Vím, že poznat, jaký člověk opravdu je, může být někdy těžké a jeho skutečná povaha se třeba vyjeví až po čase. Přesto jsem rozhodnutá, že se už nikdy nebudu seznamovat prostřednictvím internetu. Přece jen, když vás s někým dají dohromady třeba kamarádi, dá se předpokládat, že dotyčného znají a vědí, co je zač.
Jenže já už byla poměrně dlouho sama a pořád ne a ne na někoho narazit. Navíc v mém okolí se hned dvěma kamarádkám podařilo najít přes internet fajn kluky, a tak jsem si řekla, že to taky vyzkouším, nebylo co ztratit. Pár týdnů jsem se na seznamkách spíš jen tak rozkoukávala, pak se s několika muži sešla, až najednou při pátém pokusu to opravdu zajiskřilo.
A tak jsem se dala dohromady s Danem. Bylo mu třiatřicet, o pět let víc než mně, pracoval v autobazaru a na první rande přijel na kole, což mi připadalo sympatické. První týdny byly krásné, pořád jsme spolu něco zajímavého podnikali, ani mi nedošlo, že jsem dva měsíce neviděla nikoho z přátel ani rodiny. Když mě někam zvali, vždycky jsem odpovídala, že nemám čas, že budu někde s Danem. Chodily mi chápavé smsky, no jo, ty jsi zamilovaná, a taky výzvy, ať ho tedy konečně někdy přivedu s sebou.
Přátelům se zdál dost podivínský
On se tomu ale docela bránil, prý že chce být jen se mnou a nikoho jiného nepotřebuje, proč ztrácet čas s jinými lidmi, když si můžeme užívat jeden druhého. Lichotilo mi to, ale přece jen jsem chtěla, aby ho mí kamarádi poznali. A taky jsem byla zvědavá na ty jeho, jenže on vlastně ani o žádných nemluvil. Nakonec se mi podařilo ho přesvědčit, abychom zašli s mými přáteli večer posedět. Bylo to pro mě docela zklamání. Z usměvavého pohodového kluka, jakým byl do té doby se mnou, byl v hospodě spíš morous, který se na každého díval podezřívavě, hlavně na mé kamarády mužského pohlaví.
Přátelé mi pak prozradili, že když jsem šla na záchod, vyptával se jich, jestli jsem s někým z nich chodila, kolik jsem měla kluků a vůbec měl samé divné dotazy. "Já nevím, je pěkný, asi zajímavý, ale nějak mi úplně nesedí," řekla mi pak se svojí tradiční upřímností jedna z mých kamarádek. Trochu jsem se urazila, protože mně s ním bylo dobře, ale semínko pochybností mi ten večer zasel.
A nakonec se ukázalo, že to byl začátek Danovy proměny. Jako by mu teprve teď došlo, že na světě nejsme jen my dva, ale že se kolem mě pohybují i jiní lidé, a začal neskutečně žárlit. Nikdy jsem nic takového nezažila, takže jsem vůbec nevěděla, jak na jeho výstupy reagovat. Nechtěl, abych se vídala s kamarády, vadilo mu, když se na mě na ulici podíval nějaký muž, i kdyby jen bezděčně, natož kdybych se snad na někoho podívala já!
Volal a psal mi tak často, že to bylo až únavné, a v práci jsem hlavně neměla čas na to reagovat. Takže si začal myslet, že tam snad někoho mám nebo se zapírám. Protože přece když může volat a psát on, tak proč ne já? Dokonce mi přišel do firmy několikrát udělat přepadovku, pod záminkou, že mi přinesl něco dobrého nebo jel náhodou kolem se zákazníkem při testování auta.
Žárlivé výstupy se pořád stupňovaly
Byla jsem z toho čím dál nešťastnější a otrávenější. Když jsem si s ním zkoušela promluvit, vždycky se zkroušeně omlouval s tím, že mě prostě jen strašně miluje a neumí si představit, že by o mě přišel. A že se o mě bojí, když v dnešním světě je "každý druhý chlap úchyl". Jaký paradox!
Svým způsobem mi to pořád lichotilo, ale začínala jsem si čím dál víc uvědomovat, že je tady něco špatně a že to není normální. Jenže právě proto jsem se bála se s ním rozejít, měla jsem strach z jeho reakce. Takže jsem s ním pořád byla a čím dál víc se přitom utvrzovala, že už s ním být vůbec nechci.
Nakonec to trvalo ještě půl roku. Odvahu jsem sebrala až ve chvíli, kdy Dan přišel s tím, že bychom mohli bydlet spolu. Věděla jsem, že to udělat nemůžu, a zároveň mu nešlo říct ne, aniž by byla scéna. Takže jsem to rozštípla a co nejcitlivěji mu řekla, že se chci rozejít. Následoval hysterický výstup plný křiku a já byla jen ráda, že jsem si na to vybrala procházku v parku plném lidí a ne jeho nebo můj byt, kde bychom byli sami. Chvíli to vypadalo, že se na mě snad vrhne!
"Vidíš, to je přesně to, proč s tebou nemůžu být," řekla jsem mu nakonec tiše s tím, že už půjdu. V tu chvíli úplně otočil, klekl si přede mnou do zbytků sněhu na kolena, začal plakat, prosit, slibovat, že se změní, hlavně ať se s ním nerozcházím. Nevěděla jsem, jestli mám víc vztek, nebo je mi ho líto, ale poslední zbytky náklonnosti byly pryč. Jenže co bylo definitivní pro mě, ne tak pro Dana.
Ani měsíce po rozchodu mi nedá pokoj
Od rozchodu uplynulo několik měsíců a není den, kdy bych o něm nevěděla. Doteď se s tím nevyrovnal! Nedělám si iluze, že by mě tak miloval, v případě takového člověka to podle mě není láska, ale posedlost a touha vlastnit. A já se ho čím dál víc bojím. Zkouší to na mě po dobrém i po zlém. Jsou dny, kdy mi domů i do práce chodí kytice nebo jiné dárky, mobil mám zahlcený láskyplnými vzkazy. A jsou dny, kdy mi píše nenávistné výlevy ve smyslu, co si o sobě myslím, že bych mohla být ráda, že o mě někdo stál, a podobně.
Zpočátku jsem se to snažila brát s rezervou jako zhrzenou mužskou ješitnost, ale když to stále nepolevovalo, už mi to začalo opravdu vadit a začala jsem se trochu bát. Některé vzkazy jsou opravdu hnusné a navíc si mě Dan často najde i osobně. Naše město není zas tak velké, takže to není tak těžké ho potkat. On to totiž vždycky svede na náhodu - před naším domem naštěstí zatím nehlídkuje. Ale vybafne na mě najednou třeba v obchodě nebo na ulici a buď mě přemlouvá a opakuje, že mě miluje, nebo mi nadává do kurev - a v poslední době také vyhrožuje.
Teprve to mě opravdu vyděsilo. Už asi třikrát mi totiž řekl něco ve smyslu, že bych měla svoje rozhodnutí změnit, nebo bych mohla litovat. Že by se mi třeba mohlo něco stát. A že by byla škoda, kdyby taková pěkná ženská umřela tak mladá. Vůbec nevím, co si o tom myslet a co dělat. Byla to jen slova pronesená na ulici, která nemůžu nijak dokázat. Dan mě ani nijak nesleduje, aspoň o tom nevím... Kdybych šla na policii, přesně vím, co by mi řekli - dokud se něco nestane, nemůžeme nic dělat.
Ale nechci to podceňovat. Už jsem přemýšlela, že si změním telefonní číslo a že se snad budu muset přestěhovat nejen do jiného bytu, ale i do jiného města. Jenže pak dostanu vztek a říkám si - proč bych měla utíkat já, která nic neprovedla? Přece se nenechám vyhnat z místa, kde žiju, kvůli někomu takovému. Možná by pomohlo mít nový vztah, jenže to nejde naplánovat mávnutím ruky. A popravdě si ani neumím představit, že bych teď s nějakým chlapem byla.
Zdeňka, 29 let