Chlapská ješitnost je strašná věc. U každého muže má různou sílu a vliv na jeho osobnost. Někdy jeho ego vyplave na povrch jen nepatrně, u jiného je možná tím hlavním, čeho si všimnete. Problém je, že u mého manžela se hloubka jeho ješitnosti nikdy neprojevila – až do chvíle, kdy jsem zničehonic začala sklízet profesní úspěchy a zastínila ty jeho. Nedokáže se s tím vyrovnat.
Faktem je, že můj muž byl maličko ješitný vždycky. Dělalo mu dobře, když někoho ohromil svými znalostmi, ať to byla vlastní žena nebo naprosto cizí lidé. Svou roli živitele a „toho nejchytřejšího“ v rodině si užíval, zejména v době, kdy jsem byla na mateřské. „Co ty by sis beze mě počala,“ říkal občas shovívavě, když jsem si s něčím nevěděla rady. Nikdy jsem úplně nepoznala, jestli to myslí v legraci, nebo doopravdy.
Ale bylo to všechno v dobrém a já sama jsem mu k takovým řečem dost nahrávala. Když jsme se seznámili, on byl vystudovaný ekonom a právě začínal porevoluční kariéru v bance. Já proti němu byla „obyčejná“ učitelka ve školce. Naše platy se ani zkraje devadesátých let nedaly srovnávat, natož později. Pracovala jsem spíš pro radost, protože můj příspěvek na domácnost byl víceméně symbolický.
Přesto mě práce s dětmi bavila a vlastní rodinu jsme zakládali až docela pozdě, první dítě jsem měla až v pětatřiceti letech a za další dva roky druhé. Po zápřahu s tolika svěřenci ve školce mi mateřská asi jako jedné z nemnoha žen přišla skutečně hlavně jako dovolená. Dokonce jsem zjistila, že se nudím!
Napadlo mě začít podnikat
A tak jsem se začala vzdělávat. Teprve v tu dobu jsem se pořádně naučila zacházet s počítačem a internetem a nasávala informace o všem možném. Až mě jednoho dne napadlo založit si internetový obchod. Když jsem se s tímhle nápadem svěřila manželovi, vysmál se mi. „Prosím tě, takových jsou mraky, co bys asi tak chtěla prodávat. A navíc tomu vůbec nerozumíš,“ zlomil nade mnou hůl rovnou.
Já se ale nedala a začala jsem zkoumat možnosti. Od začátku jsem věděla, že se chci zaměřit na dětské zboží, a tak jsem sondovala mezi známými, co by je nejvíc zajímalo. Zjistila jsem, že je toho opravdu hodně. „Ideálně si chci všechno objednat na jednom místě a nechat si to dovézt domů. Ne obíhat drogerii pro plíny, mastičku do lékárny, jinam pro hračky, oblečení nebo novou láhev…“ vnukla mi nápad jedna z kamarádek.
A tak jsem si s pomocí profesionála založila malý web a začala nabízet všechno možné zboží. Jenže se mi moc nevedlo a po půl roce jsem projekt stopla. Manžel mě naoko litoval, ale ve skutečnosti byl rád, že mohl říct: „Vidíš, já to říkal.“ Jenže já jsem se nevzdala. Na internetu mi chyběly hlavně peníze na reklamu, aby se o mně vědělo.
Co začít pozvolna a pěkně postaru? řekla jsem si a při procházkách naším městem hledala nějaké vhodné prostory. Po několika měsících se na mě usmálo štěstí a já získala za slušné peníze do nájmu bývalý butik. Všechno tam bylo ve stavu, že jsem mohla ihned začít navážet zboží. Byly to úmorné dny. Ráno jsem popadla kočárek, druhé dítě za ruku a jela do obchodu. Tam jsem dřela a dřela, abych mohla co nejdřív otevřít.
Obchůdek jsem vydupala ze země
Podařilo se mi to po dvou měsících. Zákaznice si ke mně nacházely cestu pozvolna. Nechala jsem vytisknout letáky a roznášela je po městě, zaplatila jsem si inzerát v místních novinách, ale nakonec nejvíc pomohla osobní doporučení, která si spokojené maminky předávaly. První měsíce byly přesto krušné. Většinu sortimentu jsem pořídila na úvěr, všechno jsem se teprve učila. Tržby byly tak tak na zaplacení nájmu. Domů jsem chodila uštvaná a manžel nechápal, proč se na to nevykašlu.
Ale pozvolna, nenápadně se to najednou začalo otáčet. Jak přibývalo zákaznic, rozšiřovala jsem okruh zboží a zaváděla i nové služby. Bazárek dětského oblečení i vybavení, pravidelné výměnné bazary přímo v obchodě, pořádala jsem nejrůznější akce. Začala jsem spolupracovat se studenty oděvní školy, kteří za skvělou cenu šili modely pro maminky i děti na přání, vytvářeli celé kolekce.
Začali ke mně jezdit lidé nejen z našeho města a tržby rostly. Jednoho dne jsem si mohla dovolit zaměstnat prodavačku a sama chodila do obchodu jen na část dne. A manžel, který celou dobu mé snažení sledoval s úsměškem, se najednou usmívat přestal, když viděl, že se mi opravdu daří. Sám měl v práci dost potíže, pracoval ve stavební spořitelně a krizi i nejrůznější změny v tomhle oboru výrazně pocítil na svém platu, který byl z více než poloviny závislý na provizích z uzavřených obchodů.
Nedokáže mi odpustit úspěch
Najednou jsem vydělávala víc než on! A nejen to, nemusela jsem se kvůli tomu honit od rána do večera po klientech a snažit se je přesvědčit o svých produktech. Seděla jsem v klidu doma a jen objednávala zboží a řešila administrativu. Viděla jsem, jak to mého muže štve, a trochu to i chápala – přece jen pro jeho mužské ego to byla rána. Netušila jsem ale, že to ponese opravdu tak těžce a začne se chovat tak zle.
Najednou do mě začal rýpat kvůli každé maličkosti. „Nemysli si, že když jsi úspěšná podnikatelka, tak můžeš zanedbávat děti,“ vyjel na mě, když jsem se ho ptala, jestli by je o víkendu mohl vzít na výlet, protože mám v obchodě další akci. „Paní má pocit, že když vydělává, nemusí doma vařit,“ vmetl mi jindy. A takhle to je pořád a jen se to zhoršuje. Když jsem se ho na rovinu zeptala, jestli nepřeje úspěch vlastní ženě, jen něco rozzlobeně zabručel a odešel.
Opravdu zuřit začal, když jsem začala vylepšovat naši domácnost. Koupila jsem nějaký nový nábytek do dětského pokoje a hned byl oheň na střeše. Prý jen vyhazuju peníze a on není zvědavý na to, abych mu dokazovala, jak jsem bohatá. Když jsem nesměle zmínila, že bychom si mohli pořídit nové auto, rezolutně mi to zakázal, ačkoli dřív sám říkal, že by to bylo potřeba. A opravdu moc jsem si zřejmě dovolila asi před měsícem, když jsem chtěla celé rodině koupit nějakou lepší dovolenou – u moře jsme nebyli skoro deset let!
Ale on o tom nechtěl ani slyšet. „Nenechám se vydržovat jako nějaká prostitutka,“ křičel a tím to zhaslo. Dost mě to urazilo a od té doby máme doma poměrně tichou domácnost. Svým způsobem je mi manžela líto, ale nemůže se přece věčně chovat jako ukřivděné děcko. Chápu, že si teď připadá asi nejistý, ale měl by se přece radovat, že se máme dobře. Já to beru jako úspěch celé rodiny, nedělám nás na já a ty. Proč to nedokáže i on?
Jitka, 40 let