Až na výjimky spolu všechny dvojice tráví v posteli nejvíc času na začátku vztahu. Chemie a zamilovanost fungují naplno, takže některé páry nevylezou z postele klidně každý víkend. Nevadí vám milovat se v kteroukoli denní či noční hodinu, na sex se těšíte, i kdybyste měla za sebou sebenáročnější den a byla jakkoli unavená. Zkrátka vás ten druhý natolik přitahuje, že všechno ostatní jde stranou.
Tohle období trvá většinou několik týdnů až měsíců, pak se postupně zklidňujeme a frekvence milování se ustálí na frekvenci, která vychází z přirozených potřeb obou partnerů. Je to období, kdy si ještě rádi vycházíme vstříc, a tak se třeba milujeme častěji, než bychom sami preferovali, nebo se naopak maličko omezujeme. Celkově ale vládne spokojenost.
„Statistiky dlouhodobě říkají, že se Češi milují v průměru dvakrát týdně. Nevím, v každém vztahu jsem to zažila trochu jinak, ale kdybych je zprůměrovala dohromady, asi by to odpovídalo,“ popisuje své zkušenosti 28letá Hana.
Z „čerstvého“ vztahu však postupně přecházíme do fáze „už spolu nějaký ten pátek chodíme“ a z ní pak do vztahu dlouhodobého. Za ten většinou považujeme takový, který už se počítá v řádu roků, a nakonec ho můžeme považovat i za vztah životní, ve kterém už chceme zůstat.
Typickou situací pak je, že dva lidé spolu jsou třeba čtyři, pět, šest let, už spolu bydlí, někdy jsou i manželé, ale děti ještě nemají. Užívají si života ve dvou – cestují, mají čas a peníze na nejrůznější koníčky, podnikají řadu akcí společně, s přáteli i každý zvlášť. Jsou šťastní, milují se, oba cítí, že tenhle partner je už ten poslední. Ostatním lidem bez váhání svěří, že je to to pravé a že už s nikým jiným nechtějí být.
Jsme mladí, ale chováme se jako manželé po letech
Ale přesto si řada žen posteskne, že jim přece jen něco chybí, a to je právě sex. „Občas mi připadá, že žijeme spíš jako manželé po dvaceti letech než dva mladí lidé, kteří mají zatím jen sami sebe. Sex by podle mě měl být jednou z věcí, kterým se věnujeme nejvíc, ale zatím je to spíš naopak,“ vypráví třeba 27letá Marta, která žije s přítelem čtyři roky.
„Je pravda, že na začátku jsme nastavili laťku hodně vysoko, milovali jsme se i několikrát denně, což samozřejmě dlouhodobě nejde. Ale teď jsme zas opačný extrém, aspoň z mého pohledu – když na to dojde jednou za dva tři týdny, je to skoro zázrak.“
Stejnou zkušenost má i o pět let starší Eliška. „Jsem se svým partnerem šest roků. Oba si pochvalujeme, že náš vztah zraje jako víno. Jsme dokonale sehraní, vlastně se nikdy ani nehádáme, protože si rozumíme a víme, co ten druhý chce a cítí, podle toho se chováme. Jen ten postelový život nějak vázne. Já bych i zájem měla, ale Tomáš se k tomu nějak nehrne a mně je trapné se pořád jakoby nabízet a vnucovat. Chtěla bych, aby s tím někdy přišel taky on sám.“
Obě mladé ženy se shodují, že když se k partnerovi večer přitulí a dají jasně najevo, že o milování stojí, nestane se, že by je odmítl. Ale z jeho strany nikdy iniciativa nepřijde. „Vlastně to u nás chodí tak, že si večer společně vlezeme do postele, přitulíme se a políbíme, ale pak si každý čte nebo něco dělá na notebooku. Pak jeden nebo druhý řekne, že už nad tím usíná, zhasne svoji lampičku a spí,“ popisuje Marta.
Eliška si jednou zkusila se svým partnerem na tohle téma promluvit. „Jakoby z legrace jsem nadhodila, jestli ho ještě vůbec přitahuju, když už se po mně vůbec nesápe. Odpověděl mi, že mám být ráda, že je tak dospělý a zajímají ho i jiné věci, že sex není všechno a že se mnou rád usíná i jen tak,“ líčí.
Nedostatek sexu nás vždy znejistí
Jenže i když by nás taková slova teoreticky měla těšit, protože mohou být opravdu projevem partnerovy vyzrálosti, mají nakonec spíš opačný efekt. Začne nám vrtat hlavou, proč chlap, který nás miluje, s námi nechce spát. A samozřejmě pak nastane jediné – kolotoč pochyb o sobě samé, jestli jsme pro svého muže pořád atraktivní, i přímo o něm – jestli náhodou nemá někoho jiného.
Často si pak ani neuvědomujeme, že nevědomky vysíláme signály nebo říkáme věci, které druhé opravdu mohou od milování spíš odradit. Vynucujeme si odpovědi na otázky typu máš mě ještě rád, líbím se ti vůbec? Muže takové dotazy znejišťují. Z jejich pohledu platí, že pokud nic neříkají, je všechno v pořádku, a nechápou, proč takové otázky vůbec klademe, natož pomalu denně. My ženy však naopak potřebujeme slyšet ujištění, že je všechno „při starém“, že jsme pro něj ty jediné a jedinečné.
Do stejné kategorie patří všechny zmínky o vzhledu, nadváze, stárnutí, srovnávání se s někým jiným, povzdechy nad mladšími kolegyněmi v práci, ale stejně tak i rýpání do partnera. Třeba zmínky o tom, že dřív dělal to a to, že nám nosil kytky, denně vyznával lásku, ale také že víc sportoval, víc se o sebe staral, kdežto dnes už aby ho člověk do všeho nutil.
Každý vztah se vyvíjí a my si často neuvědomujeme, že se měníme i my. Vidíme změny u partnera, což je v průběhu času nevyhnutelné a logické – každá životní etapa přináší něco jiného. Jenže zapomínáme na to, že se měníme i my. Proto je dobré se čas od času zastavit a připomenout si, jaké jsme byly na začátku vztahu.
Chování druhého vždy odráží naše vlastní
„Faktem je, že když jsme spolu začínali, vůbec jsem neřešila, jak v posteli vypadám. Sice jsem si dala záležet třeba na výběru spodního prádla, ale jinak mě ani nenapadlo přemýšlet, jestli mu nebudu připadat tlustá nebo něco podobného,“ připouští Eliška. „Prostě jsem to neřešila. Dneska je to tak, že do postele večer lezu ve starém triku a tlustých ponožkách, kalhotky popadnu první, co mi v šuplíku přijdou pod ruku, je mi to fuk. Zato při sexu – a nejen při něm – nejvíc přemýšlím nad tím, jestli mi na břiše moc nevylézá fald.“
Je to vlastně paradox. Když začneme s někým chodit, je největší pravděpodobnost rozchodu spíš na začátku, kdy se teprve poznáváme a můžeme kdykoli zjistit, že se k sobě zkrátka nehodíme. V tu dobu nemáme druhého vůbec jistého, vše může skončit ze dne na den. Možná právě tohle vědomí pak přispívám k tomu, že se chováme bezstarostně a především sebevědomě a užíváme si věci tak, jak jsou.
V dlouhodobém vztahu máme nejprve klamný pocit, že toho druhého máme takzvaně jistého, že už se nemusíme snažit, protože je přece „náš“. Jenže podle toho se začneme chovat jak my, tak i ten druhý, a nakonec jsou z nás mnohdy spíše nejlepší kamarádi a až někde vzadu také milenci. A najednou je tu naopak obrovská nejistota – protože pokud se k nám náš partner nechová jako k milence, ale jako ke kamarádce, začneme o jeho lásce pochybovat.
Co s tím? Nejlépe snad pomůže zdánlivá maličkost. Chovat se ve vztahu tak, jako by byl stále na začátku, bez ohledu na to, jak dlouho trvá.
A jaká je vaše zkušenost?