Motorkou ku zdraví...

15. 5. 2002
Motorkou ku zdraví...
V Čechách je od měsíce máje jaro. Nebo snad léto? A protože když je tak krásně, co udělá správný chlap, který si suší celou zimu v garáži miláčka o dvou kolech? No přece naleští ho, natáhne si teplé ponožky a koženou bundu, na hlavu usadí blembák a vyzve svou polovičku, ať napěchuje batoh, že se jede za sluníčkem. Kam, to už záleží na vkusu.

Motorkou ku zdraví...

V Čechách je od měsíce máje jaro. Nebo snad léto? A protože když je tak krásně, co udělá správný chlap, který si suší celou zimu v garáži miláčka o dvou kolech? No přece naleští ho, natáhne si teplé ponožky a koženou bundu, na hlavu usadí blembák a vyzve svou polovičku, aň napěchuje batoh, že se jede za sluníčkem. Kam, to už záleží na vkusu. Můj muž usoudil, že pojedeme na vyhlášenou Lhotu, neb plavky se nám po zimě nějak povážlivě smrskly a na Lhotě jsou na těle povoleny tak maximálně sluneční brýle. Nu což, natáhla jsem též teplé ponožky a protože jsem zmrzlá i když je třicet ve stínu, na rozdíl od svého muže jsem pod koženou bundou skrývala ještě dvě trička a teplou mikinu. Navíc jsem to vylepšila šálou na krku a na zádech mě hřál batoh s dekou, novinami, doklady, telefony�to zrcátko a dvě kila časopisů jsem zatloukla a k motorce jsem kráčela krokem svižným, asi jako by batoh skrýval tak deset deka salámu�Ale co, měla jsem na zádech alespoň pořádné závaží a tak jsem si říkala, že cestou neuletím. Celých patnáct kilometrů jsem se kochala krajinou a statečně polykala mouchy. Když pak motorka udělala jakési podivné škyt-brum-blafblaf-škyt a motor ztichl, ještě chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem snad náhodou najednou neohluchla, neboň to nastalé ticho bylo opravdu nezvyklé, což potvrdí každý, kdo kdy seděl na motorce. Můj muž se zarputilým výrazem sesedl a snažil se přijít na to, proč se jeho oblíbený stroj rozhodl stávkovat. Po pár vteřinách přemýšlení zanechal, neb jsme se nacházeli na dálnici a já rozhodně nejevila přání být vylisovaná na svodidlech a protože muž má rozum, nechtěl to ani on.
"No co, odtlačíme do škarpou na pole a holt to dotlačíme domů," mávla jsem rukou a snažila jsem se nepřipouštět si, že mi je asi jako eskymákovi v soláriu. Manžel mou dobrou náladu nesdílel a pronášel cosi o tom, že ten krám jeden blbej půjde z domu.
"Neblázni, prostě je plechový holčičce horko a chce se pokochat okolím. Vždyň je tu tak krásně!" širokým obloukem jsem opsala obzor a nasála vůni žlutého lánu, rozkvetlých keřů a benzinových výparů. Muž mlčky uchopil motorku a přemístil ji z krajnice na jakousi polní cestu, která vedla podél dálnice. Kamarádce, které jsem avizovala hambaté opalování a která se svým mužem také považuje za svou občanskou povinnost ležet na Lhotě ledva se ledy prolomí, jsem poslala SMS, že spíš než opálená na Lhotě budu rozpálená simulovat odtahovou službu, ale že se jen tak nevzdám a když se na něco těším, pak se těšit nepřestanu a byň nevím kdy a jak, jisto jistě k naší oblíbené louži ještě ten den dorazím. Jak jsem si tak přemýšlela, motorka zabublala a manžel zařval: "Naskoč!" zatímco už jel. Uposlechla jsem ho a sama se chválila za akrobatický výkon. Jenže ouha, po chvíli cesta končila a jak manžel ubral plyn, ozvalo se známé škyt-brum-blafblaf-škyt a bylo to tu zas. Jen ti ptáčci mi nad hlavou vřískali.
"Kudy teď?" podíval se po mně skoro bezradně. Já jsem starousedlík, tudíž něco jako chodící mapa. Ukázala jsem jako v té pohádce o Perníkové chaloupce, ale nikoliv na rozsvícená okénka, nýbrž na obrys budovy na horizontu zeleného lánu. "Támhle, to je nejkratší!"
"No to nemyslíš vážně!" nevěřícně vzdychl manžel.
A jako tu řepu tahali a tahali... my tlačili a tlačili. Stačila jsem vnímat vůni pole, keřů, slyšela jsem ptáčky a domlouvala vylekaným zajícům.
"Ty kráme!" zaburácel manžel a provedl další pokus nastartování. Škyt-blaf, motorka škytavě naskočila, manžel na ni a já jen zařvala: "Jeď! Jeď! Na nic nekoukej, po těch hroudách a obilím s tebou nejedu! Jeď a někde tě dohoním!"
A tak jel. Zmizel vcelku rychle. Já, stále těžší batoh na zádech, obě helmy v rukách, jsem se poklusem vydala směrem, kam vyrazil. Sem tam mě vyplašila vyplašená koroptev, ale stejně jsem se dokázala kochat krajinou a intenzivně vnímala vůni pole. Jen že by mi nebylo horko, to ne. To jsem říct nemohla. A tak jsem manžela dohnala. Seděl na vydechlé motorce na konci pole poblíž polorozpadlé budovy a hleděl velmi nasupeně.
"Co jeee?" vyplivla jsem plíce a mokrá jsem byla tak, že ani kdybych čerstvě vylezla z jezera, nebyla bych mokřejší.
"No co, je mi horko! Jsem nabalenej. Krám jeden blbej!"
"To mně horko není, já mám na sobě asi kraňasy," podotkla jsem. Neřekl o mně, že jsem krám jeden blbej!
"Neblázni, ber to, jak to je," doporučila jsem mu, "stejně to nezměníš a to je holt život. Vždyň z toho se skládá. Nemůže to bejt všechno nalajnovaný a běžet podle plánu. To by nebyl život, to by byla nuda."

Schválně, co vy? Budete běsnit a nadávat, nebo se budete snažit na průšvihu hledat jeho pečlivě uschovanou lepší stránku?

Autor: ebra

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Vyplatí se vám, začnete-li si víc všímat svého okolí. Přátelé a známí vám budou právem připadat vypočítaví, nenechte se opít rohlíkem. Hlavně nesmíte zůstat doma. Jestli toužíte po…

Nejčtenější články