MIROSLAVA (48): Dala jsem vlastní dítě k adopci, teď toho lituji

@Mata69: Elynor psala ve škole :-D :-D Ale k článku. Je to hodně citlivá otázka a podle mne nejednozačně zodpověditelná. Ano, pokud bude pátrat a marně, bude se tím možná nekonečně zabývat na úkor toho života, který právě má, možná to poznamená i její vztah s manželem. V každém případě bych se proto svěřila nejprve manželovi i dětem a rozdodla se podle toho, jakou bych vycítila jejich reakci. Možná vše přijmou dobře, možná ji i pomohou. V každém případě by neměla pocit, že neudělala, co mohla. A pokud dítě vypátrá, rozhodně by měla nejprve tiše oslovit jeho matku a zachovat se podle toho, jak situaci vidí ona. Ale pozor, i adoptivní matka nemusí tušit, co dítě ví a co ho trápí. Protože to, v domění, že by adoptivním rodičům ublížilo, může své pocity tajit, může tajně toužit vypátrat své vlastní kořeny, ale neudělá to, aby někoho z těch mnoha, kterých se to týká, neranilo.Ono totiž, i když se dítě dostane do úžasné rodiny a má se naprosto skvěle, dle mých zkušeností se obvykle nějakou záhadou nakonec dozví, že není vlastní. A věřte mi, znám to podle sebe, každé takové dítě, byť své adoptivní rodiče miluje sebevíc, ze všeho nejvíc touží poznat ty své vlastní, nebo alespoň matku. Nějak poznat a pochopit své kořeny a to i tehdy, kdyby byly hodně prohnilé. Jde pouze o to vědomí - odtud pocházím. Takže představa, že se přivodí psychická újma všem zůčastněným je opravdu pouhá představa. Nejenom pro Miroslavu, ale i pro to dítě totiž platí, že nepoznat se navzájem, zůstává jako otevřená rána, kterou je možné pouze tím poznáním uzavřít. V každém případě by si Mirka měla 100 x za den připomenout, že dítě žije pouze díky tomu, že těhotenství dokázala tak dlouho tajit.