Mám enormně kritického manžela. Byl takový, už když jsme se seznámili, ale tahle jeho vlastnost se s postupem času čím dál víc dostává do popředí. Terčem jeho poznámek je všechno možné, ale nejčastěji já. A v souvislosti s mou osobu pořád řeší hlavně to, jak vypadám. Jako kdyby neměl na práci nic jiného!
Když bych se na nás dva dívala očima někoho cizího, tak bych snad měla pocit, že mě můj muž vůbec nemá rád. Minimálně polovina slov, která směrem ke mně vypustí, jsou nějaká kritika. Já jsem sice přesvědčena, že ve skutečnosti to nemyslí zdaleka tak zle, jak to zní, jenže to mi nepomůže. Jeho poznámky zkrátka zraňují a on to nedokáže pochopit.
Znám ho tak prakticky od začátku – musím mu přičíst k dobru, že mi nikdy nemazal med kolem pusy a choval se takhle odjakživa. Takže když si občas dovolím postěžovat, opáčí, že jsem přece věděla, že takový je, a pokud mi to vadí, neměla jsem si ho brát.
„A když jsem já tak nemožná a nedokonalá, proč sis tedy bral mě?“ opáčím já na to. A on se jen blahosklonně usměje, že jsem moc vztahovačná a že konstruktivní kritika je naopak pozitivní, protože se člověk díky ní rozvíjí.
Já kritizovat nesmím
Jenže běda, kdybych zkusila kritizovat já jeho, to by byl oheň na střeše. Když jsem mu zkoušela oplácet stejným metrem, buď se mi smál, nebo jsem sama poznala, že to nefunguje. Ono je těžké reagovat trefně na někoho, kdo na rozdíl od vás nemá pár kilo nadváhy a povolené břicho.
„Baru, tuhle sukni si neber, dělá ti to hroznej fald na břiše,“ řekne mi třeba ráno u snídaně. Prohodí to naprosto normálním hlasem, usmívá se přitom a maže si máslo na chleba. Z jeho pohledu jde o poznámku, za kterou bych měla být ráda. Ale mně je v tu chvíli do pláče a nechápu, proč mi to říká.
„Nechtěla by ses namalovat? Vypadáš hrozně unaveně,“ řekne jindy, když se chystáme na procházku se psem. Zatímco jiný chlap by při toulání přírodou tohle opravdu neřešil, Honza mě chce mít zřejmě dokonalou, i když jdu s košem. Jenže to se mi nikdy nemůže podařit, vzhledem k tomu, kde má nasazenou laťku!
Rýpá, ale miluje mě
Když se spolu díváme na televizi, komentuje ženy, které se tam objevují, a porovnává je se mnou. Každé ráno hodnotí, v čem vyrážím. Všimne si každého dekagramu navíc. Pravda, všimne si i každého, který shodím, ale místo aby to ocenil, prohodí, že by to chtělo ještě zabrat tady a tady. Vlastně si nepamatuju, kdy naposled mě za něco opravdu pochválil, zejména co se týče toho, jak vypadám.
Asi si říkáte, proč s takovým křupanem jsem. Jenže on mi pak večer v posteli jedním dechem řekne „Stejně tě strašně miluju, ty moje malá,“ a pomiluje se se mnou bez ohledu na to, kolik pneumatik se mi na břiše zrovna usadilo. Jeho kritika je zřejmě jakýmsi projevem náklonnosti. Nevím.
Vlastně už jsem si na to tak nějak zvykla, i když to zabolí pokaždé stejně. Prosím ho aspoň, aby si své kousavé poznámky odpustil před jinými lidmi. Opravdu není příjemné, když jdete s přáteli do divadla a on vám před nimi řekne „V těch druhých šatech by ale ten zadek nepůsobil tak mohutně“. Vy už jste zvyklá, ale kamarády to uvádí do rozpaků, nevědí, jak mají reagovat. A co mi vadí nejvíc – dívají se pak na mě soucitně jako na nějakou chudinku. A nebo jí opravdu jsem?
Bára, 30 let