Nejhorší je, že společenská situace je víceméně taková, že vás nikdo neochrání. I policisté sami přiznávají, že zasáhnout proti někomu, kdo vám nedá pokoj, mohou v podstatě až ve chvíli, kdy se „něco“ stane. A tím něco musí být zřejmě minimálně těžké ublížení na zdraví. Cokoli menšího nestačí. Ano, existuje zákon o stalkingu, jenže jeho uplatnění v praxi stále pokulhává.
Kdysi jsem absolvovala kurz sebeobrany, kde nám pořád dokola opakovali základní poučku: prevence, prevence, prevence. Ta je nejdůležitější. Nebezpečí musíš předcházet, když se do špatné situace dostaneš, je už pozdě, udělala jsi chybu. Ale když se podle toho snažíte řídit, protože váš partner vám potenciálně nebezpečný připadá, nemůže vám vlastně nikdo pomoct, protože se přece ještě nic nestalo.
Aleše jsem poznala v práci. Byla jsem v té době po docela ošklivém rozchodu, ze kterého jsem se pořád vzpamatovávala. On nastoupil jako můj nový kolega a hned vycítil příležitost. Podlehla jsem mu docela rychle. Sama jsem si přitom myslela, že to bude klasický „převozník“, který mi pomůže překonat tohle období, nečekala jsem, že by mi to hned takhle vyšlo. Ale věděl, jak na mě – čím mě rozesmát, překvapit, ohromit, a nakonec náš vztah nabral velmi rychlé obrátky.
Netušila jsem, že si lustruje můj facebook měsíce dozadu, prohlíží i profily mých přátel a říká mi vlastně to, co si na základě informací o mně myslí, že chci slyšet. Tahle taktika mu vyšla dokonale. Měla jsem pocit, že mě dokonale zná, rozumí mi, máme toho hodně společného. Zblbnul mě tak, že jsem si ho vzala po ani ne roce známosti. Měla jsem ho opravdu ráda, ale taky to byl asi pokus, jak se definitivně odstřihnout od minulého vztahu. Sama bych se snad ani nevdávala, ale Aleš na tom trval.
Varující signály jsem neviděla
„Chci, aby všichni věděli, že k sobě patříme, že jsi moje,“ říkal. Už tahle ukázková věta mě měla velmi varovat! Jenže mně se to naopak líbilo. Můj bývalý přítel byl naopak naprosto lhostejný ke všemu. I když mě jeho opilí kamarádi přímo před ním osahávali a já musela jednomu dát facku, nezasáhl. Takže tohle byl balzám na duši.
Stejně tak jsem v tom prvním roce nevnímala jiné momenty. Že mi Aleš volá častěji, než je asi obvyklé, že je podrážděný, když mu telefon nezvednu nebo hned neodpovím na smsku. Často mi chodil do práce naproti, i když nevěděl, kdy skončím. Prostě si sedl na lavičku před dům a čekal.
Moc se mu ani nelíbilo, když jsem chtěla jít někam s kamarádkami. Prý proč, když mám jeho. Tenkrát ale ještě byly ty poznámky takové jakoby přátelské, maskované za obavy, aby se mi něco nestalo, a já si dokázala prosadit svoje, třeba s ústupkem, že za mnou později dorazí a doprovodí mě domů. Kamarádky mi ho ještě chválily, jak je pozorný a bojí se o mě!
Svatbou se všechno změnilo. Jako by si teď řekl, že mu hned tak neuteču, a tak přitvrdil. Na svatební cestu jsme jeli na dva týdny k moři – a těch scén, kolik tam ztropil kvůli úsměvu číšníka, plavčíka, mé krátké sukni nebo prý malým plavkám, bylo nepočítaně. A u mě začala klasická fáze omlouvání.
Místo, abych mu jasně řekla, že je jeho chování nepřijatelné, cítila jsem se sice před ostatními lidmi trapně, ale jeho jsem omlouvala zamilovaností, mileneckou žárlivostí, obavami o mě. Jak se říká, každé zlo má svůj malý počátek, nad kterým mávnete rukou. A tak to bylo i u mě.
Že je něco špatně, nejdřív nevnímáte
Vím, že když šťastné ženy slyší nebo čtou příběhy těch, které trpí ve vztahu s žárlivcem, násilníkem nebo jinak vyšinutým mužem, nechápavě kroutí hlavou: Jak tohle mohla dopustit, já už bych odešla dávno, jak mohla být tak slepá a nevidět to? Ale já tomu rozumím. Když něco nastává plíživě a nenápadně, všimnete si, že je něco špatně, až když už jste v opravdu velkém průšvihu.
Každodenní drobné ústrky zapomenete. Na začátku byly výtky za příchod o deset minut později, a na konci zjistíte, že se ráno ptáte, jestli si smíte vzít do práce tuhle sukni, s kamarádkou se scházíte tajně během polední pauzy a po práci letíte domů, abyste se nikde ani minutu nezdržela a ještě se bojíte usmívat, protože budete osočená, že určitě myslíte na kolegu v práci. Ale k úsměvu už pak ani nemáte důvod.
Definitivně jsem se probudila po pěti letech. Mezitím se nám narodila dcera, začala chodit do školky a já se chtěla vrátit do práce. Aleš mi to zakázal a já ho nejprve poslechla. Jenže mi skončila mateřská a já byla bez peněz. Muž mi nedával nic, aby mě mohl ovládat i přes peníze. V tu dobu už jsem pomalu nevěděla, čí jsem, nedokázala jsem posoudit, čí chování je v pořádku. Pak jsem zjistila, že mi Aleš čte emaily i zprávy v mobilu a že dokonce volá kamarádkám i rodině, aby zjistil, kde jsem přes den byla. Poslední kapkou byl jeho výstup ve školce, když jsem prohodila dvě věty s tatínkem jiného dítěte a Aleš se k tomu přichomýtl. Doma mi dal poprvé facku – a ta mě naštěstí přiměla jednat. Podala jsem žádost o rozvod.
U soudu na mě muž kydal špínu, označoval mě dokonce za couru a křičel, že rozvodem nic nekončí a že k němu patřím, ať chci, nebo ne. Naštěstí soudce si udělal reálný úsudek, rozvedl nás rychle a Anička šla do mé péče s povolenými návštěvami manžela. A to je ten háček. Myslela jsem si bláhově, že po rozvodu bude klid. Jenže to všechno, co jsem napsala, byl teprve začátek! To pravé peklo nastalo až potom. A trvá dodnes.
Mám ho pořád za zády jako stín
Můj bývalý manžel se stal mým stínem na každém kroku. Pod záminkou, že chce mít přehled o dceři, je v mém životě neustále přítomen. Potkávám ho na ulici, chodí za mnou do práce, motá se okolo školky, pronásleduje mě, když jdu někam s přáteli nebo rodinou. Dělá mi ostudu, přijde třeba ke stolu v restauraci, kde sedíme, a začne mi vyčítat, že místo toho, abych s dítětem podnikla nějaký poučný výlet, tahám ho jen na jídlo a vůbec se o něj nestarám.
Když nemá možnost konfrontovat mě osobně, neustále mi píše smsky. Změnila jsem si číslo, ale stejně si ho zjistil – pod nějakou záminkou ho vymámil z učitelky v mateřské školce. Píše mi většinou z internetu, takže nemám šanci prokázat, že to je on. Chodí mi emaily z neznámých adres, které jsou také jeho dílem.
A další a další věci. Jenže – k dceři se chová hezky. Mě sice před ní osočuje a napadá, ale tak, aby to čtyřleté dítě nepochopilo a tatínek z toho vyšel jako ten hodný. Nemám šanci mu v kontaktu s ní – a tím ani se sebou – zabránit. Zkoušela jsem o tom mluvit se známým, který zná někoho u policie. Ten zkonstatoval to, co už sama vím – to, co Aleš provádí, je sice nepříjemné a obtěžující, ale není to nic, v čem by mu mohl někdo bránit. Vlastně by prý bylo lepší, kdyby mě třeba na ulici přes svědky uhodil, pak by se to mohlo řešit!
Ano, takhle to vidí policie. Jenže já se začínám čím dál víc bát. Nikdo jiný nevidí ten pohled, jakým se na mě dívá, nerozumí tomu nevyřčenému nebo dvojsmyslnému, co mi říká. Nenápadně mi vyhrožuje, že bych se k němu měla vrátit, jinak bych se měla o Aničku bát. Jenže to dá najevo tak, že nikdo jiný to nepochopí. Nikdo by mi nevěřil.
Už nevím, jak to řešit. Odstěhovat se nemůžu, stejně by si mě našel, navíc potřebuju blízkost rodičů kvůli pomoci s malou. O navázání nového vztahu nemůže být řeč, Aleš by ho zničil dřív, než by vůbec nějaký začal. A nejvíc ze všeho se bojím, že tohle všechno se bude ještě zhoršovat. Když mu to prochází teď, bude jen přitvrzovat… Nemít s ním dceru, asi bych to řešila rázněji, takhle se prostě bojím.
Lada, 32 let