Šílenství, dnes moderně nazývané psychóza, je údajně ztráta rozumového úsudku, pomatenost, nepříčetnost, zkrátka něco, co se velmi nápadně vymyká zaběhnutému průměru. Kde je ale hranice mezi samotným šílenstvím a jistým stupněm geniality?
Historicky se postoj k této problematice značně lišil, což v podstatě přetrvává až do současnosti. Vždy záleželo a stále záleží především na kultuře daného národa či kmene. Označení „šílenec“ mělo v různých dobách rozdílné zabarvení. Od naprosté sympatie až uctívání (šamani), přes vnímání výjimečnosti jedince skrze jeho genialitu v určitém oboru (např. W. A. Mozart), ke zcela opačným emocím, zvláště pak v současné západní kultuře, kde je šílenství vnímáno jako obrácená strana racionality. Šílencem je pak často nazýván člověk nějakým způsobem vyčuhující z řady, nerespektující zaběhnutá pravidla, s více či méně pudovým jednáním.
Je to někdo společensky nevyhovující a v jistém smyslu i ten, jehož se lidé či společnost pro jeho nepředvídatelnost mnohdy obávají.
V minulosti (a do jisté míry i dnes) býval termínem „šílenec“ označován člověk, jehož vnímání světa se tak výrazně lišilo od běžného standardu, že dotyčný zůstal pro většinu lidí nepochopen a tudíž označen za blázna či nepřizpůsobivého podivína. To ovšem neznamená, že inteligence takových lidí se nachází někde hluboko pod nastaveným průměrem. Možná spíš právě naopak.
V prastarých kulturách a kmenových společenstvích byli ovšem tito lidé uctíváni jako vyvolení, ve kterých přebývá mocný duch, a kteří jsou jasně předurčeni k velkým činům a předávání poselství odjinud.
Kde je tedy hranice mezi skutečným šílenstvím, vnímaným současnou kulturou jako diagnóza, a jistým stupněm geniality či třeba schopnosti jasnozření? Citujme v této souvislosti slova Senecy, významného římského filosofa a umělce: „Nikdy neexistoval talent bez nějakého doteku šílenství.“
Bezesporu je třeba rozlišovat šílenství ve smyslu uměleckého či jiného nadání, které nijak neohrožuje okolí (ani samotného umělce v souvislosti s poškozování sebe sama) a jedince, moderní medicínou označovanými jako psychotici; takoví lidé často nedokáží svůj problém zvládnout sami a mnohdy se raději svěří (nebo jsou svěřeni) do péče odborníka. Nemusí vždy nutně jít přímo o psychiatrickou pomoc. Na výběr dnes máme celou řadu „alternativ“, či spíše metod, které se nově vyvinuly, anebo znovu vystupují na světlo světa. Vždycky ale jde především o pochopení sebe sama, své podstaty, kterou je mnohdy těžké bezvýhradně přijmout.
Samotnou psychiatrii lze definovat jako lékařský obor zabývající se léčením nemocí lidského mozku, které se projevují v „chybném“ myšlení, výrazných emocích a celkovém vnímání reality. Psychiatrie prošla a stále prochází přirozeným vývojem a rozčleněním na určité další směry a také metody léčby. Z historicky významných osobností v tomto směru jmenujme například Sigmunda Freuda, Carla Gustava Junga nebo třeba Alfreda Adlera.
Dnes se můžete setkat i s celou řadou jiných terapeutických metod, postavených na nevědeckém základu. Možná právě proto bývají tyto postupy lékařskou veřejností častokrát zavrhovány či nesprávně interpretovány. I tady ovšem najdeme výjimky a tak i v řadách lékařů klasické medicíny najdete odborníky využívající tzv. alternativní způsoby léčby.
Ať už jste příznivci klasických léčebných metod, raději spolknete pilulku pro lepší náladu a za svého lékaře byste dali ruku do ohně, a anebo v případě potíží je vám bližší pomoc léčitele, psychotronika nebo třeba kartáře, důležité je věřit především sám sobě a také v sebe. A i uzdravovací proces může být výrazně ovlivněn přístupem pacienta, a je celkem jedno, jestli se chcete dostat z depresí nebo si vyléčit opakující se záněty močového měchýře. Odborník umí nasměrovat a podpořit léčbu, ale vy jste ti, kteří musí udělat první krok a vstoupit na vědomou cestu k uzdravení a především pochopení podstaty problému i sebe sama. Protože prý všechno je v hlavě. A právě tam bývá nejčastěji zakopaný pes.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!