Svého manžela jsem poznala v sedmadvaceti letech. Měla jsem v tu dobu za sebou několik kratších a tři dlouhodobé vztahy a cítila se už dostatečně zralá na to, abych s někým zakotvila natrvalo. Můj muž byl o tři roky starší a měla jsem tehdy za to, že je na tom podobně.
Jenže dnešních třicet let je pro chlapy zřejmě totéž, co kdysi patnáct. Alespoň se řada z nich chová jako nevybouření puberťáci, jejich jediným cílem je dostat do postele co nejvíce žen. To jsem ale bohužel zjistila až poté, co jsme se vzali. Chvíli nám to klapalo, ale pak exmanželova přirozenost převážila a začal mě podvádět. První odhalenou nevěru jsem oplakala, ale překousla. Stejně jako druhou. Pak jsem zjistila, že o nejmíň pěti dalších jsem ani nevěděla. Dala jsem mu ultimátum: Buď okamžitě tohle skončí, nebo se rozvedeme. A dozvěděla jsem se, že on už jiný nebude.
Rozvedli nás rychle. Děti jsme si pořídit nestihli, společné bydlení také ne, a tak bylo za pár minut po všem. Mě přesto čtyřleté manželství poznamenalo na řadu let. Exmanžela jsem milovala, nešlo na něj ze dne na den zapomenout. A když už jsem měla pocit, že jsem na něj přestala myslet, nedařilo sem i navázat jiný vztah. Pořád jsem se podvědomě bála, že mi zas někdo ublíží, a veškeré pokusy nakonec sama utnula dřív, než pořádně začaly. Odsoudila jsem každého muže dřív, než jsem ho vůbec mohla poznat.
Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že už mě asi žádná láska nečeká. Ještě víc mě ale bolelo, že mi zřejmě nebude přáno mít dítě. Nejsem povaha na to, abych si ho nechala pouze někým „udělat“ a pak jej vychovávala sama. Chci, aby mělo plnohodnotně fungujícího otce – že pak život někdy přináší i rozchody, je věc jiná.
Přitažlivost na první pohled
A pak najednou jako blesk z čistého nebe to přišlo. Vyrazila jsem si jako obvykle do parku zaběhat a v jedné ze zatáček se proti mně vynořil jiný běžec. I v té rychlosti jsem si všimla, jaký je to pěkný chlap, nebo spíš kluk. Když jsme se míjeli, oba jsme se hypnotizovali pohledem a oba se ve stejný okamžik ohlédli. Jenže zatímco on to ustál, já zakopla a zvrtla si kotník.
Okamžitě se ke mně rozběhl a staral se, jestli se mi něco nestalo. Dělala jsem statečnou, ale jen co jsem zkusila vstát, bolest mě vrátila zpátky na zem. A tak mě Lukáš naložil a odvezl do nemocnice a z ní pak ke mně domů. Ačkoli za to vlastně mohl on, uvařila jsem mu vděčně kafe a propovídali jsme celé odpoledne.
V další dny se vždycky pod nějakou záminkou přišel podívat, jak se mi daří. Zdůvodňoval to tím, že ležím kvůli němu, a já stále s úsměvem odpovídala, že ležím kvůli vlastní nešikovnosti. Oba jsme ale věděli, že je za tím prostě něco víc. A po týdnu návštěv jsme – kotník, nekotník – skončili v posteli oba.
Po několik letech téměř stoprocentní abstinence to byla přímo smršť. Takovou vášeň jsem nezažila ani se svým manželem. Jeden druhého jsme se nemohli nabažit a když pozdě večer Lukáš konečně odešel, vyčerpáním jsem usnula a probudila se druhý den odpoledne jen díky neodbytnému zvonění telefonu.
Okolí neřeším, jen sebe
A od té doby jsme pár. Samozřejmě mi od první chvíle bylo jasné, že Lukáš je mladší než já, ale nejdřív jsem myslela, že jen o pár let. Mně bylo v době našeho seznámení necelých třicet osm, a jeho jsem odhadovala na plus minus třicet, což mi přišlo ještě ucházející. O to víc mě šokoval, když mi prozradil, že je mu teprve čerstvých třiadvacet! Vypadal starší, takže jsem mu to nejdřív nevěřila. A pak nechtěla věřit, že se mu líbí o skoro 15 let starší žena.
Jenže on mi to dokazuje každý den už skoro dva roky. Ve víru všech vášní a emocí se ke mně po půl roce nastěhoval a nic nám nechybělo. Rozuměli a rozumíme si, jako by nás žádné roky nedělili. Oba umíme najít kompromis a vycházet spolu tak, aby si ani jeden nepřipadal Byla jsem po letech zas naprosto šťastná – a vlastně jsem pořád. Kdyby…
Pochopitelně jsem ho postupně představila svým přátelům a o něco později i rodičům. Zejména u nich jsem měla se seznámení obavy, ale vzali to líp, než bych čekala. Asi proto, že je Lukáš na svůj věk opravdu rozumnější a mentálně vyspělejší než jeho vrstevníci. Řekla bych, že to má v hlavě srovnané líp než můj exmanžel.
Hůř jsem si připadala já mezi jeho kamarády – přece jen sedět najednou v hospodě s partou skoro o generaci mladších lidí byla pořádná zkouška. Ale chovali se ke mně hezky a jestli měli nějaké pochybnosti, taktně je nedali znát. S Lukášovými rodiči to bylo složitější, ale přestáli jsme to nakonec všichni se ctí. Nevyhledáváme se, ale ani nejsme nepřátelé. Počítám, že se domnívají, že jde jen o Lukášovu přechodnou avantýru a nabírání zkušeností a dřív nebo později mě opustí.
Mám poslední šanci mít dítě
Nevím, kdy přesně se to zlomilo, že jsem začala pochybovat a bát se. Asi ve chvíli, kdy mezi námi poprvé padla slova svatba a dítě. Přišel s tím Lukáš, sám od sebe. „Chtěla by sis mě vzít?“ zeptal se jednou, když jsme spolu leželi v posteli v objetí po dalším úžasném milování. „To má být nabídka?“ smála jsem se a považovala to za vtip. „Kdybys ty chtěla, já si tě rád vezmu,“ odpověděl naprosto vážně. A po chvíli dodal: „A je mi jasné, že pokud chceš dítě, je nejvyšší čas.“ Byla jsem naprosto zaskočená a po chvíli se mi podařilo převést hovor jinam.
Ale samozřejmě mi to od té doby leží v hlavě. Nevím, jestli to na mně Lukáš poznal, nebo mu to přišlo logické, ale o dítěti jsem opravdu poslední dobou přemýšlela čím dál víc. A právě to mě trápí. Je mi skoro 39, teď je nejvyšší čas, pokud se o to chci ještě pokusit, a i tak to nemusí vyjít. A Lukáš je asi moje poslední šance – kdybychom se rozešli, nikoho už tak rychle nepotkám. Jenže copak mám takhle uvažovat? Ptám se sama sebe. Chtěla bych za jiných okolností dítě právě s ním? Asi bych si nebyla jistá, jestli po dvou letech toho člověka tak dokonale znám. Teď řeším jen to, jestli by to šlo, a bojím se, že to je špatně.
A navíc – můžu něco takového provést jemu? Teď je evidentně zamilovaný a udělal by pro mě první poslední, jenže to taky jednou pomine. Co když pak bude litovat? Neměla bych být já ta rozumná a trochu ho v jeho nadšení brzdit?
Jsem na sebe naštvaná, když takhle uvažuju. Mám pak pocit, že jen pochybuj, že kdybych si byla jistá, tak to vůbec neřeším. Asi je to pravda. Především se podvědomě bojím, že mě Lukáš jednou opustí a já to neunesu. Teď vypadám dobře, pečuju o sebe, ale co bude dělat on ve 40, na vrcholu života, s pětapadesátiletou ženkou?
Nevím, co mám dělat. Občas mě i napadlo, že se s ním sama rozejdu, abych nás oba ušetřila pozdějšího zklamání a neměla čas přemýšlet a řešit své dilema. Ale pak si říkám – a co když zrovna nám to vyjde? Přece se o to sama nepřipravím…
Eva, 39 let