Někdy si říkám, jak to dělali naši předkové, v době, kdy ještě neexistovaly žádné léky. Pravda, asi znali bylinky nebo jiné způsoby, jak tišit bolest nebo léčit nějaký tělesný neduh, ať už domnělý, nebo skutečný. Jenže dneska máte lék v podstatě na všechno. A je tak snadné po něm sáhnout, když máte nějaký problém. Místo abychom se zamysleli nad příčinou, raději jen tlumíme následky – nebo do sebe léky sypeme pro jistotu preventivně.
Asi by mě nenapadlo nad tím nějak zvlášť přemýšlet, kdyby se mi nesešly v nejbližším okolí hned tři případy najednou. V každém jde o něco jiného, ale až teprve, když jsem si toho nezávisle na sobě všimla, jsem si to uvědomila. Každý z těch lidí si své tabletky „zobe“ už delší dobu. A všichni mají pocit, že by se bez nich už neobešli.
Prvním z nich je moje sestra. V době puberty se u ní objevily silné migrény, byla tenkrát na mnoha vyšetřeních včetně magnetické rezonance hlavy, protože její záchvaty, kdy byla schopná třískat hlavou o zeď, děsily celou rodinu. Nic jiného než „obyčejná“ migréna se ale nikdy nepotvrdilo a po několika letech potíže postupně samy odezněly.
Jenže před asi dvěma roky se znovu vrátily, i když naštěstí už ne s takovou intenzitou jako tehdy. Sestra o migréně studovala všechno možné a postupně vysledovala, jaké faktory u ní bolest spouští. Jednak jsou to některé potraviny, jako na potvoru samozřejmě ty oblíbené – čokoláda, káva a částečně i hodně kořeněná jídla. A riziko hrozí ve chvíli, kdy se málo vyspí, nebo když má nějaký stres.
Snídá ibalgin, aby ji nebolela hlava
Problém je, že sestra pracuje jako produktová manažerka v jedné bance a stres a nepravidelná životospráva jsou v jejím povolání víceméně normou. Normou je ale taky velmi slušný plat, takže setra, místo aby řešila životní styl, sáhla po lécích. Objevila, že silné dryjáky typu ibuprofenu a podobných léků zatím zabírají, i když sama přiznává, že vzít si jeden nebo dva už nestačí. Platíček u sebe nosí pořád několik a ve slabé chvilce mi přiznala, že si léky bere už „preventivně“, aby nemusela celý den myslet na to, co dělá a jí.
To mi připadá úplně šílené. Ale ona to vykládá s naprostým klidem. „Bez čokolády žít neumím a jednání s cholerickým šéfem se taky nevyhnu. Takže si ráno ke snídani dám pro jistotu pár tabletek a pak si po hádce s ním dám aspoň čokoládovou tyčinku beze strachu, že mě migréna dostihne.“ Sama si přitom uvědomuje, že má problém a že to tak nepůjde věčně – přijde den, kdy léky prostě přestanou působit, těžko jich do sebe nasype 20. „Ale to ještě dlouho potrvá a pak už snad budu mít rodinu nebo jinou práci,“ krčí rameny.
Hlavně aby se jí nechtělo na záchod
Druhým příkladem je pro změnu kolegyně v mojí práci. Jsme celkem i kamarádky, takže se mi před časem svěřila se svým problémem – popravdě, ono si ho nešlo nevšimnout. Kolegyně zkrátka má dost často „běhavku“. Podle jejího vysvětlení má nějakou potravinovou intoleranci a dráždivý tračník k tomu, ale sama přiznala, že je to hlavně otázka psychiky.
„Čím víc se bojím, aby se mi náhodou v nevhodnou chvíli nechtělo, tím víc se mi samozřejmě chce. A i když bych to asi vydržela, v tu chvíli mám pocit, že jestli do minuty nenajdu záchod, stane se neštěstí,“ snažila se vyprávět s humorem. Protože s ní ale často jednám s klienty a jezdím i na služební cesty, vím, že nežertuje. Dost často už zmizela uprostřed jednání, kde je záchod, zjišťuje v každé situaci jako první, a při firemních obědech si dává zásadně rizoto, protože to je „bezpečné“.
No a do toho do sebe horem pádem cpe přípravky, které mají zastavit průjem – jenže i tehdy, když ještě žádný nemá. Sama jsem kdysi takový lék potřebovala jen jednou na dovolené, vzala jsem si tehdy dvě kapsle tuším imodia a pak nešla na velkou týden. A ona jich do sebe nasype třeba osm naráz!
„Mě to zkrátka uklidní, vím, že se pak nemusím bát trapasu,“ vysvětluje omluvně. Prý to dělá, jen když ji čeká opravdu nějaká důležitá akce. Jenže nevýhodou těchto léků prý je, že čím víc se člověk „zazdí“ v jeden den, o to víc ho to vytrestá později, když se peristaltika zase rozhýbe. Což Majka dobře ví a ze strachu, aby ji to zas nepotkalo o pár dní později na jiné akci, do sebe sype další prášky. „Jednou jsem takhle nešla na velkou dva týdny,“ přiznává. Nakonec si dokonce koupila projímadlo – tak mi řekněte, je tohle normální?
Bez potravinových doplňků ani ránu
A do třetice můj tatínek. Ten je na tom asi ještě nejlépe – vzhlédl se totiž „jen“ v snad neškodných potravinových doplňcích a vitaminech. Ale i u něj už jde o nějakou formu obsese. Má několik let do důchodu a rozhodl se, že do něj chce vkráčet v co nejlepší kondici. Sportovec byl vždycky, ale o zdravou životosprávu nikdy moc nedbal, tak se teď rozhodl to dohnat.
Začalo to celkem nevinně – o předloňských Vánocích mu máma dala pod stromeček dárkový balíček nejrůznějších vitaminů, všechny ty vymoženosti, co známe z reklam. Táta poctivě zobal a tvrdil, že mu to ohromně pomohlo. Možná opravdu ano, to nedovedu posoudit, nakolik jde o placebo a nakolik to může takhle fungovat.
Každopádně od té doby po nikom z rodiny nechce jiné dárky k čemukoli než vitaminy a podobné preparáty. Začal si je ale především kupovat sám – všechno musí vyzkoušet, od kloubní výživy přes tablety na zrak až po prášky, které mají zlepšovat paměť. Už i máma mu domlouvala, že to přehání, že by stačilo, kdyby bral jeden komplexní přípravek, ve kterém je dostatek všech potřených látek, ale to by ho asi nebavilo.
Na nočním stolku má všechny ty lahvičky a dózy a platíčka jak na výstavce, další i doma na kuchyňském stole, a někdy vypadá, že ho vyloženě těší kochat se jen tím pohledem. Opravdu věří, že pro sebe dělá to nejlepší. Máma jen podotýká, že pro peněženku nikoli. Všechny ty zázraky jsou totiž hlavně velkým tahákem peněz. Dokud táta chodí do práce, budiž, ale až bude opravdu v důchodu, na tohle mít určitě nebude. A dokáže se pak všeho jen tak vzdát? Snad ano.
Míša, 33 let