Natálie má manžela, na kterého si nemůže stěžovat, protože je zodpovědný, ohleduplný a má ji rád. Kdo ho ale vůbec nezajímá, jsou jejich společné děti. Natálie nechápe, proč.
S mým manželem Mirkem jsme se brali před osmi lety po tříleté známosti. Vlastně máme takové to manželství podle filmu Konec básníků v Čechách. Po dvou letech chození jsme se k sobě nastěhovali, zároveň proběhla i žádost o ruku, o rok později jsme se brali, za další rok jsme spolu absolvovali dvouměsíční cestu po Asii a Austrálii, rok na to jsme koupili dům a následující léto se narodil syn Michal.
Netrvalo dlouho a otěhotněla jsem znovu, tentokrát přišla na svět dcera Lucie. Chtěla jsem mít děti takhle rychle po sobě, aby k sobě měly blízko a rozuměly si, takže i tohle vyšlo podle plánu. Přemýšlíme teď ještě o třetím potomkovi, ale nevím, jak se rozhodnout. Za prvé už nejsem nejmladší a za druhé mě dost zmáhá i péče o ty naše dva poklady. Mirek se totiž ve starání a výchově absolutně neangažuje.
Když jsme spolu začali chodit, trošku jsem se bála, že mě za krátkou dobu začne nudit, a vlastně mi to předpovídaly i moje kamarádky. Vztahy, které jsem měla před ním, totiž byly poměrně dramatické, výběr mých partnerů poněkud podivný a vždycky to skončilo mými slzami.
Mirek je úplně jiný. Je to kliďas, nic ho nerozhodí, je zodpovědný, má velmi dobrou práci a je tak trochu „plánovač“. Moc neumí žít ze dne na den a potřebuje mít nějaké jistoty do budoucna. Zprvu mě to vytáčelo, ale čím déle jsme spolu byli, tím víc jsem zjišťovala, jak dobrý na mě má vliv.
Postupem času jsem se uklidnila a můj život pod Mirkovým vedením pomalu dostával řád. Uvědomila jsem si, jak byl můj život ve věčném stresu a chaosu a po boku nespolehlivých individuí strašně únavný a jak je vedle Mirka, o kterého se můžu opřít a věřit mu, najednou strašně pohodový.
Zkrátka jasně a stručně – zřejmě jsem konečně dospěla. Aby nedošlo k omylu – Mirek rozhodně není žádný nudný patron! Má spoustu koníčků, je vtipný a společenský. Takže když pak po dvou letech přišla žádost o ruku, neváhala jsem ani vteřinu.
Mirek už měl naši společnou budoucnost samozřejmě naplánovanou a já se nebránila. Dodávalo mi to pocit bezpečí a klidu, navíc jeho plány zněly rozumně a neměla jsem k nim výhrady. Zahrnul do nich samozřejmě i děti, a tak jsme na nich rok a půl po svatbě začali pracovat a dařilo se nám.
Když se narodil Michal, byla jsem ze všeho dost vykulená, navíc jsem neměla nonstop k dispozici obě babičky, které bydlí daleko, takže jsem všechno musela zvládat sama a šla mi hlava kolem. Sice jsem si všimla, že ohledně Míši Mirek neprojevuje extra nadšení, ale nijak jsem to neřešila, říkala jsem si, že pro chlapy prostě nejsou nemluvňata zajímavá a že to přijde, až Míša povyroste.
Krátce na to se navíc narodila dcera Lucie, takže na nějaké dlouhé hloubání nebyl čas už vůbec. Bylo mi divné, že Mirek odmítá hlídání, údajně z důvodů, že nemá mateřské sklony a bojí se, aby něco neudělal špatně. Na druhou stranu sehnal drahou a skvělou chůvu a poskytl mi finance na cokoliv, co bylo potřeba, takže jsem nebyla jen uvázaná u dětí a v domácnosti, ale mohla jsem si vyrazit ven nebo s Mirkem na romantickou večeři.
Jenže teď je Míšovi šest let a Lucince pět a situace se nemění. Mirek je tak akorát pozdraví, neptá se, jak se měli ve školce, nehraje si s nimi, nepomazlí se. Zaplatí jim všechno, to ano, ale neexistuje, že by třeba Míšu učil hrát fotbal nebo lyžovat, přitom má oba tyto sporty rád. Navíc svým chladným chováním děti odrazuje a ty už za ním ani nejdou, protože cítí nějaký blok a mají ho tak trochu za cizího.
Zkoušela jsem s ním o tom mluvit, ale řekl mi jen to, že to s dětmi neumí, neví, jak se s nimi bavit a nebaví ho to. Ačkoliv ke mně se chová velmi ohleduplně a láskyplně, dětem toto není schopen poskytnout. Neumím si moc představit, že to takhle bude pořád….