Ležím na zemi, kam mě poslala rázná facka. Největší, jakou jsem do té doby kdy dostala. Praštila jsem se do hlavy, cítím naprostou bezmoc a strach, co přijde dál. Už to skončilo, nebo to bude mít pokračování? Instinktivně si chráním hlavu, do mého živočišného strachu se propaluje i nevěřícný šok, že zrovna moje životní láska, Tomáš, tohle udělala. Určitě spím a jen se mi zdá strašný sen, ze kterého se hned probudím. Vzbuď se, říkám si. Vždycky to funguje. Když se mi něco hnusného zdá, probudím se, otevřu oči a návrat do ložnice všechny hrůzy zažene. Proč to teď nejde? Proč od téhle hrůzy utéct nedokážu? Ještě další dva roky.
Určitě za to mohly hormony, pocit zranitelnosti krátce po porodu, ale i zamilovanost, že jsem od Tomáše neodešla hned poté, co se mi ukázal v celé své nelichotivé přirozenosti. V šestinedělí jsem neměla sílu vařit, byla jsem unavená, asi jsem ten den nezvládla ani nakoupit a doma nebylo nic k jídlu a na jeho podrážděný dotaz, co bude jíst, jsem jen něco odsekla. Svým způsobem chápu jeho frustraci, Tomáš byl najednou na vedlejší koleji, vše se točilo kolem miminka, já byla unavená, nevyspalá, naopak jsem čekala, že se Tomáš bude starat o mě, zatímco do té doby jsem já pečovala o něj. Nevím, jak už se to semlelo, ale najednou mi přilítla facka zabalená v komentáři o mé neschopnosti. Pak asi práskl dveřmi a odešel z bytu, já se začala sbírat ze země, na nohy mi pomohl pláč Toníčka vedle v postýlce. Pokoušela jsem se ho utěšit, ale přitom jsem sama řvala, až jsem vyčerpáním usnula s ním na posteli.
Ráno mě vzbudila vůně čerstvé kávy, Tomáš připravil dokonalou snídani, na stole květiny a strašně se mi omlouval. Padli jsme si do náruče a u toho oba brečeli. Byl to pro nás oba šok, ze kterého jsme se chvíli vzpamatovávali, ale který jsme dokázali překonat. Vždyť nás pojily čtyři roky harmonického vztahu, kdy jsme prožili spoustu krásného.
Za měsíc se podobná situace opakovala, tentokrát už ne s fackou, ale Tomáš mě zpucoval jak malou holku a než opět odešel z bytu, chytl mě, pevně si mě přidržel a cedil mezi zuby, ať koukám se sebou něco dělat, že takhle to dál nejde. Tentokrát jsem se z toho zhroutila míň, taky omluvná snídaně se nekonala, jen jsem dostala kytku a omluvu, že to asi přepísk. Náš vztah ale začal dostávat trhliny, něco uvnitř mě se změnilo, už jsem mu bezmezně nevěřila, začala jsem se na něj dívat jinýma očima, takže jsem asi nebyla ani tak milá jako dřív, což u Tomáše vyvolávalo o to větší podrážděnost. Začali jsme se občas hádat, ale připisovala jsem to také únavě spojené s péčí o mimčo.
Za půl roku Tomášovi ruply opět nervy a já dostala další facku, po které jsem skončila na ušním. Pokoušela jsem se najít nějaké uvěřitelné vysvětlení, proč mám prasklý bubínek, říkala jsem něco o tom, že mi zajela do ucha tyčinka na čištění uší, ale bylo vidět, že mi doktor moc nevěří. Mou teorii asi příliš nepodpořila ani nateklá tvář. Ale co mohl dělat, vyslechl si mou verzi, ošetřil mě a já se staženým žaludkem šla ven k autu, kde na mě čekal Tomáš s Toníčkem. Tomáš se mi opět omlouval, druhý den odpoledne zařídil hlídání a vytáhl mě na brzkou večeři, žádné velké usmiřování z mé strany už se ale nekonalo. Řekla jsem mu, že takhle to dál nejde, že chci odejít. Odpovědí mi byla panika v jeho očích a proud slibů, jak už to nikdy neudělá, jak mě a Toníčka miluje, že jsem žena jeho života.
Pak byl půl roku klid, Tomáš občas chytil nerva, řval na mě, rozflákal skleničku v kuchyni, ale pořád jsme spolu prožívali i krásné chvíle, dokázali jsme se spolu smát, v posteli nám to fungovalo a já si říkala, že přece Toníčkovi nerozbiju rodinu, že řada lidí je prostě cholerická a křičí. Příchod miminka je zázračná věc, ale také naprostá změna a my ji holt nezvládli na jedničku, ale teď už to bude zase fajn. Koneckonců kam bych taky asi šla sama na mateřské, k rodičům, z čeho bych žila?
Tím jsem si pro sebe vyargumentovala, že náš život je vlastně v pořádku. Byli jsme schopní spolu fungovat, i když ne tak idylicky jako před narozením Toníčka. Ale Tomášova agresivita zase rostla, jenže zákeřné na tom bylo, že se stupňovala postupně, krok za krokem, takže jsem se vlastně na ni adaptovala. Nejprve začal zase útočit slovně, byla jsem podle něj neschopná, líná. Pak na mě řval dokonce na nákupu, když mu přišlo, že mi to moc dlouho trvá. Na parkovišti mnou smýkl do auta, ať dělám, že se to nedá vydržet. Nikdy už jsem nedostala facku, jak mi slíbil, ale tu mi vynadal, tu mě bolestivě chytl za paži a syčel, ať koukám utišit malého, uklidit binec v bytě nebo mu vyžehlit košili. Začala jsem být v pekelném stresu, dvakrát jsem přece už dostala facku a čekala, kdy přiletí třetí.
Začala jsem špatně spát, bolel mě žaludek, ale pořád jsem nedokázala odejít, protože koneckonců takhle to fungovalo už nějakou dobu a já potřebovala impuls, důvod, kterým bych si ospravedlnila svůj odchod. Skoro jsem si přála, aby mi tu facku dal, abych dostala ten důvod fakt ho opustit. Facka naštěstí nepřišla, ale jeho verbální útoky byly stále častější, Toníček to už moc dobře vnímal a když po jedné scéně opět usedavě plakal a schovával se za mě a já viděla paniku v jeho očíčkách, dodalo mi to sílu říct si: A dost!
Druhý den jsem zašla s mámou na oběd, kde jsem jí ve zkratce vše řekla. Ta se naprosto vyděsila, vůbec nechápala, jak jsem já, vzdělaná, emancipovaná žena mohla v tomhle žít. Dohodly jsme se, že si s tátou vezmou druhý den dovolenou a až Tomáš odejde do práce, pomohou mi se přestěhovat.
VIDEO:Gábi se nebojí zeptat: Jak snížit sexuální apetit muže
Překonala jsem svoji hrdost a po letech jsem opět ve svém dětském pokojíčku. Zatímco ještě před půl rokem jsem si nedokázala představit, že se vrátím k rodičům, teď jsem šťastná, když se večer dívám s našima na Ulici a táta si s Toníčkem staví z kostek.
Tomáš mě samozřejmě hned našel, nejprve mě prosil, ať se vrátím, pak začal vyhrožovat, že mi sebere Toníčka. Podala jsem žádost o rozvod a jenom se modlím, aby si na mě někde nepočkal a nedostala jsem tu třetí facku nebo něco ještě horšího.