S Mirkou a její dcerou se život nemazlí; malá Eliška se narodila s vážnou vrozenou vadou. Zatímco její maminka se starala a bojovala, otec Elišky z náročné situace vycouval.
Mé těhotenství bylo naprosto bezproblémové. Dokonce jsem uvažovala o porodu doma! Nyní jsem kvůli dcerce vděčná osudu, že jsem se nakonec rozhodla pro malou přátelskou porodnici. Nedovedu si představit, jak bychom vše fyzicky a psychicky zvládli doma. Moje statečná holčička se narodila s oboustranným celkovým rozštěpem rtu, patra i čelisti. První pohled na mojí malou mě vyděsil.
Takto závažný rozštěp nevypadá vůbec pěkně, zvlášť když nic podobného absolutně nečekáte. Manžel porod nestihl. V porodnici se objevil až k večeru, už o všem věděl od mé maminky, které jsem volala. Manželovi jsem po porodu jen napsala, že je dcera nemocná, nedokázala jsem s ním o tom mluvit. Celý večer pak seděl u mé postele a zíral z okna. Zatímco jsem plakala, držel mě za ruku a mlčel. Při odchodu mě pohladil a řekl: „Neboj, miláčku, nějak to zvládneme…“ . Když odešel, tak jsem si uvědomila, že se nebyl vůbec podívat na Elinku. Už tehdy ji odmítl.
Čeká nás běh na neskutečně dlouhou trať.
Jen ten, kdo má doma „rozštěpáčka“ ví, jak je vše zpočátku bolestivé a těžké. „Dokážu opravdu milovat? Dokážu v sobě neživit pocit křivdy a nespravedlnosti osudu?“ Pocit, jenž vás jen okrádá o sílu, kterou budete potřebovat v běhu na neskutečně dlouhou trať, která vašeho bezbranného drobečka čeká. První ze série plastických operací podstoupila Eliška týden po porodu a další ji čekají, jak poroste.
Elišku miluji snad ještě víc, než kdyby byla zdravá. Vůbec jsem ale první rok jejího života netušila, co se děje v jejím otci. Asi je to i moje chyba, ale Eliška mě zaměstnávala natolik, že jsem nic jiného neřešila. Maličkého „rozštěpáčka“ není například vůbec jednoduché krmit, a když se do všeho přidá jen obyčejná rýma, máte na 24 hodin o zábavu postaráno. Jelikož jsem chtěla udělat pro Elišku maximum, odsávala jsem pro ni své mlíčko skoro 6 měsíců. Vlastně jsem nedělala nic jiného, než odsávala, krmila, pečovala a jezdila po různých vyšetřeních. Muž, který mi měl stát u boku, se nám stále vzdaloval a já to nepostřehla.
„Nehodlám rezignovat na život ve 30 letech!“ řekl mi tehdy.
Z kolotoče péče o Elišku vystoupil týden před dcerčiným prvním rokem. Prý se dusí, cítí se svázaný a nemilovaný.„Nehodlám rezignovat na život ve 30 letech!“ řekl mi tehdy. Na dceru prý bude platit, kolik si řeknu.
Už je to skoro dva roky, co od nás manžel odešel. Eliška má za sebou tři operace a další před sebou. Je to neuvěřitelně pozitivní a veselá slečna. Někdy mám pocit, že dává ona sílu mně a ne já jí.„Když to všechno zvládne ona, jak bych to mohla nezvládnout já?“ říkám si, když je mi ouvej.
A bývalý manžel? Ten má novou rodinu a Eliška ročního nevlastního brášku a moc hodnou tetu a zdá se, jako by měla Elišku radši, než její vlastní táta. Když je Eliška jednou za 14 dní u něj, po návratu nadšeně vypráví o novém bráškovi a hodné tetě, která si s ní hraje, češe jí, pomáhá papat a večer u ní leží, než usne – o tátovi ani slovo! Život je někdy neuvěřitelně zamotaný.
(Mirka, 32 let)