Já vím Mirko, že je to složité rozhodnutí, ale já bych opravdu trvala na prodeji domu a vrácení peněz rodičům. A našla si byt někde hodně daleko. Jinak vám sice zbude dům, ale pokoj a klid a rodinné štětí dětem nedáte. A s velkou pravděpodobností se nakonec rozvedete a v domě bude pobíhat jiná děvucha.Mimochodem, takoví rodiče někteří jsou. Já bych si od mé mámy nevzala ani krejcar. Když jsme s ex stavěli dům, byla bez sebe a my totální blbci a baráčníci. Rodiče v té době stavělichatu a potřebovali dělné ruce - což oni, ani brácha neměli. Dostavěli jsme dům, pomohli jim s chatou a i tak je každý obdivoval a mně záviděl, že nám ho postavili oni. I tak k nám občas zašli s pro nás cizí návštěvou a chovali se jako v domě, který nám darovali. Takže na vašem místě bych už nic nevzala, všechno vrátila a utíkala daleko předaleko. Sice tím pravděpodobně, ač nechtíc, vyhlásíte válku, ale možná, ne hned a rozhodně ne jistě, rodičům dojde, jak se chovají a ještě se usmíříte. Ale už se nikdy nenechte zatáhnou do podobných kolejí.
Znám, mám za sebou. U nás to byl byt. Taky svoje klíče, taky zařizování podle jejich vkusu. Mnohdy se nás ani nezeptali. Bylo to u nás jako na střelnici. V největším pokoji velká stěna a velká sedačka. Na stěně ryze věci od nich. V rohu pokoje obrovská váza....do rodiny se dvěma malými dětmi úžasná věc. Rozbila jsem ji při malování. Děti dostaly ten nejmenší pokojík. Pro jedno by byl malý! Po patnácti letech manželství jsem muže, ne snadno, přesvědčila k radikální změně. Každé dítě jeden pokoj, my dva obývací ložnici. Fungovalo to. Ale rodiče se moc zlobili. Muž mně nakonec řekl, že nevěděl, že mám takový vkus. Nové bydlení se mu líbilo víc. Mirko, Vám aspoň ti rodiče dali peníze - nám do ruky nikdy. Buďto věc koupili sami, nebo nás táhli na ni do obchodu a trochu nám přidali. Nezůstalo jen u toho. Tchyně si postupně vymohla hlavní slovo při rekonstrukci a zařizování objektu se zahradou, který byl jen můj. Jen můj. Bylo mi trapné jim říct něco v tom smyslu, aby se do toho nemontovali. Jezdili tam, jak chtěli, do všeho mluvili, tchán s mužem tam ledacos kutili, ale podle sebe a matky. Já mohla tak akorát mlčet. Už bych něco takového nerada zažila. Ani svoje záclony jsem nemohla do oken pověsit. Po rozvodu jsem si objekt uzpůsobila podle svého s našimi mladými. Máme tam pohodlí, jezdíme tam čtyři a rozhodně v největší místnosti nemáme obývák s velikou sedačkou pro návštěvy a nespíme čtyři v té druhé jako za manželství. Dneska už na ty zásahy vzpomínáme, i se dokážu zasmát. Krušno mi ale tedy bylo mockrát. Tahali si tam i svoje návštěvy, kterým předváděli, co všechno pro nás dělají. Jednou tam měli tak neomalené známé, že poklesly čelisti i mně, na leccos zvyklé. Čí je to tu vlastně? To jste jim koupili vy? Pomyslela jsem si, no to je vrchol tohleto. Jakoby to nebylo jedno, od jakého majitele dostanou košík jablek a brambor. Odpověď byla za sto bodů. Rozmrzelá tchýně opáčila....Ne, to je její, ona to na našeho kluka ještě nestihla přepsat.....Až budu v důchodu, mám v plánu kupu věcí. Ráda bych napsala humorné fejetony, takové malé příběhy s psychologickým podtextem o rodině, jako má třeba Ivanka Devátá.....Když se totiž ohlídnu zpátky, pomalu sama nevěřím, že se tohle někomu mohlo stát. Ona byla tchýně zgruntu hodná ženská. Jen měla pocit, že se bez ní neobejdeme. U jejího syna to zřejmě tak bylo. Ten se ani ve dvaceti nemohl napít po obědě skleničky piva. Aby se neopil. Když s mými dětmi věkem základní škola tcháni o prázdniny popíjeli Jelzina, tehdy populární mok, to se kupodivu ozval i bývalý. Poslali ho někam. Což se dalo čekat.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.