Jeden je takový, druhý vás naštval, třetí má ty a ty špatné vlastnosti. Ať se podíváte na kohokoli ve svém okolí, nikdo vám není dost dobrý. Opravdu jsou lidé tak špatní, nebo je něco špatně s vámi?
Kolikrát třeba za poslední týden jste řekli o lidech ve svém okolí něco pozitivního, nebo jste dokonce někoho pochválili a kolik vašich poznámek bylo vysloveně negativních – od pomluv po mumlání sám k sobě, že s tím a s tím se přece nedá bavit, protože…? Že těch druhých bylo tolik, že je ani nedokážete spočítat?
Psycholog Petr Šmolka by se tomu nedivil. Podle něj žijeme v době, která je natolik poznamenána důrazem na výkonnost, vzájemné srovnávání a jisté elitářství, že hledání a nacházení chyb u druhých se stalo pro některé pomalu každodenní náplní života. „Jako bychom se tím snažili zlepšit si sami pro sebe nejen svůj vlastní sebeobraz, ale i pozici ve vztazích – mít v nich navrch. A to jak ve vztazích partnerských, tak i pracovních nebo jakýchkoli jiných,“ říká odborník.
Podobné počínání je podle něj charakteristické zejména pro lidi, kteří se nemohou opřít o své sebevědomí. Takoví mají tendenci zpochybňovat úspěchy druhých, poukazovat na jejich nedostatky, a pokud dost dobře úspěchy druhých popřít nemohou, pak se alespoň snaží zpochybnit metody, jimiž jich dosáhli. Všichni přece známe řeči o tom, kdo se kam dostal „ze známosti“ nebo „přes postel“ nebo díky bohatým rodičům a tak podobně.
Nezní to však příliš alibisticky, říct, že takové chování prostě způsobuje moderní doba?
Psycholog Petr Šmolka připouští, že za negativním přístupem k druhým lidem někdy může stát i potlačené trauma z dětství, případně jiné neblahé zkušenosti, současný svět však toto negativní nastavení v každém z nás podporuje a vyostřuje.„Bohužel podobný postoj vůči okolí má poměrně značnou sílu, velice silnou schopnost vidět se lepšími, než ve skutečnosti jsme," tvrdí odborník.
Kdo je kritický ke svému okolí, bývá většinou velmi nekritický sám k sobě: považuje se za elitu, a co hůř – převládá u něj pocit, že jeho hodnocení druhých je objektivní. „Není přece moje vina, že druzí jsou tak strašně nedokonalí… Kdyby se jen trochu snažili…, pak by v našich očích stoupli a my bychom na nich jistě našli i nějaká pozitiva,“ nastiňuje Petr Šmolka způsob přemýšlení těchto lidí a dodává: „Takový přístup je ovšem většinou pouhý sebeklam, především v partnerských vztazích často zne-užívaný. Kritizovaná bytost, ať muž, nebo žena, se pak snaží a snaží, přetrhnout by se mohla, ale pořád je to málo.“
Přitom u řady kritiků jsou podle odborníka kdesi v podtextu patrné hluboké vnitřní nejistoty a někdy i značná zranitelnost – tím, že si nikoho nepustí k tělu, protože ho svou kritičností odradí, cítí se ve své křehké ulitě bezpečnější. Říká se, že kdo nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani ostatní. Zčásti je to pravda, zároveň však dané tvrzení podle Petra Šmolky nelze chápat tak, že kdo má rád sám sebe, má automaticky rád i druhé.
„Je spousta samolibých a do sebe zamilovaných hlupáků, pro které jsou ostatní pouze obtížný a neschopný póvl,“ říká psycholog. Nicméně faktem je, že budete-li druhé považovat za zlé, špatné, neschopné, hloupé a nehodné vašeho respektu, budou podobně přistupovat oni k vám. Možná vás nebudou kritizovat, ale nejspíš se vám budou vyhýbat.
„To je důvod, proč lidé kritičtí vůči okolí bývají dost osamělí. Někdy však svou osamělost okázale prezentují jako přednost – já přece nikoho nepotřebuji, vystačím si sám. Nebo se uchýlí k metodě kyselých hroznů – s někým tak špatným bych se já přece nezahazoval,“ popisuje typické sebeklamavé chování psycholog.
Právě absence přátel, jejich odtažitost nebo komplikované vztahy s okolím mohou být podle odborníka dobrým vodítkem k uvědomění si, že je v našem chování něco špatně, a mohou být prvním krokem k rozhodnutí něco změnit. Psychoterapie představuje účinnou pomoc pro lidi, jejichž negativita vůči okolí vzešla z nějakého traumatu, ostatní si však musí pomoct sami.
- PhDr. Petr Šmolka : hledejte na lidech to dobré
Uvědomte si, v čem jste vy sami dobří, co zvládáte, v čem není třeba, abyste se neustále poměřovali s někým jiným! Přistihněte druhé ve chvíli, kdy dělají něco dobře, kdy se jim něco zdařilo, a pokuste se to okomentovat. Nahlas a bez ironie či sarkasmu. Připusťte, že i vy máte nějaká slabá místa, že si s něčím nevíte rady, požádejte okolí o pomoc. Hřebínek vám nespadne a lidé k vám budou mít blíž.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie