O finančních zvycích druhého můžeme leccos zjistit už v době, kdy spolu jen chodíme. Stačí pozorovat, jak se druhý staví třeba k účtu při společné večeři, platbě za benzin na dlouhých výletech, za co utrácí, jestli na konec měsíce neříká, že do výplaty se musí trochu uskromnit…
Zlomový okamžik ale nastává ve chvíli, kdy se dva lidé rozhodnou, že budou bydlet společně – a tedy mít i společné výdaje za byt či dům a všechny s tím související věci. A zákonitě pak přijde na přetřes i výše platu, aby se partneři dohodli, kdo bude co platit, případně kolik přispívat druhému.
„Žila jsem ve společném bytě postupně se třemi partnery včetně toho stávajícího – a popravdě jsem ani jednomu nikdy neřekla úplnou pravdu o tom, kolik vydělávám,“ přiznává 33letá Lucie.
„Sdělila jsem plus minus výši platu, jaký bych normálně dostávala, ale zamlčela jsem, že každý měsíc dostáváme ještě několikatisícové prémie. Nevím, proč jsem to udělala poprvé, chtěla jsem asi mít nějaká zadní vrátka, přišlo mi to jistější, i když to třeba nedává smysl. A už jsem u toho zůstala.“
Lucie tak před současným partnerem každý měsíc „utají“ několik tisíc korun. „Nedělám to proto, že bych si chtěla bez jeho výčitek koupit kabelku nebo boty. I ve společném rozpočtu, o který se dělíme prakticky rovnou měrou, nám dost zbývá, nejsme nijak utráciví, spíš spoříme. A Petr by proti tomu, kdybych si občas něco koupila, nic neměl. Ale přesto chci mít nějaké peníze, které jsou jen moje a se kterými si můžu dělat, co chci, aniž bych to někomu řekla.“
O svých penězích chceme rozhodovat sami
Také 29letá Erika svůj plat před partnerem záměrně podhodnocuje. „Jednak si myslím, že on dělá totéž, jednak mi to připadá opravdu hodně osobní, i ve vztahu k partnerovi. Pořád jsem přece samostatná osoba, která chce rozhodovat sama za sebe. Hlavní je, že se s přítelem bez problémů domluvíme na placení společných účtů a nehádáme se kvůli tomu. Co si dělá se zbytkem svých peněz on, je jeho věc a nepátrám po tom. Sama pak očekávám totéž,“ vysvětluje.
Naopak 40letá Dáša je zastáncem absolutní upřímnosti. „Byla jsem tak vychovaná a asi to ve mně zůstalo. U nás se peníze po výplatě daly všechny na jednu hromadu a z té se pak přerozdělovaly do obálek na různé účely. S manželem dnes praktikujeme totéž, jen je to virtuálně na účtu, kam chodí obě naše výplaty. Jsme rodina a jeden tým, neumím si představit, že bych před ním něco tajila, to by mi nepřipadalo fér. Navíc máme tři děti a opravdu přemýšlíme nad každým výdajem. Ani já, ani manžel neutrácíme za nic bez vědomí druhého. Výjimkou jsou Vánoce nebo narozeniny, domluvíme se na částce, kterou každý utratí, a překvapíme se.“
Čím vyšší plat, tím více tajnůstkářství
Zajímavé je, že lidé svůj skutečný plat neradi přiznávají tím spíše, čím vyšší je. Možná prostě proto, že mají pocit, že jde o jejich těžce vydělané peníze, a nechtějí se o ně dělit. A paradoxně se ti, kdo mají peněz dostatek, jsou schopni kvůli nim pohádat více než lidé, kteří musejí obracet každou korunu.
Nejčastějším modelem českých domácností je dnes zřejmě systém „tří hromádek“. Na jednu velkou společnou dávají partneři peníze na výdaje, které se týkají obou: Nájem, energie, jídlo, hygiena, benzín, potřeby pro děti a podobně. A pak mají každý vlastní hromádku, se kterou si mohou dělat, co dějí. Liší se jen vzájemný poměr a také to, jestli si tu menší hromádku určujeme sami, nebo vznikne teprve z toho, co zbude po zaplacení všeho nezbytného v té velké.
„S partnerem jsem původně chtěla, abychom všechny výdaje řešili společně, včetně spoření. Jenže se ukázalo, že on na rozdíl ode mě na tohle vůbec není. Peníze bere jako něco, co se má stále točit a utrácet,“ vypráví 36letá Soňa.
„Na druhou stranu mu ale nevadí, když o těchto věcech rozhoduju, a já zas mám ráda přehled. Takže jsem nám zařídila nějaké společné účty, spoření, nastavila všechna potřebná inkasa a on pak na svém účtu všechno nastavil. Co dělá s tím, co zbyde, neřeším, ostatně dost často z toho koupí něco pro nás oba. Já peníze, co mi zůstanou, spíš šetřím – už jsem prostě taková,“ dodává.
Ani Soňa přitom svému příteli neprozradila, kolik skutečně vydělává. „Čistě proto, že by pak nechápal, proč tolik šetřím, a myslel by si, že to není potřeba. Takhle mám svůj klid a dobrý pocit, že mám dostatečně velkou rezervu, kdyby se něco stalo. Občas si říkám, že to asi není úplně dobré znamení, když já na budoucnost myslím a on vůbec, ale co s tím nadělám?“
Když se kvůli útratám cítíme provinile
Na druhou stranu je řada žen, které si údaje o své výplatě nechávají pro sebe čistě proto, že rády nakupují a nechtějí se svým protějškům zpovídat, jestli opravdu potřebovaly zrovna tyhle lodičky. „Každý měsíc si na sebe koupím něco hezkého a partner už si zvykl. Záměrně jsem mu ale řekla, že beru méně, než to opravdu je, protože pak věří tomu, že ty věci nemohly stát moc, když jsem si je mohla dovolit,“ prozrazuje 27letá Alžběta.
„Nikdy bych se kvůli oblečení nebo podobným věcem nezadlužila, takže opravdu nakupuji, když na to mám. Je ale pravdou, že na to padne podstatná část mých peněz a cítím se kvůli tomu trochu provinile, protože vím, že by se daly investovat lépe. A je mi jasné, že kdyby partner věděl, kolik třeba jediná sukně opravdu stála, vůbec by to nechápal. Ale než absolvovat takovou debatu, radši se tvářím, že sukně stála polovinu, protože dražší bych si dovolit nemohla,“ prozrazuje svou strategii.
Ať už platí ve vaší domácnosti jakákoli pravidla, nejdůležitější je, aby vyhovovala všem. A pokud před partnerem svůj příjem opravdu tajíte, zamyslete se, proč to tak je. Jestli proto, abyste ho mohla překvapit na Vánoce, dopřát si luxusnější věc, nad kterou by brblal, nebo proto, že jste si vztahem nejistá a podvědomě si hlídáte zadní vrátka. V takovém případě je na místě řešit, jestli místo spoření raději rovnou nehledat bydlení někde jinde.
