MIROSLAVA (48): Dala jsem vlastní dítě k adopci, teď toho lituji

1. 12. 2019
MIROSLAVA (48): Dala jsem vlastní dítě k adopci, teď toho lituji
Na střední škole Miroslava otěhotněla a rodiče rozhodli, že po porodu se miminka vzdá. Dnes toho lituje.

Je mi osmačtyřicet let, mám dvě děti a jsem celkem šťastně vdaná. S manželem hodně sportujeme, takže jsme pořád v pohybu. Děti máme dospělé – starší dcera už žije sama a ta mladší studuje vysokou školu.

Dokud mě obě potřebovaly, bylo stále co dělat a já neměla čas přemýšlet o tom, co bylo… Jenže teď mám toho času více a neustále se ve svých vzpomínkách vracím k tomu, co jsem udělala v mládí.

Nebylo mi ještě ani šestnáct, když jsem se až po uši zamilovala do svého spolužáka. Začali jsme spolu chodit a časem samozřejmě i spát. V té době se o sexu moc nemluvilo a o antikoncepci jakbysmet. A tak se stalo, co se dalo očekávat. Během krátké doby jsem otěhotněla.

Strašně jsem se to bála někomu říct, a když jsem se konečně svěřila mámě, byla jsem už na konci čtvrtého měsíce. Rodiče byli pochopitelně v šoku. Máma učitelka, kterou znalo celé město, a táta ředitel místní porcelánky.

Vzhledem k tomu, že potrat už nepřicházel v úvahu, máma s tátou rozhodli, že dítě odnosím a po narození ho dám k adopci. Samozřejmě, že jsem protestovala, ale na výběr jsem v šestnácti moc neměla. Musela jsem poslechnout.

Těhotenství jsem prožila u jedné vzdálené tety na druhém konci republiky. Přerušila jsem i školu, máma s tátou mi tenkrát zajistili nějaké potvrzení o nemoci. Porodila jsem v Brně a dítě jsem ani neviděla.

Dodnes nevím, jestli to byla holčička, nebo chlapeček. Sestřička ho hned odnesla a pro mě tím vlastně celá záležitost skončila. Přesvědčila jsem sama sebe, že je určitě v milující rodině. O pár let později jsem se vdala a narodily se mi další dvě děti.

A teď najednou vidím, jak to všechno rychle uteklo, a vracejí se mi myšlenky na mé první dítě. Dnes je mému prvnímu dítěti dvaatřicet let. Kde žije, co dělá, jak se má? Je to syn, nebo dcera? Třeba je už ženatý nebo vdaná a já už jsem babička. Možná žije někde v cizině. Má se dobře? Jak asi vypadá?

Tyto otázky se mi pořád honí hlavou a já mám stále větší touhu své první dítě poznat, obejmout ho, vysvětlit mu, co a jak se tehdy stalo. Pronásleduje mě to jako noční můra. Neustále přemýšlím, jak ho najít. Manžel navíc nic neví, nemám se ani s kým poradit. Jsem z toho všeho zoufalá.

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Ke konci týdne jste vyčerpaní, ale stále máte nadřízenému, co nabídnout. Využijte ve svůj prospěch píli, svědomitost a pečlivost. Právě těmito vlastnostmi oplýváte. Nebojte se prosadit…

Nejčtenější články

Doporučujeme