Rodina jako časem nejprověřenější instituce se dostává podle odborníků zejména v posledních dvou desetiletích do vážné krize. Důsledkem je nejen prudký růst rozvodovosti, ale i počtu svobodných matek a dětí bez domova. Příčina? Odklon od klasického typu, jenž přečkal staletí: otec živitel - patriarcha , matka v domácnosti.
Muži se cítí zbyteční
Rodina jako časem nejprověřenější instituce se dostává podle odborníků zejména
v posledních dvou desetiletích do vážné krize. Důsledkem je nejen prudký
růst rozvodovosti, ale i počtu svobodných matek a dětí bez domova. Příčina?
Odklon od klasického typu, jenž přečkal staletí: otec živitel - patriarcha
, matka v domácnosti.
Jeden německý psycholog to charakterizoval výstižně: muži už nejsou hrdiny,
bez nichž se rodina neobejde. Ženy stále více pohrdají domácími pracemi a
dělají kariéru. Děti se co nejrychleji a často za každou cenu snaží zařadit
mezi dospělé.
Role mužského fenoménu prudce upadá. Muži nejsou potřeba už dokonce
ani k plození dětí. Vyklízejí proto pozice, jež v rodinném schématu zaujímali
v podstatě od doby, co lidstvo sestoupilo ze stromů. Stále více mužů trpí
pocitem, že je jejich protějšky jen využívají a že jsou stále více odsouvání
na druhou kolej. Za podobné pocity se stydí, ale v podstatě neví, co proti
úpadku své pozice v rodině dělat.
"Spousta mužů uvízla v pasti, o jejíž existenci neměla ani potuchy,"
tvrdí doktor Frank Harwoord, americký psycholog, jeden z mála, jenž se nebojí
otevřeně na toto téma psát do odborných publikací. "Kdesi v nás je pevně
zakořeněna představa o ženě jako o slabším pohlaví, které musíme my, muži,
před ostatním světem všemožně chránit - láskou, tolerancí. Mýlíme se, většina
žen není taková, jaké jsme si je vysnili. Raději bychom se měli ptát: kdo
ochrání nás, muže?"
Podle doktora Harwoorda, ale i dalších odborníků na rodinné vztahy jsou
zkrátka rozdíly mezi ženskou a mužskou psychikou mnohem větší, než jsme si
ochotni připustit. Muž trpí řadou pevně zažitých, geneticky daných handicapů,
jichž ženy dokáží mistrně, byň podvědomě v kritických situacích využít. Psychologové
proto v poslední době stále otevřeněji varují muže před jejich typickými
slabostmi. Které to jsou?
Filozof Arthur Schopenhauer je autorem následující kontroverzní myšlenky:
"Ženy se s námi nemohou měřit ve schopnostech a dovednostech, avšak velmi
dobře dokáží využít našich slabostí."
Psycholog PhDr. Eduard Bakalář rád demonstruje tezi, podle níž muži
mají tendencí své protějšky přeceňovat, vidět ženy lepší než ve skutečnosti
jsou, následujícím příkladem: v osmdesátých letech vybrala Mladá fronta autory
tisíce nejvýznamnějších objevů a vynálezů v historii lidstva. Otázka zní:
kolik mezi nimi bylo žen? Podle zkušeností doktora Bakaláře se většina odhadů
pohybuje mezi dvěma až třemi sty. O to více šokující je pak přesné číslo
- pouhých třicet!
Většina vyloženě mužských handicapů se prý však odvíjí od vztahu k matkám.
Maminka je v mužské mysli zafixována jako téměř ideální bytost - hodná, tolerantní,
obětavá. A přesně to čekají i od manželky. Když se chová jinak, následuje
zklamání. "Muž byl zvyklý od matky na pravidelnou pochvalu, projev uznání.
Stal se na lásce závislý. Když se mu jí od manželky nedostane, ztrácí sebedůvěru
a uniká buď do agrese, nebo k alkoholu," tvrdí jeden z tvůrců teorie "mužských
handicapů" Němec Felix Stern.
Stejně tak doplácí na tendenci věřit, že ho i v případě konfliktu manželka
stále miluje. "Když dotyčný udělá sebevětší podraz, stále si nedokáže představit,
že by se mu manželka odvděčila stejně. Věří, že po bouři vítr ustane. Matka
ho sice ztrestala výpraskem, ale brzy se na věc zapomnělo. Manžel je pak
šokovaný, když přijde domů a kufry stojí přede dveřmi. Nedokáže to pochopit..."
(Plus)