíte, jak neuvěřitelně těžké je, vést své milované dítě do léčebny.
Díky péči lékařů se dala Johanka zase dohromady, začala užívat léky a její stav se opět stabilizoval. Jenže po druhé hospitalizaci se jí ze života vytratil jakýkoliv náznak radosti a zájmu o cokoliv. Jakoby zestárla o 100 let. Mnohokrát jsme o její nemoci mluvily, snažila jsem se najít nějaký světlý bod, nějaké pozitivum. Vzaly jsme si pejska z útulku, chodíme tam i pomáhat, šetříme na dovolenou u moře, vše mě stojí strašně sil, ale nejhorší je strach.
Pokračování 4 / 4
Schizofrenie je rakovina duše
Johanka je nyní stabilizovaná. Po střední škole, kterou kvůli obtížím studovala o něco déle, začala na půl úvazku pracovat, což je u podobně nemocných lidí velký úspěch. Přesto to můj strach o dceru neutlumilo. Bojím se, že opět vysadí léky a něco se stane. Bojím se, když občas vidím, jak je nešťastná, aby si neublížila. Je mi zkrátka mé holčičky nesmírně líto. S velkou pravděpodobností nebude mít rodinu, manžela a ani děti. A jednou jí odejdu i já. Kdo jí pak bude nablízku? Kdo jí bude hladit a povzbuzovat, když bude chtít všechno vzdát?
Často se mluví o nemocných dětech, o dětech s onkologickými onemocněními – ano i těch je mi nesmírně líto a posílám jim pravidelně malý obnos. Ale co děti, kteří mají nevyléčitelně nemocnou duši? Na ty se bohužel zapomíná, a v posledních letech se o takto nemocných, kteří za svou nemoc také nemohou, i velmi nevybíravě mluví. Je mi to jako mámě takto nemocného dítěte hodně líto.
Prosím, vžijte se někdy i do naší situace, není lehká.