Ti, co se zajímali o případ ještě víc, se z nejrůznějších zpravodajských zdrojů mohli dozvědět, že „odpojení od přístrojů“ byla poněkud nepřesná definice – Terri totiž měla v pořádku základní lidské funkce (dýchání a paradoxně i srdce). Nepracoval jí pouze mozek, z důvodu rozsáhlého, dle názoru tamních odborníků – prakticky stoprocentního odumření mozkové kůry. Nebyla schopna přijímat potravu a tedy byla odpojena pouze od vyživovací trubice, která její tělo spojovala tak dlouhou dobu s věcmi pozemskými, s tím, co se dá nazývat životem.
Když americké úřady na základě žádosti manžela Terri, pana Michaela Schiavo, odsouhlasily odpojení jeho manželky od výživy, jistě v tu chvíli netušily, že rozpoutají celosvětové diskuse na téma, co je ještě možné považovat za život. Někdo považoval Terri pouze za lidskou tělesnou schránku, tělo bez duše, něco jako shluk lidských nepotřebných buněk, i když stále funkčních… Člověk bez funkčního mozku se ale nedá nazvat člověkem v pravém slova smyslu. Někteří dokonce její usmrcení srovnávali se stříháním vlasů či nehtů – tedy zbavení se lidských buněk. Naopak zastánci života pro Terri prosazovali její lidskou bytost a nazývají její usmrcení vraždou. Dokonce sadistickou vraždou, neboť tento způsob euthanasie, jak ho zavádějícím způsobem některá média označovala, spočíval v odepření potravy a tekutin lidskému tělu a tedy úmrtí především na dehydrataci. Nepomohli ani petice na obranu jejího života. Celých 13 dnů umírala nebohá Terri, její povolené usmrcování bylo zahájeno 18. března 2005 a její organismus nedostatkem potravy a tekutin selhal 31. března v hospici Pinellas Park na Floridě.
Podle odborníků Terri ve svém stavu nemohla pociťovat kruté bolesti, které by nejspíše cítil běžný lidský jedinec – její tělo bylo dle smýšlení těch, co o ní rozhodli, pouhou tělesnou schránkou, hromadou lidského masa a kostí bez vlastního myšlení. Jakoukoliv reakci na okolí odborníci vyvrátili a její minimální pohyby byly označeny za průvodní jevy vegetativního stavu. Někteří je přirovnávali dokonce k pohybům useknuté končetiny žáby nebo části kapra, který se ještě hýbe hospodyňkám v kuchyni. Tedy k něčemu, co ve skutečnosti reakcí není.
Za Terri bojovala řada lidí, rozjely se petice, které jen v prvních dnech odpojení od vyživovací trubice podepsalo přes šest tisíc lidí. Ani to však nepomohlo. Dokonce ani to, že pomocí přispěli i významní politici, přestože později byli za své kroky kritizováni. Byl to guvernér Floridy Jeb Bush a jeho bratr – sám prezident George W. Bush, když na pomoc narychlo stvrdil příslušnou legislativu, která by mohla Terri zachránit život, narychlo zasedal také Kongres USA. Mezi kritiky se zapojil krátce před svým skonem i sám papež Jan Pavel II. Všechny tyto kroky včetně opakovaných žádostí o znovuzapojení, které předkládali rodiče Terri, Robert a Mary Schindlerovi, však nepomohli k tomu, aby byla Terri znovu k vyživovacímu přístroji připojena. Přitom na odpojení neměly vliv pravděpodobně ani finance, neboť její udržování bylo hrazeno ze zvlášť k tomu určených peněz a náklady představovaly jen zlomek toho, co stojí běžný den v americké zdravotnické instituci. Terri byla odpojena, neboť to tak chtěl její manžel, v zádech s americkou platnou legislativou.
Jak důvod svého rozhodnutí manžel Terri Michael Schiavo uváděl, že jeho žena mu kdysi sdělila své přání nebýt uměle udržována při životě. Od roku 1990, kdy ji doma postihl těžký srdeční záchvat, došlo u ní k poškození mozku spojeným s ochrnutím. Od této doby byla upoutána pasívně na nemocniční lůžko a nereagovala. Jaký však byl skutečný stav Terri? Na zahraničních serverech, mimo jiné na http://www.terrisfight.org , se však mohli a stále mohou lidé seznámit i s opačnými názory a dokumenty, mimo jiné například s videozáznamy, kde byla Terri zachycena při jakési komunikaci. Video „tamponový test“, „reakce na hudbu“, „otevření očí na povel“ nebo usmívající se Terri v okamžiku, kdy se v blízkosti objevila její matka, nenechali téměř nikoho na pochybách o tom, že jistý způsob náznaku komunikace tu je… Odborníci sklánějící se nad postelí Terri však tvrdošíjně dál tyto videodokumenty jednoznačně zavrhovali a nebrali na vědomí názory rodičů ani některých ošetřovatelů. Z opačného pohledu stejně na pochybách určitě nezůstala ani otázka kvality života Terri – řada lidí by raději sama z tohoto života odešla, než takto žít. Někteří lidé také rodiče Terri považovali za blázny – jejich rodičovská láska byla považována za chorobnou a sobeckou. Ovšem jak dalece má jedna lidská bytost právo rozhodnout o druhé, co je pro ni natolik kvalitní, aby proto musela být usmrcena? A kdyby i Terri sama původně raději zemřela, tak kdo by pak mohl stoprocentně říct, že by později názor nezměnila? Vždyť pokud by něco málo cítila, mohlo být pro ni i to málo – blízkost jejích rodičů, pouto s okolním světem. Jak to vlastně bylo, těžko říct - a tak o Terri, která se ve svém stavu bránit nemohla, rozhodli jiní tak, jak rozhodli.
Trochu bulváru nezaškodí – Michael Schiavo žil několik let s jinou partnerkou (což bylo i vzhledem ke stavu Terri pochopitelné), měl s ní dokonce dvě děti. Protože byl věřící, rozvod pro něj nepřicházel v úvahu. Jako oficielní manžel byl tedy jednoznačně tím, kdo o její další neexistenci rozhodl – proti živelnému odporu jejích rodičů. Jak zdroje uváděly, Terri se do svého stavu dostala následkem bulimie, když její tělo nevydrželo nedostatek draslíku v těle a zkolabovalo. Určité zahraniční servery informovaly o manželově dřívějším arogantním chování vůči Terri, jiné spekulovaly dokonce o záhadném vpichu v blízkosti jejího srdce, nalezeném v souvislosti s jejím záchvatem, stejně jako o velmi vysoké částce, kterou manžel obdržel na její udržování. Pokud z částky něco zbylo, jakože ano, jako rozvedený by nic nezískal. Sami rodiče označili jednání svého zetě za vypočítavost. Stejně zajímavá byla i skutečnost další – rodičům bylo odepřeno zůstat se svojí dcerou v posledních dnech jejího života v hospici, takže ji mohli spatřit až jako mrtvou. Stejně zajímavý byl fakt, s jakou rychlostí byla provedena pitva. Úřady zároveň nedovolily, aby pitvě byli přítomni také patologové, které doporučili manželé Schindlerovi a kterým důvěřovali. Ještě rychlejší pak bylo samotné zpopelnění těla Terri, ke kterému došlo z rozhodnutí jejího manžela proti vůli rodičů - ti si přáli její tělo pochovat v zemi. Pro Terri je však přichystán osud rozprášení na zahradě domu Michaela Schiavo v Pensylvánii.
Otázky a samé otázky – běžným smrtelníkům a mě jako autorce tohoto článku nepřísluší komentovat, zda byla či nebyla Terri oficielně „živým člověkem“. Přesto tedy zůstává – z laického hlediska – rozum stát nad tím, kdyby nebyla považována za živého člověka, proč tedy nebylo možné na tento „shluk lidských buněk“ použít klasickou euthanasii, nebo proč ji nebylo možné nechat naživu. Nikomu neškodila, sama bolest prý necítila a zkušenosti s jejím dalším ošetřováním mohly být přínosem pro jiné pacienty. Terri byla ale pro tento svět méně než odsouzenec na smrt, méně než starý nevyléčitelně nemocný a trpící pes, který si jde pro svoji smrtící injekci k veterináři. Umírala jako ve středověku – zavřená v pomyslné kobce, čekající na pozvolnou a krutou smrt. Podle odborníků nepociťovala při umírání žádné bolesti – nefungoval jí přece mozek. Rodiče však – ještě při začátcích odpojení, kdy je na pokoj k dceři pustili, hovořili o něčem jiném, o změně jejího výrazu v tváři či vzpínajících se rukou... Dokud jim v poslední dny jejího života nebyl na pokoj zakázán vstup. Za zmínku stojí i fakt, proč tedy – necítící bytosti – dávali lékaři v tak hojné míře v posledních dnech morfium.
Za pozornost stojí také další téma. Na internetu se dají dohledat v souvislosti s případem Terri odkazy na Kate Adamson. Jednalo se o ženu, která byla postižena podobně jako Terri. Ta však svůj boj o život vyhrála, vrátila se zpět do normálního života a nyní si s touto původně „neživou lidskou hmotou“ může kdokoliv prostřednictvím jejích stránek http://www.katesjourney.com dokonce zamailovat.
Zkusíme trochu sci-fi - otázkou je, zda nekvalitní či kvalitní život, posuzovaný druhými, nebude stále zvedat laťku a zda nebudou v budoucnu ze společnosti na Zemi vyřazeni všichni, kdo nesplňují světskou normu. Retardovaní občané, lidé s nízkým IQ, lidé bez končetiny? Časem s nadváhou? S vysokým věkem? S malým počtem zubů či vlasů? Kam až dospějeme ve svých pozemských zákonech? Dovedeme odpovědně říct, že jsme schopni dnes určit, co se odehrává v tak složitém lidském orgánu, jakým lidský mozek bezesporu je? To, jak se bude vyvíjet věda a co bude schopna stanovit a vyléčit za pár let? Stejně opačným zamyšlením pak může být téma, zda časem nebude technika natolik vyvinutá, že budeme mít spoustu nemocnic přeplněné spoustou nefunkčních či polofunkčních lidských těl připojených na nejrůznějších lékařských zařízeních.
Terri nepomohli ani opakované žádosti o obnovení výživy americkým úřadům, ani davy lidí před floridským hospicem… Nepomohli ani fotografie, které obletěly svět, kdy desetiletý chlapec byl spoután v poutech u policejního auta, neboť nesl v láhvi vodu pro Terri. Kam až dospěje tento svět? Budeme zavírat malé děti do vězení za to, že chtějí pomoci k životu druhým?
Abychom věděli stoprocentně, zda Terri něco cítila nebo ne, museli bychom se nejspíš ocitnout v jejím těle. Bylo by dobré, pokud by tento smutný příběh byl alespoň ukázkovým k případným jednáním o legislativě vztahující se k šetrné euthanasii, dále pak k právům o existenci života lidské bytosti, která o sobě není sama schopna rozhodnout. A zároveň jako zamyšlení těm dívkám, které chtějí být přehnaně krásně štíhlé. Protože Terri nakonec zemřela na to, co dělala původně dobrovolně kvůli kráse – na nedostatek potravy a tekutin…