V tuniských veřejných lázních zvaných hammám člověk pochopí, jak se při drhnutí drátěnkou cítí připálený hrnec.
Nenápadné modré dveře ve spleti uliček středověké medíny skrývají velký vykachlíkovaný prostor plný páry. Neoznačuje ho žádná cedule, přesto je to jeden z nejoblíbenějších hammámů tuniské metropole. „Žádný marketing po evropsku nepotřebuje, tady je nejlepší reklama ta, která se šíří ústním podáním. A při hledání zapneme naše arabské GPS,“ ťuká si Kamel Smida na hlavu. Tento dvaašedesátiletý zubní technik, který má firmu na výrobu protéz, mě s sebou bere na svoji pravidelnou sobotní očistu, takže ho při příchodu majitel vítá jako štamgasta a přitom ho oslovuje „docteur“.
Dostaneme stejně jako v českém bazénu klíče na gumičce ke skříňkám na odložení věcí. Jenže ty se nacházejí nad rozlehlou matrací vystlanou polštářky, na nichž oddechují muži, pro něž již procedura skončila. Svlékáme se, ale tak, abychom je neurazili pohledem na naše holé pozadí či jiné intimní partie. Před stažením spodního prádla se musíme opásat osuškou. Ač jsme pouze v pánské společnosti, cudnost je nutné zachovat i v lázních. Tím se muslimské hammámy výrazně liší od římské kultury, od níž Arabové při své expanzi v sedmém století tuto formu koupání převzali.
Zaživa sedřen z kůže
S ručníkem uvázaným kolem pasu vstupujeme po klouzavých dlaždicích přes řadu dveří do párou vyhřáté místnosti, kde na vyvýšeném místě dva maséři zpracovávají své klienty. Nám jejich vychrtlý kolega s knírkem Wassim pokyne směrem k nádržce, která je naplněna vodou téměř až po okraj. Zkusmo do ní strčím palec na noze. Je horká, asi jako když se vám utrhne ruka při plnění vany. Neopaří vás, ale musíte si na ni postupně navykat. Asi pět minut si v ní lebedím, když mi Wassim ukazuje, že přichází řada na mě a že mě vyčistí od hlavy až k patě.
Jeho zaměstnání nepatří k nejprestižnějším. Naopak je určeno pro nejnižší vrstvy. Pozná se to i podle toho, že mužík neumí slovo francouzsky, ačkoli jinak jazyk bývalých kolonistů ovládá každý, kdo se nevyhnul školní docházce. Diriguje mě jen posunky, trochu jako v éře němého filmu. Každopádně svou práci dělá dobře. Bere si mě do parády, při masáži nepoužívá jen ruce, ale celé tělo, jehož váhu na mě nakládá. V jeho díle mu pomáhá i tvrdá, teplou vodou smáčená podlaha, na které ležím. Různě mi ohýbá končetiny, hraje si se ztuhlými svaly a najednou udělá překvapivý chvat, po kterém se ozve ulevující prasknutí uprostřed páteře. Pak se k tomu samému pokouší donutit krční obratle, když mi v sedu div neutrhne hlavu. Poté bere do ruky drsnou žínku a dře ze mě kůži. A to doslova.
Připadám si jako připálený hrnec, na který vzal kuchtík drátěnku. Wassim mi pod záda klade svoji nohu a naznačuje, abych se rukou chytil za její prsty. Odhalím tak podpaží a on ho dokonale vydrbe a pak vyhladí spodní částí dlaně. Pak mi ukazuje silný váleček odumřelé pokožky, kterou ze mě setřel. I když to nijak nekomentuje, v jeho očích stojí němá výčitka: „Podívej, ty prase, jak jsi zaneřáděný.“ Wassim mě celého nakonec vymydlí a spláchne několika kbelíky příjemně teplé vody. Uzel na vypůjčené osušce mi při různých obratech na dlaždičkách povoluje, a tak s ním musím zápasit, abych tu neležel na Adama. Chápu, proč ostatní rovnou přišli ve svých plavkách. Tak třeba zase příště.
Okouknout potenciální snachu
Když ležím na zádech, mžourám kolem sebe. Brýle jsem musel nechat v šatně, a tak mi orientální vzory na dlaždičkách splývají v jednu šmouhu. Přitom pozorování okolí patří v hammámech mezi důležité činnosti. Hlavně když do stejného místa v odpoledních hodinách přijdou ženy, které pochopitelně obsluhuje výhradně ženský personál. Právě tady totiž mají muži jedinečnou příležitost okouknout postavy potenciálních snach, které jinak v případě tradičně žijících rodin schovávají vrstvy oděvu, a odhadnout, zda jejich synovi může nabídnout hodně potěšení a jim zdravá vnoučata.
Nutno dodat, že Tunisko je v ohledu postavení žen nejrovnoprávnější zemí muslimského světa a samy dívky mají při rozhodování o vdavkách to nejdůležitější slovo. Vyprávěnky o posuzování nevěst v lázních spíše patří do několik desetiletí vzdálené historie a začínají se stávat hammámovou latinou.
Než lázně opustím, musí dojít ještě na hlavu. Kamel, který celkovou očistu spojí i s oholením, mi půjčuje svůj šampon. Ten si zákazníci stejně jako mýdlo musí přinést už z domova. Wassim mi ho chrstne na vlasy a drsně, nikoli však nepříjemně mi nadrbe lebku. Nezapomene ani na uši a prsty mi vymete špínu z boltců a třemi kbelíky pěnu spláchne. Poslední krok musím naštěstí učinit již sám. Masér mi ukazuje na výklenek na způsob sprchového koutu, kde si ve skrytu před ostatními mohu omýt rozkrok, pak už se jen balím do suchého ručníku a odcházím si pohovět na polštářky v přední části veřejných lázní.
Majitel mi nabízí kávu a ukazuje, že si k ní mohu zapálit. Jeden polehávající čtyřicátník v bílém županu, který se do Tunisu přijel podívat za rodiči z Francie, lituje, že podobná zařízení chybí v Evropě. „Sauna to není ono. Několik málo hammámů je i u nás, ale stahují se do nich spíše homosexuálové. Takže při každé cestě do vlasti si to musím užít do zásoby,“ tvrdí scestovalý Francouz. Draze ho to nepřijde. Celý proces stojí pět dinárů (tedy zhruba 60 korun) plus nějaké spropitné pro Wassima. Zašel bych znovu, jen nevím, jestli mám v hlavě správně seřízenou arabskou GPS, abych hammám v labyrintu medíny opět objevil. Snad mi napříště bude přát štěstěna.
ČTĚTE TAKÉ:
Ondřej Sokol: Jsem extrémní introvert. Je neuvěřitelné, že jsem se ke své práci vůbec dostal
ČTĚTE TAKÉ:
Vypasené celebrity: Ztloustli jsme, no a co?!